Během studia zvířecího osteologického materiálu, pocházejícího z výzkumu na
hradisku v Chotěbuzi-Podoboře, z výzkumné sezóny v roce 2005, byly nalezeny
pozůstatky přední končetiny psa domácího (
Canis lupus f. familiaris).
Podle osteometrických a morfologických znaků byl pes identifikován jako chrt.
Kosti chrta byly rozlišeny mezi ostatním osteologickým
materiálem, který pochází z mocné kulturní vrstvy zjištěné v sondě S- 44 na
akropoli, v hloubce 100-145 cm. Vrstva souvisí se starší fází slovanského
osídlení, kladeného do druhé poloviny 8. až prvních desetiletí 9. století
(Kouřil, 1994). Sonda se nachází v nejsevernějším úseku akropole, v nejlépe
chráněném okrsku celé fortifikace. Na tomto místě se pravděpodobně soustředila
místní vládnoucí elita již v předvelkomoravském období, čemuž odpovídá jak
nálezový archeologický fond, tak i pozůstatky spálených dřevěných konstrukcí,
pocházejících z nadzemních srubových domů i dřevohlinité hradby (Kouřil,
v tisku); v neposlední řadě tento předpoklad podporuje i bohatý osteologický
materiál včetně kostí chrta (obr. 1). Ze psa se dochovaly dvě kosti vřetenní (radius),
z nichž jedna je celá, z druhé je k dispozici pouze proximální část.
Podle délky, morfologie a stavby kosti bylo určeno, že oba
exempláře náležejí chrtu. Kost vřetenní je dlouhá, lehce a pevně stavěná se
svalnatými úpony. Právě tyto znaky jsou typické pro chrty (Stuchlý a Císařovský,
1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Podle největší délky kosti lze vypočítat
kohoutkovou výšku zvířete (Driesch and Boessneck, 1974), které za života měřilo
70 cm v kohoutku. Podle výšky a morfologie kostí lze říci, že se jedná o
pozůstatky plemene polského chrta. Vztahy k severu a severozápadu ostatně
dokládá i řada nálezů hmotné kultury (Kouřil, 1994; 1997; v tisku) a v tomto
prostoru lze zřejmě hledat i původ chrta z Chotěbuze.
Chrti mají aerodynamickou stavbu těla, která je činí nezaměnitelným psím
plemenem. Byli vyšlechtěni jako skvělí lovci a honiči k lovu gazel, antilop,
jelenů, vlků a zajíců. Svou fyziognomií připomínají v živočišné říši např.
gepardy, psi hřívnaté či vlčky etiopské. Chrti pocházejí z rozlehlých, stepních
a polopouštních oblastí (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005).
Je pro ně např. typická celkově lehká tělesná konstituce (velmi pevná, nikoliv
těžká stavba kostry), dobré osvalení, šlachovitost, prodloužené končetiny hlavně
předloktí a holeň, ale i relativně velké srdce a plíce.
Jsou dvě centra původu chrtů, jedno je v centrální Asii
(orientální plemena chrtů) a druhé v jihozápadní Evropě (okcidentální plemena
chrtů). Spojením obou plemen vznikl v nedávné minulosti ruský chrt-barzoj.
Z jihozápadní Evropy se předkové chrtů dostali přes Gibraltar spolu s Berbery,
(tj. ve 5 – 3. tis. př. n. l.) do Afriky a dále přes Egypt a Přední Východ zpět
do Evropy. Z centrální Asie se předkové chrtů přesunuli přes Přední Východ do
Evropy a přes Arabský poloostrov do Egypta a dále na jih Afriky. Z předků chrtů
(byli podobní dnešnímu plemenu portugalského podenga) vyšlechtili egyptští
vládcové a hodnostáři faraónského chrta (současné plemeno faraónského chrta není
příbuzné s tímto starověkým plemenem). Za vlády Ptolemaiovců (323 – 30 př. n.
l.) se dostali chrti do římské říše a potomek těchto chrtů je současný italský
chrtík (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Chrti se
dostávali spolu s římskými jednotkami i do provincií, kde dali – spolu s chrty
přišlými s Maďary v 9. století – vznik patrně Agarovi (maďarský chrt).
