Víra starých Slovanů I.

Slované byli v době velkých přesunů a zaujímání nových sídel pohany. Jaká byla jejich víra, jací bohové, co uctívali? Pokud postupovali na Balkánský poloostrov a útočili na Byzanc, dostávali se již do světa křesťanského a postupně byli tímto náboženstvím ovlivňováni. Jinde byly střety s křesťanstvím násilné a krvavé a náboženský boj se stával bojem za moc nebo za nezávislost. Vraťme se však k náboženství starých Slovanů v době, kdy se s nimi seznamovala byzantská říše.

Pohanští bohové

Říši, její vzdělance, historiky a vojevůdce zajímaly především bojové úspěchy Slovanů a taktika, s jakou proti nim postupovat. Přesto však problesknou v jejich zprávách i určité údaje o domácím životě Slovanů a o jejich víře. Pochopitelně jsou to informace jen útržkovité, neúplné a nesmíme jim stoprocentně věřit ani je zevšeobecňovat.

Základní význam má zpráva byzantského historika Prokopia, který se v letech 527-536 účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belizara. Napsal mj. rozsáhlé dílo Historiai, obsahující tři knihy o gótské válce. Ve třetí knize se dočítáme: "Uznávají (Slované a Antové), že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O osudu nic nevědí a vůbec neuznávají, že by byl měl nějakou moc nad člověkem. Ale když jim hrozí smrt buď nemoci stižením, nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony. Všem obětují a při obětech věštby konají."

Není to mnoho, ale přece jen se něco dozvídáme. Prokopios naznačuje jak rozdíly mezi křesťanskou vírou, tak rozdíly mezi dávným řeckým a římským náboženstvím, které mu bylo jako vzdělanci v základech známé. O Prokopiově zprávě se v historických spisech mnoho psalo a uvažovalo, jak už je pro dějepisectví zákonité: čím méně určitých zpráv, tím více výkladů, spisů a úvah a výsledků naprosto rozporných. My se však přidržíme jenom faktů.

Podobně jako hospodářství a společnost, vyvíjelo se v dalších stoletích i náboženství. Písemné zprávy je zachycují v době, kdy se stávalo jakousi státní ideologií. Moc boha byla koneckonců závislá na moci panovníka, který ho uznával, nebo - konkrétně u Polabských Slovanů a v Pomořanech - na moci a hospodářském postavení města či svatyně. Víra v určitého pohanského boha nebývala u vládnoucí vrstvy příliš pevná, a tak se všude dříve nebo později z různých důvodů ukazovalo vhodnější a účelnější na pohanské bohy zapomenout a přiklonit se k bohu křesťanskému, jestliže měl za sebou moc a sílu. Pohanské reakce byly důležitější pro prostý lid, který starou víru často spojoval s někdejšími volnějšími a méně krutými časy.

Dosti konkrétní zprávy o pohanských bozích máme z Kyjevské Rusi 10. století. Ve starých smlouvách Rusů s říší byzantskou z let 907, 945 a 971 Rusové přísahají při svém bohu Perunovi a bohu stád Velesovi nebo jako křesťané. V roce 945 se dozvídáme: "Jestliže kdo z lidí ruských, ať křesťan nebo nekřesťan, přestoupí to, co na tomto listě napsáno, zaslouží, aby zemřel svou zbraní a aby byl proklet od Boha i od Peruna, jak přestoupí svou přísahu." V roce 980 veliký kníže Vladimír podle vyprávění kyjevského letopisce"postavil na chlumu vně dvorce věžního: a sice Peruna dřevěného s hlavou stříbrnou a zlatým vousem, dále Chrsa, Dažboga, Striboga, Simargla a Mokoš. I obětovali jim nazývajíce je bohy, a přiváděli syny své i dcery a obětovali běsům. I poskvrnili zemi obětmi svými i poskvrnila se země ruská i chlum ten". V témž roce strýc knížete Vladimíra a jeho místodržící v Novgorodě Dobryňa postavil u Novgorodu nad Volchovem modlu Peruna. Kníže Vladimír se však brzy (r. 988) rozhodl přijmout křest a se starými bohy naložil vskutku nemilosrdně. "Rozkázal modly vyvrátit a jedny rozsekat, druhé do ohně vrhnout. Peruna pak poručil přivázat koňovi k ocasu a vléci z chlumu po Boričevu na potok a 12 mužů ustanovil, aby jej bili holemi, ne proto, aby to dřevo cítilo, ale na potupu běsu." Modlu potom hodili do Dněpru. Roku 989 naložil podobně biskup Akim se sochou Peruna v Novgorodě. Modlu bili tak silně, že prý běs v ní volal: "Ó běda mně, padl jsem do nelítostných rukou!" Peruna nahodili do Volchova. Přesto se k Perunovi někteří tajně modlili ještě v 11. nebo 12. století.

Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů, a to bohem nejvyšším. Existuje řada úsloví s Perunem nebo Paronem, od jména Perun bývají odvozeny místní názvy, u Polabských Slovanů byl čtvrtek označen jako perendan, peründan, takže bůh Perun musel být znám v oblasti dosti rozlehlé, sotva si ho však můžeme představovat jako Dia nebo Jupitera celého slovanského panteonu.

Kromě Peruna ctili Rusové a patrně také jiní Slované na Balkáně a v Čechách Velese nebo Volose, boha stád a snad i hospodářství vůbec. Uctívali ho nejen Slované - např. sv. Abraham Rostovský měl zničit v Rostově kamennou sochu Velesovu, která patřila Finům.

U východních Slovanů uvádějí historické prameny ještě jiné bohy. Jsou to především Svarog, Dažbog / Svarožic, tj. syn Svarogův, bohové slunce a ohně a snad i blahobytu, kteří byli uctíváni také u západních Slovanů. Tam však měl Svarožic zároveň funkci boha války a boha věštby. Když kníže Vladimír postavil roku 980 v Kyjevě na vrchu, na němž stál později chrám sv. Basilia, pohanské bohy, byli tam kromě Peruna a Volose výše uváděný Dažbog, Chors, Stribog, Simargl a Mokoš, jimž prý Kyjevané obětovali své syny a dcery. Historických zpráv o jejich funkci není mnoho, tím více se však o nich píše a uvažuje v literatuře, ať již na základě etymologie nebo na základě srovnávání s jinými indoevropskými bohy. Simargl mohl být podle informace z významné ruské literární památky konce 12. století bohem větrů. O bohyni Mokoš se uvažuje jako o bohyni plodivé síly nebo o bohyni lásky, jejíž uctívání nebylo omezeno jenom na Slovany východní. Z dalších bohů se uvádí ještě Trojan, snad trojhlavý bůh.

Zajímavou postavou je východoslovanský Rod a s ním sblížené rožanice. Většina autorů je považuje za nižší božstvo nebo démony, související s rodovými božstvy, kultem předků, ochránci porodů a novorozenců apod.



Pohanské svatyně

Archeologové objevili řadu svatyň nebo kultovních míst, které patrně patřily lokálním božstvům nebo kde byla uctívána božstva nižšího druhu, analogická např. pozdějším nymfám, bohům pramenů nebo stromů; někdy to bylo také obětiště. Většinou jde o vyvýšeniny nebo plošiny obehnané kruhovým příkopem se sloupem uprostřed, jindy byly ohraničeny vodní prameny či jiná nápadná místa. Nalezly se porůznu v celém slovanském světě, ale jejich interpretace není vždy jasná a nesporná.

Některé svatyně souvisely s místy dobře známými z historie. Zbytky jakési pohanské svatyně objevili na počátku sedmdesátých let v Kyjevě blíže palácového dvorce. Mnohem zajímavější však byl objev v Novgoredě u vsi Peryně při výtoku Volchova z Ilmeňského jezera. V.V. Sedov tam malezl kruhovou vyvýšeninu obtočenou příkopem, který na vnější straně přecházel do osmi obloukovitých výklenků. Vyvýšenina s plochým povrchem měřila v průměru 21 metrů, příkop 5m a oblouky 7m, takže celý kruhový objekt měl 35 metrů! Ve výklencích hořely ohně, po nichž zbyly silné vrstvy uhlíku z dubového dřeva. Uprostřed plošiny byla jáma o průměru 60cm a 1m hluboká, snad základ sloupu pro sochu boha. Poblíž byl další kruhový příkop, který nebylo možno prozkoumat ve vší úplnosti. Objekt zřejmě zanikl jednorázově a záměrně. Příkop, původně pokrytý drnem, byl zasypán žlutým pískem, sloup patrně vyvrácen a zbytky hranic rozházeny po okolí. Stará tradice spojuje Peryň s Perunovou svatyní a podle archeologických nálezů a podle svědectví o jednorázovém zničení se to zdá velmi pravděpodobné. Pozdější zprávy vyprávějí, že u Perunovy sochy hořel posvátný oheň z dubového dříví, který strážce pod ztrátou hrdla nesměl nechat nikdy vyhasnout. I tuto tradici archeologický výzkum připomíná, uhlíky byly z dubu. Svatyně je poměrně starobylá, vznikla v . století, v době, kdy Novgorod jako město ještě neexistoval, ale Slované tam už sídlili. Pokud roku 980 postavil Dobryňa Perunovu sochu na tomto místě, šlo o novou sochu ve staré svatyni.



