Velkomoravská keramika

Pro výrobu pražma, ale snad i k sušení ovoce, byly používány tzv. pražnice. Jednalo se o velké hliněné „pekáče“. Ty se nám většinou dochovaly pouze ve zlomcích.

Pro uchovávání tekutin – snad vína a medoviny – sloužily lahve. Byly vyrobené z klasické keramické hlíny zdobené stejně jako hrnce.

Užitkovou keramiku velkomoravské produkce zastupují tyglíky. Jsou to kornoutkovité nádobky pro tavení kovů. Jsou hrubých tvarů vytvářených v ruce – nebylo potřeba, aby tyglík plnil nějakou estetickou funkci, ale aby dobře sloužil při tavení.

Na střechách těch nejvýznamnějších staveb nebyly došky, nebo šindele, ale keramická střešní krytina. Ta byla objevena při výzkumu kamenného paláce na staroměstsko-uherskohradišťské sídelní aglomeraci – tehdejším Veligradě. Z nálezů známe jak tašky, tak i hřebenáče. Rekonstrukce tohoto paláce i se střešní krytinou vyrobenou podle té původní stojí v archeoskansenu v Modré u Velehradu.

Luxusní keramiku zastupuje tzv. „keramika antických tvarů“. Materiálem pro její výrobu byla jemně plavená žlutá hlína. Svým stylem skutečně připomíná antickou keramiku. Známe amforovité tvary velké i malé, s uchy i bez nich. Tato keramika byla vyráběna v místních keramických dílnách, o čemž svědčí nález jedné z pecí se vsádkou uvnitř. Na rozdíl od tehdy běžné keramiky má tato oxidační – světlý – výpal, takováto světle pálená keramika byla potom používána až za několik set let. Velkomoravští hrnčíři, ale i další řemeslníci, značně technologicky předstihli svoji dobu. Tato keramika byla určena pro potřeby nobility, snad i pro účely liturgické. Uchováváno v ní bylo nejspíše víno.

Ojedinělým nálezem velkomoravské keramiky je hliněná čutora z jemně plavené žluté hlíny nalezená opět na Veligradě. Svým tvarem vybočuje z běžné produkce tehdejších hrnčířů. U hrdla má dva otvory pro zvěšení a na „těle“ je rytý motiv připomínající slunce.

Do běžné keramiky bylo přidáváno ostřivo – písek, větší kamínky, naopak keramika antických tvarů bývala vyráběna z jemné žluté hlíny..

Pro výrobu keramiky sloužil ruční hrnčířský kruh na kterém se keramika nevytáčela, ale pouze obtáčela. Kruh nedosahoval vysokých otáček a tak nebylo potřeba keramiku „přilepit“ na desku kruhu aby neodletěla. Na kruhu byla vrstvička písku – tzv. podsýpka – která usnadňovala sejmutí výrobku z kruhu. Nebylo tedy třeba výrobek z kruhu odříznout strunou – jak je tomu u rychlých kruhů, kde musí být hlína pevně přilepená na desku – a tak na dnech nádob nejsou stopy po struně ve tvaru mušle.

Běžná keramika se vypalovala v hrnčířských pecích redukčním způsobem, bez přístupu kyslíku, a výsledný výrobek měl tmavý – hnědý, nebo černý – povrch.

Keramika antických tvarů byla vypalována v pecích s atmosférou oxidační a díky ní má krásně žlutý povrch. Takové to pece nebyly běžně užívané. Po zániku velkomoravské říše nebyl tento způsob výpalu používán a objevil se až za několik staletí.

Psáno pro web Velkomoravané.