Už přibližně 10-15 tisíc let se člověk věnuje včelařství. Dokládají nám to např. skalní malby v tzv. Pavoučí jeskyni u španělské Valencie, kde jsou znázorněny dvě postavy vybírající med včelám. Prvopočátky včelařství na našem území nelze spolehlivě určit, víme však, že zpočátku se jednalo o včelařství lovecké, kdy si lovec směl přivlastnit produkt náhodně nalezeného včelstva v lese (takto si počínali např. Germáni). Poté následovalo tzv. brtnictví (doložené u Slovanů), kdy lidé připravovali včelám v lese k usídlení duté stromy – jednalo se tedy již o odborně provozovaný užitek lesa. Až v pozdním středověku přichází rolnické včelařství, kdy jsou včely z lesa odlákány k lidským obydlím, a to nejprve do vydlabaných špalků, tzv. klátů [1].

Vynášení Moreny / Smrti je prastarý slovanský zvyk, který byl mezi lidem natolik zakořeněný, že se v nepříliš pozměněné podobě dochoval až do dneční doby. Smrt byla tehdy odnášena pryč z vesnice a místo ní bylo přinášeno líto (léto), které mělo zajistit dobré počasí a zamezit návratu smrtonosné zimy.
Tento průvod vynášející Smrt z vesnice, se vydal k rameni řeky Moravy obtékajícímu ohromné Mikulčické hradiště na jaře v roce 908 (nebo tomu bylo v roce 2008?).

Vynášení Smrti nebo Moreny je starodávný pohanský zvyk, který se z pradávných slovanských dob dochoval až dodnes. Už jen proto si zaslouží naši pozornost. tento příspěvek je určitým ohlédnutím především po lidových zvycích.
Zároveň se jedná o určitý návod , jak Morenu vynášet Morenu a co si u toho pobrukovat.

Během studia zvířecího osteologického materiálu, pocházejícího z výzkumu na hradisku v Chotěbuzi-Podoboře, z výzkumné sezóny v roce 2005, byly nalezeny pozůstatky přední končetiny psa domácího (Canis lupus f. familiaris). Podle osteometrických a morfologických znaků byl pes identifikován jako chrt.

Většiny historiků se shoduje, že v raném středověku se zřejmě rostliny příliš na zahrádkách nepěstovaly, ale ponejvíce se získávaly sběrem. Na druhou stranu víme, že Slované některé druhy rostlin cíleně přemisťovali - jak tomu dnes dokládají botanické nálezy v okolí hradišť Polabských Slovanů.

Lišejníky patřily vždy mezi tradiční barvířské rostliny. Nejen pro svou všudypřítomnost, ale také díky tomu, že mnohé z nich poskytovaly trvanlivá barviva jasných barev.

Hnědá barva patří mezi ty naprosto nejdostupnější přírodní barvy.
Pro Slovany navíc platí, že fragmenty látek z velkomoravských hrobů jsou zpravidla hnědé. I když je hodně spekulativní tvrdit, zda byly hnědé ještě před vložením do země,.

Zelená barva byla zřejmě také oblíbenou barvou Slovanů. O tom, zda je to pravda, lze však i částečně pochybovat, neboť výroba zelené barvy se neobejde bez mořidla, které nebylo v přírodní podobě až tak dostupné.
Existuje však snadná výroba mořidla z mědi (která však byla drahá) a zřejmě i existoval ifungující trh se skalicí modrou.
O masovějším využití zelené se tedy dá pochybovat. Navíc zelená barva (jako všudypřítomná barva rostlin) se nemusela zdát Slovanům až tak atraktivní.

Žlutá barva měla být podle některých zdrojů oblíbenou barvou Slovanů. A nejen jich - mělo by se jednat o oblíbenou barvu ranného středověku. Vzhledem k tomu, že žlutá barva není ani snadno dostupná a zároveň není i nedostupná (tedy drahá), lze tomuto tvrzení přisoudit poměrně velkou váhu.
Díky této své oblíbenosti a přeci jen nižším pořizovacím nákladům byly žluté textilie dostupné středním a vyšším vrstvám v ranné středověkém prostředí.

Červená barva, ač se v přírodě běžně vyskytuje, je jako textilní barvivo velice nedostupná. V žádném případě nedostaneme hezkou červenou barvu z plodů - navíc je tato barva velice nestálá a tedy bez větší hodnoty. Nejhezčí červená se zřejmě získávala z velmi drahého červce polského. Dalšími zdroji byly duběnky dubu kermesového a některých typicky středomořských rostlin - Syrská routa.

Královna mezi barvami (kromě purpuru samozřejmě) byla bez jakýchkoliv diskusí modrá. Tato barva byla téměř nedostupná a její výroba byla velice náročná.
Slované se s touto barvou setkávali především již na obarvených látkách a pěstování jediné zdomácnělé rostliny borytu barvířského je na našem území v ranném středověku zatím nedoložené.

Podzim byl od nepaměti obdobím lovu. Polní práce byly totiž ukončeny a muži, kteří mohli, vyráželi do lesů a k jezerům, aby obohatili svým pánům jídelníček.
Stejně i tak i Velesův lid obešel své hájenství a pod vedením vladyky ulovili nemálo kusů zvěře.

Mezi výpravami, které putovaly z jihovýchodu do Velkomoravské říše, byli nejen obchodníci dovážející vzácné zboží, ale také řemeslníci, velvyslanci a možná i lidé poskytující zábavu...

V dnešní době, je již velmi těžké přesně rekonstruovat jakýkoliv průběh zábavy či rituálu našich slovanských předků. Přestože nikdy nelze dosáhnout věrné podoby, i tak máme určité množství podkladů, asociací, církevních zákazů, dochovaných zvyků a dalších podkladů, které se dají zpracovat. Touto cestou jsme postupovali i při rekonstrukci raně středověké svatby dvou urozených lidí z období Velké Moravy.

Mezi tzv. předtkalcovské techniky patří také práce s destičkou (nebo také nazývanou mřížkou). Na této destičce lze poměrně snadno vyrobit jednoduché barevné ozdobné tkanice používané na obšití lemů tunik apod. Nebo si lze snimi vyrobit pevné opasky, pásky a na další využití vhodné tkanice.