Konec vlády tuhé zimy na Moravě?

Většina historických publikací o státu Mojmírovců devátého století zmiňuje vládu tuhé zimy. Informace prý pochází z t. zv. cestopisů perských kupců. Písemné prameny byly považovány za hlavní zdroj historie. Palacký soudil, že „Dějepis se zakládá na skutcích a paměti o nich zachované. Kde končí písemné památky, tam ani dějepisu není a býti nemůže.“

Když v roce 1947 objevil archeolog Vilém Hrubý první velkomoravskou kamennou stavbu, nastal zlatý věk archeologie. Nálezy Starého Města, Mikulčic i Pohanska museli vzít na vědomí i historikové. Překvapila je neočekávaně vysoká kulturní úroveň Velké Moravy. Historie začala být nezajímavá. Opakovala stále dávno známé prameny, zatímco archeologie přicházela s novými a překvapivými poznatky. Věřilo se, že to budou archeologové, kteří najdou sídelní město Mojmírovců i katedrální chrám Metoděje. Nejlépe s náhrobním kamenem „Zde leží arcibiskup Metoděj“. Takové nálezy však nenašli. Vzájemná rivalita archeologů Starého Města a Mikulčic vyprovokovala hledání argumentů, které by z pozice metropole vyřadily „tu druhou“. Uplatnil se zejména nesouhlas archeologických nálezů s historickými prameny. Námitky byly vysvětlovány zpochybňováním písemných pramenů. Jsou prý tendenční, zkreslené, tedy prolhané. To co objevují archeologové je objektivní a jediná skutečná pravda o dějinách. Řečeno slovy Třeštíka v práci „K poměru archeologie a historie“ (Archeologické rozhledy 53, 2001 - str. 357-361) …To, že tak vzniká jen jakási hromada domnělých fakt, na kterou chvályhodnou pílí zpocení badatelé přihazují stále nové cihly, žádný dům z nich však v zásadě automaticky nevzniká, si nikdo nechtěl přiznat. Vznosná stavba, kterou archeologie od padesátých do sedmdesátých let vybudovala a, se již někdy od osmdesátých let začala chvět v základech a dnes je v ruinách. Proč spadla vidíme na první pohled jasně: stavitelé nepostupovali vždy korektně, rýsovali nereálné plány a někdy dokonce šidili beton nedostatečnými dávkami cementu. Svých učitelů si nepřestáváme vážit, jejich chyby v řemesle ale vidíme jasně. Chyba totiž zřejmě nebyla uvnitř materiálu, nýbrž vně něho, v tom, co se do něho předem, ještě předtím než byl výzkum vůbec zahájen, vložilo. "Vykopávaly" se dějiny, tj. představy o nich, ačkoliv se tvrdilo, že se objektivně a nezaujatě vykopávají fakta. Nešlo tu očividně o chybu, ale o předpojatost.