Bozi a idoly s několika obličeji a hlavami

Pro slovanské náboženství, tak jak je známe z psaných pramenů 10.-12. století, byla příznačná vícehlavost bohů. Neplatí to však všeobecně, ale zejména u Polabských a Pomořanských Slovanů se s ní setkáváme velmi často. Vícehlaví bozi se objevují nejen v historických pramenech, ale i archeologicky.

Z historických zpráv je nejznámější informace o čtyřhlavém Svantovítovi z Rujany. V Korenici uctívali Rugievita, který měl sedm obličejů, meč v ruce a sedm mečů u pasu. Bůh se třemi hlavami nebo obličeji byl uctíván ve Štětíně, Wolinu a podle pozdějších zpráv i v Braniboři až do pokřtění knížete Přibyslava. V Korenici na Rujaně měli svatyně Porevit a Porenutius, přičemž Porevit měl pět a Porenutius čtyři hlavy. Někdy mohou být hlavy chápány jako obličeje dívající se do různých stran, jindy, např. u Svantovíta v Arkoně, se mluví výslovně o více hlavách ne více krcích. Co tomu říká archeologie?

Již před více než sto lety byl v přítoku řeky Dněpru ve Zbruči u Husjatina nalezen čtyřhranný kamenný sloup. Na všech čtyřech stranách měl vytesány obličeje, spojené do jedné hlavy kloboukem. Na každé byly vyznačeny ruce, suknice do půli lýtek a nohy. Pod naznačenýma nohama idolu byly ve zvláštních polích další lidské postavy. V jednom případě měl idol v ruce picí roh, v druhém u pasu meč a pod nohama malého koně, na další straně držel jakýsi kotouček. Nové rozbory ukázaly, že idol byl původně polychromní. Podobný sloup dvouhlavý, s rukou, pasem a suknicí, ale bez postav pod nohama, pochází z Holzgerlingenu. Oba idoly převyšují lidskou postavu, zbručský je vysoký 2,7m, holzgerlingenský 2,44m.

L. Niederle uvádí další vícehlavé idoly nebo sloupy z Těsnovky u Radomyšle na Ukrajině a z Bobrujska v Bělorusku. Podle historických zpráv prý stály v okolí Míšně i jinde kamenné figurky se třemi obličeji ještě na počátku 16. století.

Největší pozornost vzbudil idol z řeky Zbruče, který byl spojován se sochou Svantovíta, ale kromě toho, že měl čtyři hlavy, nemá s arkonským bohem mnoho společného. Rujanská socha byla patrně ze dřeva, a ne z kamene, a byla umístěna tak, jako by se dotýkala nohama země - podstavec prý byl zakopán. Hlavy údajně měly krky, picí roh nebyl naznačen, ale bůh ho držel v ruce tak, aby mu mohl být odnímán a naplňován vínem. Celá socha měla mít tvar postavy, a ne sloupu s naznačenými reliéfy. Zbručský idol představuje jiného čtyřhlavého boha nebo jinou primitivnější představu Svantovíta.

Dvouhlavý kamenný idol z Ukrajiny, nalezený u vesnice Jarovka v černigovském kraji, publikoval v nedávné době B.O. Timoščuk. Každá hlava hledí na jinou stranu, jeden obličej pravděpodobně mužský, druhý ženský. sloup má přibližně výšku lidské postavy. Čtyřhranný idol, špatně zachovaný, byl nalezen při výzkumu u vesnice černjachovské kultury Ivankovcy na jihu Ukrajiny. Má čtyři tváře hledící do čtyř světových stran, podobně jako sloup ze Zbruče, ale obličeje jsou nezřetelné. Nevíme, zda souvisí se starými Anty, nebo je slovanský, v každém případě však je velmi starobylý a patří ke kulturnímu okruhu, na jehož vytváření se Slované podíleli.

