Ilja Muromec a Kalin car

Ve stolním městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra konaly se čestné hody pro četná knížata a bojary. Silných a mocných bohatýrů kníže nepozval na tyto čestné hody, ale Iljuška nezván přec přišel. I přikázal Vladimír, kníže stolnokyjevský, vsaditi Ilju do hlubokého sklepení a umořiti ho tam hlady.

Tu silní a mocní kyjevští bohatýři rozhněvali se na knížete Vladimíra, rychle posedali na své dobré koně a ujeli do širého pole. A takto sobě slibovali: "Aj, nebudeme už žíti v Kyjevě a nebudeme už sloužit knížeti Vladimírovi."
Kníže Vladimír měl maličkou dcerku, a tato maličká, mladičká dcerka potají vzala své matce klíče od oněch hlubokých sklepení a donášela chléb Ilji Muromcovi.
Uplynuli právě tři roky, když ten lupič Kálin car sebral družinku chrabrou, sebral i mnoho carů, mnoho carův a králův, a tak všichni sebrali hromné vojsko a táhli ke stolnímu městu Kyjevu, proti jeho slávě veliké, proti laskavému knížeti Vladimírovi a chtěli mu vzíti kněžnu Apraksiji a pokořiti sobě město Kyjev.
Blízko samého města Kyjeva zastavilo se toto ohromné vojsko, blízko Kyjeva v širém poli.
Kálin car posílá pohanského posla Tatařína ke knížeti Vladimírovi:
"Aj, ty pohanské Tatařisko! Umíš-li mluviti rusky a mečet pro sebe tatarsky? Zanes toto psaníčko knížeti Vladimírovi."
I vsedl pohanský Tatar na dobrého koně, přijal psaní do svých rukou a ujíždí k městu Kyjevu a k laskavému knížeti Vladimírovi.
Vjíždí do hradu nikoli vraty, nýbrž přes zeď hradební, vjíždí ke knížeti na široký dvůr. Přivázal koně ke sloupu točenému, k tomu kruhu zlacenému a vchází do komnaty knížecí a očí svých nekřižuje, k Bohu se nemodlí, nevzdává ani pocty Vladimírovi, nýbrž položí psaní jen na dubový stůl a praví:
"Přečti si to psaní, kníže Vladimíre!"
Kníže Vladimír hledí do psaní, a v tom psaní je napsáno, že Kálin car žádá od knížete slavné město Kyjev a vydání kněžny Apraksije. To vše bez boje a bez velkých rvaček, bez velikého krveprolití.
I zarmoutil se kníže a zesmutněl velikým smutkem a takto si stýskal:
"Pohněval jsem si nyní bohatýry a starého kozáka, Ilju Muromce dal jsem vsaditi do hlubokého vězení a umořil ho hladem; teď není nikoho, kdo by obhájil města Kyjeva!"
Ale byla ještě maličká dcerka jeho, a tato maličká, mladičká dcerka promluvila takovéto slovo:
"Aj, ty rodiči můj, ty můj tatíčku! Slyšela jsem v chrámě proroctví, že starému kozákovi není souzena smrt v boji, ale ani smrt hladem mu není přisouzena. Kníže, vezmi ty zlaté klíče!"
I bere kníže zlaté klíče, odemyká hluboké sklepení a ve sklepení Iljuška živý sedí, před ním hoří vosková svíce a on čte v knize evangelií.
Kníže Vladimír stolnokyjevský odprošuje starého kozáka Ilju Muromce:
"Odpusť mi, Iljo Muromče! Vsadil jsem tě do hlubokého vězení a chtěl jsem tě umořiti k smrti hladem, a zatím jsi ty, Iljunuško, zdráv a živ. Ale ty nevíš o veliké nehodě: ke slavnému městu Kyjevu přitáhl pohanský lupič Kálin car a sebral si družinu mnoha carův a mnoha králův, a sešlo se jich nespočetné množství, samí silní, mocní Tataři. Zda bys nemohl ty brániti město Kyjev, zastati se matičky svaté Rusi, zastati se chrámů a těch křížů spasitelných a spasiti nás knížata a bojary všecky? Není nikoho, kdo by táhl proti caru Kálinovi, rozhněval jsem bohatýry, oni ujeli do širého pole a nebyli u nás již tři roky.
