Bylo to ve slavném městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra, a konaly se u něho čestné hody. Na těchto hodech Vladimírových byla všechna knížata a všichni bojaři a všichni silní a mohutní ruští bohatýři. Na místě nejpřednějším, v rohu nejčestnějším, za dubovým stolem sedí Suchman syn Dolmantěvič. Všecka knížata i všichni bojaři, všichni silní a mohutní bohatýři jedí, pijí, bílou labuť krájejí a všeličím se chvástají: hloupý se chlubí svou mladou ženou, moudrý starou matku vychvaluje, jiný svou silou se vynáší a štěstím junáckým. Jen mladý Suchman syn Dolmantěvič nejí ani nepije, nehoduje, bílé labutě nerozkrajuje, ba ani se ničím junácky nechlubí.

Z čeho povstala, bratři, zima? Zima povstala z mrazů a po zimě nastala krásná vesna, po vesně teplé léto, a po teplém létě jeseň bohatá nastala. A za té bohaté jeseně drobný pták zpěvák přilétl, usedl v zelené zahrádce na strom kalinový a začal zpívati a cvrlikati všelikými jazyky.

Daleko, široko v širém poli nezabělal se to běloučký snížek, nezamžily se to šedé mlhy, ani prach v poli se nepozvedl, ba ani bylinka v poli se nezapotácela. Zapotácel se v poli starý kozák Ilja Muromec a jeho bílá hlavička se zabělala s šedou, řídkou bradou, a dobrý kůň jako mlha se táhne.

Kníže stolnokyjevský Vladimír, červené slunéčko, slavil čestnými hody všecka knížata, všechny bojary a mohutné ruské bohatýry a staral se, aby každého došlo pozvání na tyto čestné hody u sbolního knížete Vladimíra. Ale zapomněl pozvati toho nejlepšího bohatýra, toho nejlepšího z nejlepších - starého kozáka Ilju Muromce. To nezalíbilo se Ilji Muromcovi, nezalíbilo, nýbrž hněvem ho to rozpálilo.

Ve stolním městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra konaly se čestné hody pro četná knížata a bojary. Silných a mocných bohatýrů kníže nepozval na tyto čestné hody, ale Iljuška nezván přec přišel. I přikázal Vladimír, kníže stolnokyjevský, vsaditi Ilju do hlubokého sklepení a umořiti ho tam hlady.

Když jednou Ilja Muromec jezdil v širém poli a honil, střílel husy a labutě a malé, přelétavé, šedé kachny. Ale nemohl, zastřeliti ani husy, ani labutě, ani jediné malé přelétavé, šedé kachny.

Starý kozák Ilja Muromec strojí a vypravuje se do slavného stolního města Kyjeva, k laskavému knížeti Vladimírovi poprvé na čestné hody. I vejde Iljuša do božího chrámu na ranní mši a přijme tam na sebe těžké přikázání: Aby jel do města Kyjeva, ale cestou aby nekradl ani neloupil, ženám se vyhýbal, šavle své ostré aby nezkrvavil, ani střel svých kalených, nýbrž cestou nejpřímější aby jel přímo do slavného stolního města Kyjeva.

Nelitujeme piva opojného, nelitujeme vínka zeleného, litujeme jen tichounké besedy. Na besedě sedí si dobří lidé a vedou pěkné řeči o starých dávných časech i o tom Ilji Muromcovi, synu Ivanoviči. Ve slavném městě Muromli, ve vesnici Karačarově seděl na peci Ilja Muromec, selský syn, a seděl tak již po třicet let, a nevládl ani rukama, ani nohama. Jednou odešel jeho otec s rodnou matičkou po své selské práci.

Červené slunéčko zapadlo za temné lesy a za moře širá, a když husté hvězdy rozsázely se po jasném nebi, narodil se na svaté Rusi bohatýr Volha Buslajevič. I rostl Volha Buslajevič do pěti roků a potom si vyšel po syré zemi. A matička syrá země se otřásala, ptáci pod oblaky se rozletovali a ryby v siném moři se rozprchly, když Volha Buslajevič vyšel, aby se naučil veliké chytrosti a moudrosti i všem jazykům rozličným.

Na horách vysokých, na Horách Svatých, žil podivuhodný bohatýr, že takového na celém světě nebylo. Nejezdil Svatohor na svatou Rus, protože matka syrá země ho neunesla. Těžká byla mu bohatýrská síla jeho, těžká jako nejtěžší břemeno. Kdo chtěl poznati tohoto slavného nejstaršího a nejsilnějšího bohatýra, musil si dojíti na ty hory vysoké a tam se mu hluboce pokloniti.