Polský chrt má původ v původním varjažském chrtu (vyšlechtěn
Varjagy – švédští Normané), který je dobře přizpůsoben drsnějším podmínkám
severní Evropy a který se dostal spolu s nimi na území dnešního Polska během 8.
století n. l. (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Byl
vyšlechtěn především na lov zajíců, dropů, lišek a vlků, které loví jednotlivě
či ve dvojicích a pro chladné podnebí severní Evropy dobře přizpůsoben. Jedná se
o velkého a silného psa s velmi hustou srstí (zejména na zadních partiích stehen
a na ocase velmi dlouhou), která ho chrání před nepříznivými vlivy počasí (Stuchlý
a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Chrt je plemeno psa, které
chovali jen vládcové a společenská elita. Nejednalo se o běžně rozšířené plemeno
(obr. 2).
Vřetenní kosti psa domácího byly tady jednoznačně přiřazeny
k plemenu chrta, pravděpodobně chrta polského. Chrt se dostal na hradisko zřejmě
buď jako exkluzivní zboží z dnešního území Polska (blízko probíhala Jantarová
stezka), případně jako dar místnímu vládci anebo jako kořist. Přítomnost chrta
je v souladu také s jinými nadstandardními nálezy na Chotěbuzi z druhé poloviny
8. a první třetiny 9. století a nepřímo potvrzuje premisu o existenci
privilegované vrstvy obyvatel na hradisku v předvelokomoravském období (Kouřil,
v tisku). Doklad existence chrta ve slovanském a později velkomoravském období
je ojedinělý a v rámci českých zemí (včetně středověku) představuje vůbec první
svého druhu. Pokud byly dosud nalezeny kosti psů, tak nebylo možné jednoznačně
určit rasu a většina z nich se řadí obecně k malým a středním plemenům
(Beranová, 2000, Galuška, 2004, Měřínský, 2002). Pouze na velkomoravském
hradisku Pohansku u Břeclavi byl identifikován pes podobný dnešními špici (Měřínský,
2002). Jediný nález chrta – avšak z pozdního středověku (16. století) – pochází
ze zámku ve Ždánicích, kde byl chrt, podobný dnešnímu whipettovi, zazděn do
stropu mezi sálem a jihozápadní věží (Stuchlíková, 1999).
Nález chrta v Chotěbuzi-Podoboře je objevem nesporně
významným. Jak již bylo řečeno podporuje tezi o existenci lokální elity sídlící
na hradisku a zapadá rovněž do obrazu všestranných kontaktů se severními a
severozápadními teritorii.
Citovaná literatura:
Beranová, M. (2000): Slované. Historická řada, Libri, 312 s, Praha
Driesch Von den, A., Boessneck, J. (1974): Kritische Anmerkungen zur
Wiederristhohenberechnung aus Langenmaen vor- und frühgeschichtlicher
Tierknochen. Säugetierkundliche Mitteilungen, 4, 325-348.
Fogle, B. (2005): Encyklopedie psů. Fortuna Print, 312 s, Praha
Galuška, L. (2004): Slované, doteky předků. Moravské zemské muzeum, obec Modrá a
Krajské knihovna Františka Bartoše, 152 s, Brno
Chrzanowska, W. a Janusziewicz-Zalecka, D. (2003): Tierknochenfunde aus der Vor-
und Hauptburg des Burgwalls von Mikulčice. In: Poláček, L. (Hrsg.): Studien zum
Burgwall von Mikulčice V, 121-138. Brno.
Měřínský, Z. (2002): České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Dějiny
českých zemí, Libri, 564 s, Praha
Kouřil, P. (1994): Slovanské osídlení Českého Slezska, Archeologický ústav AV ČR
a Muzeum Těšínska Českém Těšíně, 221 s, Brno-Český Těšín
Kouřil, P. (2007): Jezdecká elita na hradisku Chotěbuz-Podobora. Těšínsko, L,
5-8, Český Těšín
Morris, D. (2004): Psi. Encyklopedie více než 1000 psích plemen. BB Art, 704 s,
Praha
Stuchlíková, J. (1999): Psí stavební oběti. http://www.spicove.cz/
Stuchlý, I. a Císařovský, M. (1991): Chrti. Canis, 144 s, Praha.
Článek vyšel Těšínsku č. 1, 2007. Převzato se svolením autorky a časopisu
Těšínsko.
Kresba:
- úvodní kresba a kresba chrta na hradišti: Marie Fišáková
- kresba chrta s lovcem: Jiří Brenner
---
Autorka RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Ph.D. pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v.v.i., Královopolská 147, 612
00, Brno
E-mail: miriam@iabrno.cz
Web:
www.iabrno.cz/miriam/miriam.htm
Nález chrta na hradisku Chotěbuz-Podobora
