Mokoš je jedinou bohyní ruského panteonu knížete Vladimíra, známou jak z letopisné zprávy k r. 980, tak z traktátů 11.-12. stol. (Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Grigorija, Slovo ot sv. Evangelija, Slovo sv. Ioanna Chrysostoma a další). Ještě v 16. stol. se kněz ptal žen při zpovědi, zda "nechodila k Mokuši" nebo zda se "nemodlila k vílám, Rodu, rožanicím, Perunovi, Chorsovi a Mokoši".
Úcta k "Mokuši", ochránkyni ovcí a přástek, se udržela v severoruském i
ukrajinském folklóru až do 19. stol. Podle tamních představ měla Mokuša velkou
hlavu a dlouhé ruce, v noci obcházela po chalupách a předla, pokud se ponechala
volně přístupná koudel; hrozilo však přitom nebezpečí, že někoho opřede.
Jak už naznačuje její jméno, odvozené od kmene mok-, mokrъ-, bala Mokoš nejspíše
zosobněním "matičky siré země" (mať syraja zemlja), vlhké úrodné země, kterou
slovanský rolník miloval jako svoji matku živitelku. V tomto směru nápadně
odpovídá rovněž jediné íránské bohyni zvané Ardví Súra Anáhita, bohyni vlhkosti
(ardví = vlhká), která jako zosobněný proud života pečovala o úrodu, chov
dobytka, ovcí a o porody. Možná zdědila slovanská bohyně působnost této své
íránské předchůdkyně, přičemž označení Ardví (vlhká, mokrá) mohlo přejít ve
slovanské Mokoš. Stěží je můžeme vykládat z indického makhá (vznešená) nebo
mokša (spása), jak soudí někteří badatelé, podobně neobstojí spojování s finským
Mokša, což byl název části kmene Mordvinů v severním Rusku, a nikoli jméno
bohyně. Častěji se stávalo, že Finové naopak přejímali některé zvyklosti svých
slovanských sousedů, kteří pronikali na jejich území.
Pozoruhodnou skutečností je, že mimo ruskou oblast se jméno bohyně objevuje v
místním českém názvu Mokošín (vrch u Přelouče), odvozeném od staročeského
osobního jména Mokoša - Mokošě. Dokazuje to slovanský původ jména, a snad i
existenci kultu Mokoše v Čechách. Známa jsou i toponyma Mukus na Rujáně a Mogast
/ Mokoš v Horních Francích. Ve východoslovanském prostředí přežila Mokoš ve
folklóru dodnes.
Mokoš
