Divoké druhy savců z archeologických nalezišť ČR

Studium kostí savců z nejmladšího období – holocénu – přináší poznatky o 1) historii fauny v ČR a případně 2) poskytují data využitelná k paleoekologickým závěrům. Zdroje osteologických nálezů jsou v podstatě dva: 1) paleontologické výzkumy a 2) archeologické výzkumy.

Archeozoologické nálezy tj. nálezy zvířat na archeologických nalezištích mají svá specifika. Protože jde většinou o lovené druhy, nemůžou tyto nálezy poskytnout přesný a kompletní obraz paleozoocenoz – vystupuje zde prvek selektivity, daný loveckými preferencemi (především jsou zastoupeny velké a středně velké druhy). Zjištěné zastoupení druhů na archeologických lokalitách může být takto ovlivněno nejen zastoupením v přírodě, ale i loveckou specializací na určitý lovený druh a dalšími (např. tafonomickými) faktory. Nicméně je pro usedlý lid zemědělského pravěku a středověku předpoklad, že lidé lovili úměrně tomu, co jim příroda v daném regionu poskytla.

Kosti z archeologických nalezišť umožňují zjistit přítomnost druhů v daném období, a u tradičně lovených druhů má význam srovnávat i jejich poměrné zastoupení. Malé a především hrabavé druhy mají v archeozoologii diskutabilní postavení, neboť často namůžeme vyloučit, zda nejde o kontaminaci (recentní i subrecentní zvířecí nory jsou běžnou součástí archeologických odkryvů).

Cílem prezentované práce je vytvořit přehled nálezů divokých (lovených i nelovených) savců z archeologických nalezišť od neolitu po novověk (cca 17. století) a posoudit frekvenci jednotlivých druhů v rámci jednotlivých období a regionů.

Extenzivním postupem byly shromážděny údaje z celkem 323 publikovaných i nepublikovaných osteologických souborů (obsahující alespoň jednu kost divokého savce), pocházejících z celkem 224 lokalit z Čech a Moravy (zastoupeny jsou především střední a severozápadní Čechy a jižní Morava). Na jednotlivých lokalitách (osteologických souborech) byla registrována přítomnost, nepřítomnost a popř. dominance druhu. Soubory jsou rozděleny dle archeologických kultur a období (v průměru byly získány údaje z 38-mi lokalit pro každé období). Tato období byla mezi sebou porovnávána – srovnány jsou vždy procenta pozitivních lokalit (tj. lokalit s přítomným druhem).

Na tomto místě budou jen stručně zmíněna některá zjištění. Absolutně nejčastěji bývají na archeologických lokalitách přítomni (v uvedeném pořadí): jelen evropský, zajíc polní, srnec obecný, prase divoké, pratur lesní, bobr evropský, medvěd hnědý, liška obecná. Ostatní druhy se vyskytují již sporadicky nebo jsou zcela vzácné. Přítomnost většiny zmíněných druhů (tj. jelena, zajíce, prasete divokého, srnce, bobra a patrně i pratura) ve všech dobře dokumentovaných archeologických kulturách ukazuje na jejich kontinuální nepřetržený výskyt v ČR.

Jelen bývá považován původně za obyvatele otevřených prostor. To, že již od počátku neolitu je dominujícím zvířetem může naznačovat, že již tehdy běžně obýval les (obecně se pro neolit předpokládá převaha lesa). Velmi vysoké je ve všech obdobích zastoupení zajíce. Předpokládáme-li, že i dříve zajíc preferoval biotopy, které preferuje dnes, ukazuje naše zjištění na přítomnost otevřených stanovišť v celém průběhu pojednávaného období. Vyloženě stepní druhy (sysel, křeček) bývají také poměrně běžnou součástí nálezových celků (mimo jiné nálezy křečka máme i z neolitu), nicméně většinou nemůžeme bezpečně vyloučit kontaminaci. Divoké koně, další potenciálně stepní druh, je ještě ojediněle přítomen v neolitu. Dalším zástupcem koňovitých je druh Equus hydruntinus, který dle osteologických dokladů přežíval v ČR ještě na konci neolitu (lengyel). Jak již zjistil L. Peške, doklady losa evropského máme z neolitu, po dlouhém hiátu se znovu objevuje až v době laténské a v raném středověku je poměrně hojný. Z vrcholného středověku a novověku osteologické doklady opět chybí. Překvapivě nízké je zastoupení bizona – pouze 2 publikované nálezy, pocházející ze středověku. Absence zubra je patrná zejména ve srovnání s nálezy pratura, který je přítomen ve všech obdobích po ranný středověk a na mnohých lokalitách je poměrně hojný. Na základě tohoto zjištění se naskýtá otázka, zda vůbec na našem území zubr žil (zejména v pravěku). V případě pratura byl zjištěn výrazný pokles od neolitu po dobu bronzovou. Nejpozdější osteologické doklady pratura v ČR pocházejí z přemyslovských hradišť z 10.-12. století. Z šelem jsou nejhojněji zastoupeni medvěd a liška. Velmi vzácné jsou doklady vlka a rysa. Řada šelem (např. kunovité) představovaly zdroj kožešin, s tím může souviset i jejich nízké zastoupení mezi jídelními odpadky, které jsou na archeologických nalezištích nejběžnějším typem osteologických nálezů. Svou roli zajisté hraje i malá velikost jejich kostí. Synantropním zástupcem hlodavců je krysa, která se po Evropě šířila z římského prostředí. Za její nejstarší doklady v ČR můžeme u nás považovat nálezy z 9.-10. století z Pražského hradu. Zajímavý je také doklad ježka západního z neolitické lokality v blízkosti Prahy.

Byť zastoupení druhů na archeologických lokalitách nemusí přesně odrážet zastoupení druhů v přírodě a přestože při vyvozování ekologických závěrů jsme silně omezeni širokou ekologickou valencí většiny běžně se vyskytujících savců, má archeozoologické sledování divokých savčích druhů nesporný význam v poznávání historie naší přírody.

(celá databáze i vyhodnocení budou publikovány v periodiku Lynx)

Převzato:
(1) Kyselý, R., 2005. Historie savců od mladší doby kamenné po 17. století ve světle archeozoologických nálezů. Živa, 2
(2) Kyselý, R., 2005 (in press): Archeologické doklady divokých savců na území ČR v období od neolitu po novověk. Archaeological evidence of wild mammals in Czech Republic from the Neolithic to modern times. Lynx (časopis Národního muzea)