Kamenné idoly s více tvářemi vesměs neodpovídají popisům o nádherném vzhledu slovanských bohů. Je to dáno pravděpodobně právě materiálem; ty nejvzácnější sochy totiž byly dovedně vyřezány ze dřeva nebo vyrobeny z drahého kovu, případně v kombinaci dřevo - kov. Víme, že byly nejčastěji zničeny při vyvrácení svatyní.

Dřevo, které se uchovalo v některých částech slovanských zemí na severu, nám dává nahlédnout i do řezbářské práce. Krásná dřevěná socha se dvěma samostatnými hlavami a dvěma krky na společných ramenech byla nalezena v Neubrandenburgu na Rybářském ostrově (Fischerinsel) Dolenského jezera. Zobrazovala mužské božstvo v životní velikosti (170cm výšky), měla vyřezané nohy a stála na hranatém sloupu. Socha je datována do 11.-12. století. Kromě postavy muže našli archeologové i ženský idol s jednou hlavou, vysoký 165cm. Zachování obou soch není samozřejmě nejlepší. Dřevěná soška se třemi obličeji nalezená ve Wolinu, která má patrně zobrazovat známého Triglava, pochází buď z nějakého méně významného pobočního chrámu, nebo je to snad idol zhotovený pro soukromníka. Se zlatým wolinským Triglavem ji spojovat nemůžeme.



Bohové s jednou hlavou

Vícehlaví bozi, jak jsme viděli, patřili k bohům uctívaným jak u severozápadních, tak u východních Slovanů. Všichni bozi však nebyli vícehlaví, naopak. Tak např. hlavní bůh východních Slovanů Perun měl rozhodně jen jednu hlavu. Také jiný významný bůh, Veles byl jednohlavý.

Sochy a sošky jednohlavých božstev jsou porůznu nalézány v kamenném provedení jako sochy nebo reliéfy, jindy v dřevěné podobě nebo jako kovové miniatury. Zmíníme se jen o těch nejvýznamnějších. Z Novgorodu a ze Sebeže na území východních Slovanů pocházejí kamenné hlavy s kloboukem, z Pskova a odjinud hlavy či poprsí bez klobouku. V Novgorodě byla nalezena malá olověná figurka na vysokém sloupku, zobrazující muže s kníry, s krátkou suknicí a s rukama v bok. Stejnou podobu měl i kovový přívěsek, pocházející rovněž z Novgorodu, z vrstvy 12. století. V obou případech se předpokládá, že jde o vyobrazení Peruna, který byl tajně uctíván i po veřejném zavržení. Boha představovala nepochybně i dřevěná socha nalezená již vminulém století na jižním břehu Ruppinského jezera u slovanského hradiště v Altfiesacku. V roce 1967 byla podrobena datování pomocí radioaktivního uhlíku C14, které prokázalo, že pochází z druhé poloviny 6. století. Dřevěná figurka muže byla připevněna na stěně budovy hradiště v Behren-Lübchinu v Meklenbursku a je datována do 11.-12. století. Další dřevěnou sochu boha našli archeologové při výzkumu hradiště Scharstorf v Německu.

Lidskou hlavu a stylizovanou podobu muže až k pasu má dřevěný falus nalezený v polské Leczyci poblíž Lodže. Výše zmíněná dřevěná soška z Altfriesacku ze 6. století měla ve slabinách kruhový otvor, který zřejmě sloužil k nasazování falu v době nějakých slavností.

Z dalších známých soch a reliéfů je třeba zmínit tzv. Svantovítův kámen, zazděný v kostele v Altenkirchenu poblíž arkony. Znázorňuje v reliéfu mužskou postavu, která drží veliký picí roh. Podobný kámen, který se vykládá jako zobrazení Gerovita, je v Bergenu na Rujaně, rovněž zazděný v kostelní zdi. Má v ruce kopí. Také kostěná lidská hlavička nalezená v Merseburgu nepochybně zobrazovala nějaké božstvo.
 

Magdalena Beranová
Slované, Panorama Praha, 1988
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)