Slovanský bůh slunce, jeden z nejvýznamnějších a nejuctívanějších slovanských bohů. Důležitým zdrojem k tomuto bohovi jsou rovněž poznámky v slovanském překladu kroniky Jana Malaly (viz Svarog). Jeho jménem je zde přeložen řecký bůh Slunce Hélios. Je nazván slunce-carem a je označen jako syn Svaroga. Aféra Dažboga s Afroditou a Aresem je přejetá z Homéra a nemá souvislost se slovanskou mytologií.

Svarogovo jméno je zmíněno v poznámkách ke slovanském překladu byzantské kroniky Jana Malaly ze 6. století, která byla přeložena do slovanštiny v Bulharsku v 10.-11. století. Přepisy tohoto díla se zachovaly i na Rusi, kde se staly součástí Nestorovi Povesti vremennych let. Tyto poznámky mohly vzniknout přímo v Bulharsku, nebo až později na Rusi, což je pravděpodobnější. Poznámky se týkají řeckých bohů v Egyptě, jméno Hefaista je přeloženo slovem Svarogъ, jméno Hélia slovem Dažьbogъ. 

Nejvíce dokladů o bozích a svatyních máme u Polabských Slovanů a v Pomořanech. Němečtí obyvatelé si brali boj proti pohanství za záminku pro své válečné cíle a v této souvislosti nám zanechali četné popisy pohanských bohů a svatyní.
Jeden z nejznámějších a nejmocnějších bohů měl svatyni v Retře na území kmene Ratarů z lutického-veletského svazu.

Slované byli v době velkých přesunů a zaujímání nových sídel pohany. Jaká byla jejich víra, jací bohové, co uctívali? Pokud postupovali na Balkánský poloostrov a útočili na Byzanc, dostávali se již do světa křesťanského a postupně byli tímto náboženstvím ovlivňováni. Jinde byly střety s křesťanstvím násilné a krvavé a náboženský boj se stával bojem za moc nebo za nezávislost. Vraťme se však k náboženství starých Slovanů v době, kdy se s nimi seznamovala byzantská říše.

Mokoš je jedinou bohyní ruského panteonu knížete Vladimíra, známou jak z letopisné zprávy k r. 980, tak z traktátů 11.-12. stol. (Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Grigorija, Slovo ot sv. Evangelija, Slovo sv. Ioanna Chrysostoma a další). Ještě v 16. stol. se kněz ptal žen při zpovědi, zda "nechodila k Mokuši" nebo zda se "nemodlila k vílám, Rodu, rožanicím, Perunovi, Chorsovi a Mokoši".

Jednou z nejdůležitějších oblastí v Pobaltí bylo ústí Odry, kde vznikaly významné, dobře chráněné přístavy, centra dálkového obchodu, odkud vyplouvaly lodě do švédské Birky, do Novgorodu i na západ do Porýní. Adam Brémský s obdivem mluví o Wolinu, bájné Vinetě či Jómsburgu severských ság, jenž předčil lidnatostí a výstavností všechny přístavy na jižním pobřeží Baltu, než byl ve 12. stol. zastíněn Štětínem.

Jednou ze záhad kyjevského panteonu je božstvo uváděné v ruských rukopisech jako Chors, Chrs, Chers, Churs či Chros. Kromě Povesti vremennych let a Životů sv. Vladimíra se o něm zmiňují apokryfy z 11. - 12. století: Choždenije Bogorodicy, kde je jmenován spolu s Trojanem, Velesem a Perunem; Slovo i otkrovenije sv. apostola, kde provází Peruna, Dyje a Trojana; Beseda trech svjatitelej vedle Peruna. Stejně tak se objevuje i v kázáních, jako je Slovo sv. Grigorija, Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma), a to vedle Peruna, Simargla a Mokoše.

Ostrov Rujana, obklopený mořem a přístupný jen loděmi nebo v zimě zmrzající úžinou po ledě, žil po dlouhou dobu jako nedobytná bašta slovanstkého pohanství. Kronikáři shodně mluví o neobyčejné zatvrzelosti tamních pohanů, naplněných nenávistí ke všemu křesťanskému, i když nemohli přehlédnout ani dobré vlastnosti Ráňanů, zvláště pohostinnost, úctu k rodičům, péči o staré, nemocné a chudé, takže na ostrově nebyli žebráci. Takový obdiv z úst nepřátel svědčí nepochybně o vysokých morálních kvalitách slovanských pohanů, jejichž sociální cítění mohlo sloužit i jako vzor křesťanským sousedům.

Veles byl uctívaný téměř všemi Slovany. Bývá také označován jako "skotij bog" - bůh skotu. Byl bohem plodivé síly, úrody a ochráncem stád. Společně s Perunem je ručitelem smluv, zejména pro prostý lid. Veles je také ochráncem vlastnictví. Jeho atributem jsou falické symboly, znázornění plodivé síly.

Nejsilnějším bohem slovanského panteonu je hromovládný Perun, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu. Je mu zasvěcen nejsilnější strom v přírodě - dub, ke kterému Slované přinášeli oběti.

Svarožic, syn nebeského tvůrce Svaroga, působí jako zprostředkovatel a dárce (Dažbog) základních podmínek života, ohně a světla, na zemi. Po odchodu svého otce do ústraní se stal nejvyšším bohem. Lidé jej nazývají Slunce a jeho pozemský reprezentant je oheň, posvátný živel, který nás se Svarožicem spojuje.

Svarog je nebeský tvůrce, bůh bohů, otec všech věcí i společenských zákonů. Je bohem ohně a nebeským kovářem, ukul Slunce a umístil je na obloze. Dal lidem znalost železa. Po stvoření světa (vesmíru) ustoupil do pozadí a setrvává v nečinnosti. Za svého nástupce ustanovil svého syna Svarožice, boha Slunce.