     „Dědičný hřích“ této předpojatosti ovlivňuje dodnes profesionální archeology Mikulčic a Starého Města u Uh. Hradiště. Hlásají stále hypotézy poplatné představám, mýtům, lokálním zájmům a snahám získání finančních zdrojů evropských fondů. Lze proto plně souhlasit s názorem Třeštíka, že spolu souvisí jak informace písemných pramenů, tak i nálezy archeologické. A dokud se nezbavíme předsudků, nepokročíme dále a budeme se stále přít o zbytečnosti. Důležitým krokem je odpovědná reedice původních písemných památek. Pokusili jsme se o přesný překlad popisu Svatoplukova sídelního města v díle „Kniha vzácných drahokamů“, připisované Abú Omar ibn Rustovi z Isfahánu. Soudí se, že ho napsal někdy v letech v letech 912 až 923, podle nějaké starší předlohy. Text nalezený Angličany v Bagdádu zveřejnil de Goeje roku 1892. Práce byla přeložena do ruštiny, polštiny a odtud vznikly maďarské a české transkripce, v nich překladatelé postupně „opravovali“ domnělé omyly předchůdců a korigovali texty tak, jak se domnívali, že to autor myslel. Pro ilustraci uvádíme překlad L. E. Havlíka v díle Kronika o Velké Moravě (JOVA 1992): Opojné nápoje vyrábí z medu. Při spalování mrtvého se veselí a hrají na tyto nástroje v přesvědčení, že Pán ho přijal do své milosti. Mají jen malý počet soumarů a koně má pouze jejich čelný představitel. Jako zbraně používají krátké oštěpy, štíty a kopí. Jiné zbraně nemají. Svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho radami se řídí. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Tento král vlastní nejlepší koně a jeho pokrm se připravuje jen z kobylího mléka. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí se nazývá Džrwáb. V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a při nich nakupují a prodávají. V jejich zemi je tak tuhá zima, že si lidé musí vykopat obydlí v zemi, které přikryjí střechou ze dřeva, podobně jako u křesťanských kostelů. Potom na ni naházejí hlínu a každý vejde dovnitř se svou rodinou. Nanosí tam dříví a něco kamenů, potom rozdělá oheň, až se kameny rozžhaví do červena. Potom si svlékají šaty a zůstávají v tomto obydlí až do jara. Interpretace tohoto textu vyvolaly řadu polemik. Od názorů o iránském či dokonce kozáckém původu Svatopluka, když měl v oblibě nápoj kozáckých atamanů kumys, přes rozsáhlé kompilace záhadného názvu města Džrwáb až po údiv nad tím, že v popisu jejich výzbroje chybí častý archeologický nález válečných seker s dlouhou rukojetí, zvaných moravská bradatice. Zimování nahatých Moravanů pod zemí bylo, jako úsměvný popis sauny, kupodivu akceptováno. Pokusili jsme se o nový, doslovný překlad tohoto textu, neovlivněný dodatečnými zásahy. Použili jsme fotokopii textu od Hrbka v Magnae Moraviae Fontes Historici III. Text je psán tak zvaným spisovným jazykem koránu, který má zachované přesné slovníky. Dnes v době internetu je to vcelku snadné. Našli jsme dokonce tři znalce jazyka, jímž byl text napsán. Pomocí scaneru jsme jednotlivá slova digitalizovali a posílali k překladu elektronickou poštou. Do češtiny nám je přeložil Dr. Cháríf Bahbouh z arabského nakladatelství v Praze. Anonymní znalec z Islamabádu do němčiny a arabský asistent Vysoké školy v Nitře do angličtiny. Všechny překlady se ukázaly shodné, ale značně odlišné od publikovaných textů: Muži jejich, jak je to možné, jsou pod povrchem země a potom tomu udělali střechy ze dřeva. Nakupují v ní a prodávají. A v jejich zemi vládne Velehrad, docela vykopané město, ve kterém bydlí Chrwáb. A mají v něm trhy v měsíci tři dny, kromě toho co nadojí z mléka. A mají hradby výborné, nedobytné a vzácné. On se nazývá pán pánů, prvorozený a proto král. Dobytek (velký) nemají, jen on má, který požívá z něho jídla.. Ten, který prý má korunu země. Náčelníci ho jmenují Svatopluk, který je nejvznešenější. A konají dle jeho slov. Jeho sídlo leží uprostřed území Slovanů. Příbytek jeho, kde je oni vědí. Mimo štítů a oštěpů, nemají jiné zbraně. Náčelnika svého poslouchají a radami se řídí velitele svého. Muži, jž mají koně, cepy jsou zbraně jejich. Mrtvého když spalují, že je to na přání Boha tvrdí, když se veselí a hrají na hudební nástroje. Jejich strunný nástroj má osm strun. Z medu mají víno a zpívají během spalování.

Svatoplukova obliba koňského mléka je nesmysl, vyplývající pravděpodobně s vyloučením mléka z měsíčních trhů. S ním se obchodovalo stále, aby jim nezkyslo. Nešlo však o koňské mléko. Svatopluk si dopřával bifteky a hovězí pečeni. Moravské bradatice ve formě cepínů, seker s dlouhou rukojetí, zapsali jako výzbroj jezdců. Překvapil nás zejména důvod mylného překladu vlády Velehradu (Velkého města) na velezimu. Původní anglický překladatel zřejmě nepochopil slovanský termín města grad. Arabština má 28 souhlásek, psaných čtyřmi různými znaky, podle umístnění na začátku slova, uprostřed slova, na jeho konci a pro písmena stojící samostatně ve větě. Text je tak psán plynulými znaky, připomínající „rozsypaný čaj“. Mají také tři samohlásky, a, i u. Jsou-li krátké, vynechávají se. Proto je slovanský grad, tedy město, zapsán bez vokálů, tedy g.r.d. Výraz
Kabir grd ponažoval zřejmě za arabský. Kabir znamená velký. Hledal arabský termín pro grd. Slovník mu nabídl možnosti vokalizace doplněním samohlásek Garad tj. kroupa a Gard, t. j. zima. Vláda „velké kroupy“ se mu nejevila možná a použil tedy výraz zima. Zvláštnost města vykopaného v zemi pak vysvětlil popisem sauny. To však již byla zřejmě jen jeho soukromá literární tvorba. Mohutné hradby přeložil jako Svatoplukovo nevídané brnění. Zdá se, že naši historikové by měli věnovat větší pozornost původním textům, které by mohly přinést více světla do poznání naší nejstarší historie.