Mikula Seljaninovič

Laskavý Vladimír, červené slunéčko, kníže svatokyjevský obdaroval svého kmotřence Volhu Buslajeviče třemi městy se všemi mužíky. Prvnímu městu říkali Kurcovec, druhému Ořechovec, třetímu Křesťanovec. Mladý Volha Buslajevič uchystal si tmavohnědé, čistokrevné hřebce, vsedl na ně se svou dobrou, chrabrou družinou a tak rozjeli se daleko, daleko do širého pole, aby v městech daně vybírali.

Když tak jeli dalekým, širokým polem, uslyšeli oráče, jak v širém poli oře a si pohvizduje, jak mu kleče poskřipují a radlice o kamení řinčí. Jeli za ním celý den, od rána do večera, ale oráče nedohonili. I druhý den ještě tak jeli od rána do večera, ale oráče ještě dohoniti nemohli.
A oráč, jak v poli oře, na koníka si pohvizduje, ploužek mu poskřipuje a radlice o kamení řinčí.
Jeli za ním ještě i třetí den až do oběda a tu teprve dostihli oráče v širém poli.
Oráč roli přeorává, brázdečky z kraje do kraje vyhazuje, ani konce jim nevidět; dubové kořání vyvrací a veliké kameny svaluje do brázdy. Zapřaženou má kobylku plavku, ohon její až k zemi se rozestírá a hříva vlaje jí kolem hlavy. Uzdy má hedvábné, pluh má javorový, kleče dubové, radlici z ryzího stříbra a vidlice na radlici z rudého zlata.
Kadeře oráčovy se potřásají a po plecích se mu rozhrnují jako šňůry sypkých perel: Oči má oráč sokolí a brvy černé, sobolí. Střevíce jeho jsou ze safiánu zeleného s ostrými špičkami, klobouk má plstěný a kabátec černý, sametový.
I promluví k němu Volha takovými slovy:
"Pomáhej ti Pán Bůh, oráči milý, abys dobře oral, roli vzdělával a sedlačil, brázdy vyhazoval, pně i kořání vyvracel a veliké kamení do brázdy svaloval!"
Oráč pak odpovídá zase takovými slovy:
"Jen pojď blíže, Volho Buslajeviči, však je opravdu k sedlačení pomoci boží třeba. A kam ty, Volho, jedeš, kudy tě cesta vede?"
I odpověděl Volha Buslajevič:
"Kmotříček můj, laskavý Vladimír, kníže stolnokyjevský, obdaroval mne třemi městy se všemi mužíky: Kurcovcem, Ořechovcem a Křesťanovcem. Jedu do těch měst daně vybírat."
I pověděl mu oráč:
"Aj, ty Volho Buslajeviči! V těch městech jsou mužíci loupežníci, oni podřežou mosty a potopí tě v řece Smorodině! Byl jsem tam nedávno, předevčírem, nakoupit tří pytlů soli. Každý pytel vážil 100 pudův a já sám, jak jsem na nich seděl vážil jsem 40 pudův. A už mužíci groše žebrati, mýta na mně žádati. Poděloval jsem je po groši, ale tu se mi grošů začalo nedostávati a mužíčků stále víc a víc přibývalo. Začal jsem je odháněti svou palicí, pěstí jim hroziti a zůstalo jich tam na tisíc: ten, který stál, stojí, ten co seděl, zůstal sedět, a který ležel, leží."
Pravil tedy Volha Buslajevič:
"Aj, ty oráči milý, nejel-li bys se mnou? Buďme tovaryši!"
A oráč vypjal uzdy hedvábné, plavou svou kobylku z pluhu vypřáhl, potom junáci vsedli na své dobré koně, jimž se ohon rozkládá a jimž hříva povívá. Oráčova kobyla jde krokem, ale Volhův kůň skokem; oráčova kobyla, vytrvale kluše; Volhův kůň však pozadu zůstává, vyrovnati se v jí v kroku nemůže.
Pojednou vzpomněl si oráč:
"Nechal jsem pluh v brázdě státi. Nenechal jsem ho v tam pro ledakoho, jenž jde mimo, nebo mimo jede: půjde-li mimo člověk nezámožný, nebude tam pro něho, co by vzal; přijde-li bohatý, nevšimne se pluhu. Zanechal jsem svůj ploužek pro sedláčka vesnického, aby si ho ze země vytáhl, aby s radlice hlínu setřásl a ploužek hodil za keř rokytový".
Poslal tedy Volha Buslajevič ze své chrabré družiny pět junáků silných, aby ploužek ze země vytáhli, s radlice hlínu setřásli a pluh hodili za keř rokytový.
Přijela družina chrabrá pěti silných junáků k tomu pluhu javorovému. Otáčejí pluhem kolem dokola a nemohou ho ze země vytáhnouti, nemohou s radlice hlínu setřást a nemohou hoditi ploužek za keř rokytový.
Tu pošle Volha ze své družiny chrabré celou desítku junákův. Ale oni ploužkem kolem dokola točí a nemohou pluhu ze země vytrhnout, nemohou s radlice hlínu setřást, nemohou hoditi ploužek za keř rokytový.
Tak tedy Volha Buslajevič posílá všecku svou dobrou, chrabrou družinu, aby ploužek ze země povytáhla, s radlice hlínu setřásla, a hodila ploužek za keř rokytový. Ale junáci pluhem dokolečka točí a nemohou pluhu ze země vytrhnout, nemohou hlíny s radlice setřásti a nemohou hoditi ploužek za keř rokytový.
I rozjede se sám milý oráč na své plavé kobylce, chopí javorový pluh jednou rukou a ze země ho vytrhne, s radlice hlínu setřese a hodí pluh za keř rokytový.
Potom junáci vsedli na své dobré koně a ujížděli. Ohon kobylky oráčovy se rozkládá a hříva její povívá. Kobylka oráčova jde krokem, kůň Volhův skokem, ale jak kobylka oráčova vytrvale kluše vpřed, kůň Volhův pozadu zůstává.
Tu jal se Volha na oráče pokřikovati a přilbou mávati:
"Oráčku, oráči, postůj přece! Kdyby tvá kobyla koněm byla, dali by za ni jistě pět set rublů." Odpověděl oráč:
"Jak jsi hloupý, Volho Buslajeviči! Koupil jsem tuto kobylu jako hříbátko, jako hříbátko pod matkou, a dal jsem za ni 500 rublův. Kdyby tato kobyla koněm byla, nebylo by jí ceny!"
Odpověděl Volha Buslajevič:
"Ale ty, oráčku, oráči, jak pak ti jménem říkají? A jak tě po otci zovou?"
I odpověděl oráč:
"Aj, ty mladý Volho Buslajeviči! Nejprve na žito poorám, potom zaseji, až žito vyroste, do stohů skládám a domů je zavezu; doma vymlátím, potom piva navařím a hostí nazvu, sedláků napojím, a tu začnou mne sedláci pochvalovat: Junák, Mikula Seljaninovič!"

Tak přijeli oba bohatýři do města Kurcovce a jali se po městě procházet a město si prohlížet.
Děti si začaly povídat: "Tento zde byl předevčírem a nabil mužíkům!" A mužíci začali se scházet a radili se, jak by se omluvili a nízko se bohatýrům poklonili.