Praví mu starý kozák Ilja Muromec:
"Aj, Vladimíre, kníže stolnokyjevský! A kdeže je můj dobrý kůň?"
"Tvůj kůň stojí v koňské stáji!"
A tak tedy starý kozák Ilja Muromec obléká na sebe brnění zlacené a klade uzdy na svého dobrého koně a osedlává ho: klade pokrývku na pokrývku, plsť na plsť a navrch sedlo čerkeské. A bere si Iljuša svůj tuhý luk a střely kalené, a bere si Iljuša ostrou šavli a dlouhé kopí, a bere si palici válečnou i trubku dalekohlednou a tak vsedá na svého dobrého koně, ale nemá odvahu pustiti se do té nespočetné přesily tatarské.
I vyjíždí Ilja do širého pole, vystupuje na vysokou horu a hledí trubkou dalekohlednou na všecky čtyři strany. Sestupuje s prvé hory a vystupuje na druhou vysokou horu, a zase hledí trubkou dalekohlednou na všecky čtyři strany. Ilja sestupuje s druhé hory a vystupuje na třetí vysokou horu a rozhlíží se trubkou dalekohlednou na všecky čtyři strany.
A tu viděl v poli na straně východní bílý stan. I přijíždí Ilja k tomu bílému stanu v poli a vidí, že před ním stojí dvanáct koní bohatýrských i uvidí Ilja ještě takovéto věci: stojí tu ruské koně jeho křížových bratří.
Ilja uvázal svého koně ke sloupu točenému a pustil ho k bílé jarní pšenici a vešel do bílého stanu. I křižuje si oči, jak je předepsáno a klaní se, jak je vyučen; na všecky strany se Ilja klaní, zvláště však křížovému otci, tato slova promlouvá:
"Aj, buď zdráv, ty můj křížový otče, Samsone Samojloviči! Buďte zdrávi, moji křížoví bratří!"
Jak uviděli Ilju Muromce, rychle všichni vskočili na své bystré nohy a s Iljušenkou se bratří pozdravovali:
"Aj, starý kozák Ilja Muromec! Vždyť říkali, že jsi byl vsazen do hlubokého vězení u knížete Vladimíra a umořen hlady, a zatím se ty živ a zdráv projíždíš!"
Ilja odpovídá takovými slovy:
"Aj, ty můj křížový otče, Samsone Samojloviči, a všichni ostatní křížoví bratří moji! Pojeďme na pomoc, na velikou pomoc proti caru Kálinovi."
I odpovídá mu Samson Samojlovič:
"Já sám nikam nepojedu a tobě toho neschvaluji; nebudu již město Kyjev brániti, nemohu již hleděti na knížete Vladimíra a na kněžnu Apraksiji, velikou přísahou jsem se zapřísáhl."
I mluví Ilja takováto slova:
"Aj, ty můj křížový otče! Pojďme na velikou pomoc proti caru Kálinovi, nikoliv k vůli knížeti Vladimírovi a ne k vůli kněžně Apraksiji, nýbrž k vůli naší matičce svaté Rusi pojeďme, a k vůli své svaté víře pravoslavné a pro ty chrámy naše a pro matičku Bohorodičku."
Tu vyjel křížový otec i všichni jeho bratří křížoví vyjeli na velikou pomoc proti caru Kálinovi.
I dojeli na vysokou horu a rozhlíželi se trubkou dalekohlednou a prohlíželi si vojsko pohanské. A vojsko stojí v širém poli a jako siné moře se kolébá, až se matička země pod ním prohýbá. Bohatýři se zastavili a znovu si tu stan rozbili. Koně přivázali ke sloupu točenému a chtěli zde odpočinouti.
