Jednou ze záhad kyjevského panteonu je božstvo uváděné v ruských rukopisech jako Chors, Chrs, Chers, Churs či Chros. Kromě Povesti vremennych let a Životů sv. Vladimíra se o něm zmiňují apokryfy z 11. - 12. století: Choždenije Bogorodicy, kde je jmenován spolu s Trojanem, Velesem a Perunem; Slovo i otkrovenije sv. apostola, kde provází Peruna, Dyje a Trojana; Beseda trech svjatitelej vedle Peruna. Stejně tak se objevuje i v kázáních, jako je Slovo sv. Grigorija, Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma), a to vedle Peruna, Simargla a Mokoše.
Nikde není blíže charakterizován a zdá se, že už autorům uvedených spisů
činil jeho výklad potíže, když ho jednou nazývají "židovským andělem hromu"
(vedle "helénského" Peruna v Besedě), jindy lidským jménem, považovaným za
božské (Choždenije), nebo je odvozován z Kypru (Slovo i otkrovenije), podobně
jako Perun z Řecka a Trojan z Říma. Projevuje se v tom zřejmá snaha autorů,
obeznámených s antickou literaturou, vysvětlit existenci slovanských bohů z
klasického prostředí.
Pozoruhodný, avšak ne zcela jednoznačně vysvětlitelný náznak přináší o Chorsovi
Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl
městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před
kuropěním a zkřížil (peryškaje) tak cestu "velkému Chrsovi". Obvykle se vykládá
tato pasáž jako ztotožnění Chorse se sluncem. Proti tomu však V. Pisani právem
namítá, že Všeslavův noční běh, jenž směřoval podle citace měst od severu k
jihu, mohl zkřížit pouze cestu měsíce, a nikoli slunce. Kníže se přitom měnil ve
vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. Nelze proto
vyloučit, že Chors představoval měsíční božstvo a jeho spojování se slunečním
Dažbogem mělo asi stejný význam, jako když se spojuje slunce s měsícem. K určení
Chorse za božstvo měsíční napovídá i fakt, že se mu obětoval kohout, tedy pták
oznamující konec noci a vlády měsíce.
Příliš tu nepomáhá etymologie, i když většina badatelů předpokládajících solární
význam pomýšlí na íránský původ, např. z chursid, choršed (= zářící slunce).
Vzhledem k možnému spojení s měsícem nelze však vyloučit vznik ani z
praslovanského krsъ (vychrtlý), na něž poukazují A. Brückner a S. Urbanczyk a
pro něž by svědčil i výskyt osobních jmen, např. srbský Chrs, Chrsovik a snad
též staročeský Chorúš.
Chors
