Svantovít

Ostrov Rujana, obklopený mořem a přístupný jen loděmi nebo v zimě zmrzající úžinou po ledě, žil po dlouhou dobu jako nedobytná bašta slovanstkého pohanství. Kronikáři shodně mluví o neobyčejné zatvrzelosti tamních pohanů, naplněných nenávistí ke všemu křesťanskému, i když nemohli přehlédnout ani dobré vlastnosti Ráňanů, zvláště pohostinnost, úctu k rodičům, péči o staré, nemocné a chudé, takže na ostrově nebyli žebráci. Takový obdiv z úst nepřátel svědčí nepochybně o vysokých morálních kvalitách slovanských pohanů, jejichž sociální cítění mohlo sloužit i jako vzor křesťanským sousedům.

Našimi hlavními informátory jsou kronikáři 12. stol. - buzovský kněz Helmond se svou Kronikou Slovanů a dánský Saxo Grammaticus se svými Dějinami Dánů, zčásti též skandinávská Knytlingasága. Vyzdvihují Svantovita jako mocné božstvo, jehož význam daleko přesahoval hranice ostrova, neboť mu odváděly tribut a dary i pevninské kmeny od Vagrie až po Pomořany, ba v jednom případě si vykupoval jeho přízeň dánský král Sven, usilující o podporu Ráňanů v domácícj rozbrojích.

Zdá se však, že tohoto rozkvětu dosáhl kult Svantovitův až v první polovině 12. stol., kdy neměl na pevnině rovnocennou konkurenci a kdy Rujana se stala hlavní baštou Slovanského pohanství. Z 11. stol. nemáme o něm ještě zprávy, neznal ho ani Thietmar z Merseburgu, ani Adam z Brém. Helmond promítá sice počátek úcty k Svantovitovi až do 9. stol., kdy podle legendy měli přijít na Rujanu misionáři z vestfálského kláštera v Corwey a založit tu chrám svého patrona sv. Víta. Po jejich odchodu se prý Ráňané opět odvrátili od křesťanství, sv. Víta však povýšili na svého boha.

Nutno zdůraznit, že Helmond sám této verzi příliš nevěřil, a označil ji proto za "nejistou pověst" (tenius autem fama). Mniši z Corwey se totiž pokoušeli tímto výkladem podepřít ve 12. stol. své nároky na Rujanu, založené na falzifikátu, který r. 1155 potvrdil papež Hadrián IV: Karolínský vliv nesahal tak daleko do slovanského území a navíc vznik slovanského jména Svantovit z latinského Sanctus Vitus je nepravděpodobný. Jde tu jen o náhodnou zvukovou podobu, využitou až dodatečně církví. Svantovit nemohl vzniknout ani ze slovanského světcova jména, jak se domnívá např. H. Lowmiański, jenž poukazuje na styky Luticů s Prahou, kde za knížete Václava vznikl chrám sv. Víta. Tento vliv však nesahal dále než do oblasti kmene Stodoranů, odkud pocházela Václavova matka Drahomíra a kde po kultu Svantovitově není stop.

Jméno boha je nesporně původní, složené svętъ, jež má sice ve všech slovanských jazycích význam "svatý", původně však znamenalo "mocný", "silný", a z koncovky -vit, která se velmi často objevuje ve slovanských osobních jménech (Ljudevit, Dobrovit, Dragovit, Hostivít apod.), též na začátku jména: Vitoslav, Vitomir, Vitodrag atd., ať už ve významu "pán", "vládce" nebo "vítěz" (vitęzъ). Už tyto skutečnosti naznačují, že jméno vzniklo z přívlastku boha (mocný pán, vítěz), jenž se původně nazýval asi jinak. Z rozsahu jeho působnosti ve 12. stol. lze se však jen těžko dohadovat, zda to byl Svarog, Perun nebo jiné božstvo obecnějšího významu.

Svantovit v sobě totiž sdružoval vlastnosti boha válečného i hospodářského, jak tomu bylo ostatně u většiny lokálních božstev v oné době. Z jeho rohu naplněného vínem věštil kněz úrodu v příštím roce. Ke stejnému účelu používal velkého medového koláče, za nímž se skrýval a tázal se shromážděných lidí, zda ho za ním vidí - to mělo zajistit bohatší sklizeň. K válečným atributům božstva patřil velký meč, sedlo, udidlo a posvátný bělouš, na němž směl jezdit pouze kněz a sám Svantovit, který na něm podnikal podle víry Ráňanů noční výpravy: ač zavřen ve stáji, byl prý ráno zpocený a postříkaný blátem.

Podobně jako v případě Svarožice - Radegasta sloužil kůň i k válečným věštbám: podle toho, zda překračoval řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, soudilo se na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Moc Svantovitovu podpírala družina 300 jezdců a velké bohatství, shromážděné z darů a tributů. Každý obchodník ,který chtěl na Rujaně obchodovat musel nejprve obětovat něco ze svého zboži Svantovitovi. Není proto divu, že jeho kněz měl i v politických záležitostech větší slovo než rujánský vládce. Na samém sklonku slovanského pohanství se tak začal vytvářet zajímavý náběh k teokracii, jenž ovšem neměl dlouhého trvání. Pád Arkony 14. června r. 1168, zničení Svantovitova chrámu i sochy dánským králem Valdemarem, byl zároveň rokem zániku organizovaného slovanského náboženství na Baltu.

K poznání Svantovitova kultu přispěla, i když zatím jen omezeným zdarem, také archeologie. Domnělý Schuchhardtův objev Svantovitova chrámu v Arkoně z r. 1921 byl zcela zpochybněn revizním výzkumem v letech 1969 - 1970, jenž zjistil, že místo, kde stál chrám, je již dávno pohlceno mořem. Podle Saxonova popisu měl mít dřevěnou ohradu, zdobenou malbami a řezbami. Svatyni představovala dřevěná zastřešená stavba, uvnitř členěná závěsy. Dřevěná socha v nadlidské velikosti měla čtyři hlavy, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu, vlasy a vousy byly přistřiženy podle rujanské módy, v pravé ruce držela kovový picí roh, levá byla opřena v bok, suknice sahala až k holením, podstavec sochy byl zapuštěn do země, takže nohy staly na zemi.