Usnuli všichni bratří křížoví, jen Iljuša nemůže usnouti, i vstane na své bystré nohy, vyjde z bílého stanu a dívá se, je-li v Kyjevě ještě vše po starém jak bývalo?
V Kyjevě zvoní na poplašný zvon.
I vsedne Ilja na dobrého koně, sjíždí s vysoké hory a uhodí na mocné roty pohanské, na silné, mocné Tatary.
A Ilja po tři dny a po tři noci bije do přesily tatarské, ani s koně neschází, nejí nepije a nespí, ani svému dobrému koni oddechu nepopřává. Tu jeho dobrý kůň takto k němu hlasem lidským promluvil:
"Aj, ty starý kozáku, Iljo Muromče! Ukroť ty své bohatýrské srdce. Neboť pohanští Tataři udělali tři hluboké podkopy: do prvého podkopu vskočím a také z něho vyskočím a tebe Iljušo, povynesu. I do druhého podkopu vskočím a zase vyskočím a tebe, Iljušenko, povynesu. I do třetího podkopu vskočím, sám vyskočím, ale tebe, Iljušenko, už nevynesu."
I rozohnilo se Iljovo srdce bohatýrské, zamával on pravou ručenkou a napravil koně do hlubokého podkopu. Jeho dobrý kůň odtud povyskočil a Iljunušku z podkopu vytáhl. I z druhého podkopu kůň povyskočil, a Iljušu povytáhl, z třetího podkopu kůň sám povyskočil, ale Iljunušku nevytáhl. I rozběhl se Iljův dobrý kůň do širého pole a jal se po širém poli pobíhati.
Silní a mocní Tataři vyzdvihli Ilju z podkopu, svázali mu bílé ruce, spoutali ho pouty hedvábnými a vedli ho na popravu, chtěli Iljovi setíti bujnou hlavu.
Vedou Ilju mimo hlavní chrám; i pomodlil se Ilja ke všem svatým. Ale tu z daleka, z daleka, z širého pole přiběhl k Iljuškovi jeho dobrý kůň i uchopil svými zuby ta pouta hedvábná, přetrhal pouta hedvábná a osvobodil jeho bílé ručenky. Ilja skočil na svého dobrého koně a vyjel do širého pole.
V širém poli napjal svůj tuhý luk a přiložil střelu kalenou a takto své střelce přimlouval:
"Aj, nedopadni, střelo moje, ani na vodu, ani na zemi, ani do temného lesa, ani do širého pole, zapadni střelo moje, na horu vysokou, prolom střechu stanovou a zapadni křížovému otci do bílé hrudi a rozbij jeho bílou hruď za tu zradu za velikou!"
Ilja Muromec vystřelil a střela letěla na vysokou horu, prolomila střechu stanovou a padla křížovému otci na bílou hruď, na bílou hruď, na kříž pozlacený. Tu se křížový otec probouzí ze sna a praví ostatním takováto slova:
"Aj, vy silní a mocní bohatýři, probuďte se ze spánku tvrdého! A kdepak je náš starý kozák Ilja Muromec! My tu jíme, pijeme a provalujeme se a nevíme nic o nehodě Iljušenkově."
I vstali silní a mocní bohatýři, rychle vstali na své hbité nohy, vyšli ven ze stanu, vsedali na dobré koně a sjeli dolů s vysoké hory, napadli pohanské Tatary a pobili a porubali to vojsko nespočetné.
Potom se rychle navraceli do města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi. Zajeli ke knížeti na široký dvůr a přivázali koně ke sloupu točenému a ke kruhu zlacenému a vešli do knížecí jídelny.
Vladimír kníže stolnokyjevský ustrojil čestné hody pro četná knížata a bojary a pro silné a mocné bohatýry. A všichni na těch hodech hodovali, napili se, najedli se a veselili se. A červené slunéčko při této čestné večeři, kníže Vladimír stolnokyjevský, odměňoval silné a mocné bohatýry, dává jim města s předměstími, rozdává zlata z pokladny bezedné a od té doby bohatýrů od sebe nepouštěl.