Většina slovanských mohylníků má jen několik desítek mohylových náspů, často jen skupinku několika mohyl. Jeden je však značně převyšuje. Jak počtem stovek mohyl, tak rozlohou přes 10 ha. Ostatně i příslušné valové opevnění má úctyhodnou velikost opevněné plochy. Nejstarší informace o tomto mohylníku uvedl ve své práci „Slované na Moravě a říše Velkomoravská“ I. L. Červinka v roce 1928.

Většina historických publikací o státu Mojmírovců devátého století zmiňuje vládu tuhé zimy. Informace prý pochází z t. zv. cestopisů perských kupců. Písemné prameny byly považovány za hlavní zdroj historie. Palacký soudil, že „Dějepis se zakládá na skutcích a paměti o nich zachované. Kde končí písemné památky, tam ani dějepisu není a býti nemůže.“

Písemné prameny píší, že sídelní město Velké Moravy v devátém století bylo velké město, velmi starobylé (antické?), mělo nedobytné hradby a nepodobalo se žádnému jinému známému. Takový popis není v souladu s archeologickými nálezy Mikulčic, ani Starého města u Uh. Hradiště, které jsou nejčastěji za ústředí moci navrhovány. Mikulčice s 8.5 ha jsou malé na město a kůlová palisáda Starého města neodpovídá nevýslovné hradbě Rostislava, která v roce 855 již pohledem odradila krále Ludvíka od dobývání. To umožňuje vyslovit opovážlivý názor, že Weligrad Mojmírovců stále ještě uniká rýčům archeologů. Pokusili jsme je najít.

Písemné prameny, které nás nejvíce informují o sídelním městě Velké Moravy, jsou díla perských kupců. L. E. Havlík se zabývá zejména dílem „Kniha vzácných drahokamů“, připisované Abú Omar ibn Rustovi z Isfahánu. Jeho jediný rukopis je uložen v British Museum pod sig. Add 23478.

Kostel sv. Margity Antiochijské můžeme najít nedaleko za česko-slovenskou hranicí na katastru obce Kopčany, okres Skalica. Kostelík byl původně součástí Mikulčické sídelní aglomerace (jako XIII. kostel) na jejím podhradí. Dnes je nejstarší stojící církevní stavbou ve střední Evropě.

Jedná se o výňatek z článku ZPRACOVÁNÍ KŮŽE V OBDOBÍ VELKÉ MORAVY
Autoři: Jan Galatík, Ing. Antonín Galatík CSc.
(časopis Moravského muzea - Vědy společenské; 1981)

Základním a převažujícím keramickým tvarem na Velké Moravě, a to i dlouho poté, byly jednoduché bezuché hrnce. Hrnec býval universální nádobou, jeho velikost závisela na účelu použití – jídelní hrnce byly menší, než nádoby pro skladování a vaření. Na hrncích se objevuje typická výzdoba pro raný středověk – vlnice. Vlnice mohla být jak jednoduchá tak i několikanásobná, vytvořená pomocí hřebenovitého nástroje. Výzdobou na hrncích jsou i vpichy hřebenem.

Magnae Moraviae Fontes Historici je edice, v níž byly vydány české překlady písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, společně s texty v původních jazycích. Edice obsahuje pět tématicky zaměřených svazků a k vydání byla připravena pracovníky filosofické fakulty University J.E.Purkyně a Československé akademie věd.

Míst s kultovní staroslovanským a pohanským významem je velmi poskrovnu a proto velmi zajímavě vyznívá článek v Mladé frontě o nové lokalitě. Tentokrát na kopci Klášťov.

Velkomoravské písemnictví velice úzce souvisí s šířením křesťanského náboženství. Znalost čtení a psaní tehdy bývala výsadou kněží. I samotný kníže býval negramotný.
Nejstarším prokazatelným dokladem velkomoravské vzdělanosti jsou stily – tyčinkovitá pisátka, na jednom konci zahrocená a na druhém s ploškou, kterými se psalo do voskových destiček. Výhodou takového psaní byla možnost opakovaného použití voskové destičky – když byla destička popsaná, plochou staranou stilu bylo možné vosk znovu urovnat. Toto mělo svou nezastupitelnou úlohu obzvláště při výuce, kdy se používala psací destička a ne drahý papyrus nebo pergamen. Stilem se psávalo už v antickém Římě.