Slovanský web

KALENDÁŘ

  Měsíc:

Hlavní stránka Seznam projektů a akcí Ke stažení Mail Slované ! ! ! KOSOVO JE SRBSKO ! ! !   Více  
roh   Nabídka témat roh

roh   Tipy na výlet roh
Festival Beltine 30.4.-1.5.
Zelené svátky 17.-19.5.
Jantarová stezka 1.-2.6.
Oslavy Slunovratu 21.-23.6.
Boj o hradiště 10.-11.8.
Bitva Rogar 17.-18.8.

roh   Fotoreportáže z akcí roh
Dožínky

Zimní Slunovrat

Lov vlka

Kupalo - Slunovrat

Jarilky 2011

Vynesení Moreny 2011

VŠECHNY FOTOREPORTÁŽE...

roh   Komiks roh
Inspirováno misiemi u Slovanů.
Komiks.
roh
Celý komiks
roh

roh   Informace a kontakty roh
Administrátor:
Petr Tryščuk
777 103 532
petr@slovane.cz

http://o-chae.com

NAVRCHOLU.cz


* Kožešinový oděv ve středověku

Lenka Kapustková; Přidáno dne 05. 04. 2013 (1155 přečtení)

Kožešina patří mezi nejstarší materiály, používané k výrobě oděvů. Znalost jejího zpracování sahá mnoho tisíc let do minulosti. Po celou tuto dobu se řemeslo vyvíjelo a zdokonalovalo. Již v raném středověku byla práce s kožešinami a kůží v rukou odborných řemeslníků - zpracovatelů a sešívačů koží.
O velké oblibě nošení kožešinových oděvů v Čechách, svědčí mimo jiné i značné zastoupení kožešnického řemesla ve městech. Mezi ostatními oděvními řemesly tvořili kožešníci často více než čtvrtinu. Přesto se kožešiny v archeologických nálezech až na několik výjimek téměř nedochovaly.


Článek proto vychází hlavně z písemných pramenů a srovnání s pozdějším obdobím. Způsob zpracování kožešin (činění, řezání, skládání a sešívání) se od středověku až do 19. století příliš nezměnil. Mimo vynálezu kožešnického šicího stroje a chemického způsobu činění zůstaly kožešnické nástroje i postupy práce stejné, nebo velmi podobné, jako ve středověku. I to svědčí o vysoké řemeslné úrovni středověkých kožešníků.


Slované a kožešiny.

O slovanském oděvu není známo až do 10. století téměř nic. Že se však odívání Slovanů od jiných národů odlišovalo dokládá Fredegarova kronika: Sámo nechtěje Sicharia viděti, ani by nebyl dovolil, aby k němu přišel; Sicharius obléknuv se na způsob Slovanů, přišel se svými lidmi před Sáma; oznámil mu všechno, co měl uloženo. Že byla kožešina běžnou součástí oděvu severních národů dokládá Čeněk Zíbrt: Římanům byla kožešina na oděvu knížat franckých, hunských a vandalských známkou charakteristickou. Odtud jejich název "pelliti reges" (králové oděni kožešinami). Je možné, že právě kožešina byla jedním z hlavních rysů slovanského oděvu. Důvodem obliby kožešinového oděvu bylo především chladnější podnebí v těchto zeměpisných šířkách. Pro střídání teplot v různých ročních obdobích byla kožešina poměrně univerzálním oděvem. V létě mohla být nošena chlupem ven, chránila tak před deštěm a sluncem. V zimě pak chlupem dovnitř chránila tělo před zimou. Takovýto způsob používání kožešinových oděvů se dochoval na slovenských horách u Valachů až do počátku 20. století. Nejednalo se však jen o praktické využití kožešiny. Postupem času se určité druhy kožešin staly znakem postavení jejich nositele. Vedle šperků, zbraní a zbrojí bývaly často předmětem vzácných darů. Byly tak dobrým obchodním artiklem, že se stávaly i platidlem, či předmětem odvodu daní.

Protože byla kožešina u Slovanů tradičně oblíbeným oděvním materiálem, lze předpokládat, že kožešnické řemeslo zde bylo na vysoké úrovni již v raném středověku. Dokládají to také nálezy činících jam z období Velké Moravy. Ojedinělý nález učinili archeologové v lokalitě Na valách ve Starém městě. V ženském hrobě č. 226/51 byl nalezen kus kožešiny bobra.

Velmi cenný je také zápis Ibrahima Ibn Jákuba. Byl členem výpravy vyslance Abbásovského chalífátu, který zde cestoval v 10. století. Zápis z jeho cesty zachoval arabský geograf a cestovatel, původem z Andalusie Al-Bekri. Ibrahim ve svých zápiscích zmiňuje Prahu jako největší slovanské tržiště, kde přicházejí kupci byzantští i kupci ze severu. Je možné zde nakoupit bobří i jiné kožešiny. Kožešin zde byl tedy dostatek nejen domácích, ale i dovozových.


Kožešnické řemeslo

V nejstarších záznamech uvedených v Kosmově kronice a Regestě listů českých i moravských Karla J. Erbena jsou kožešníci (blanaři, lat. pellifices) uváděni jako sešívači koží a kožešin. Patří sem nejspíš všichni řemeslníci, zabývající se zpracováním usní a kožešin. Tito řemeslníci se dále dělí na bílé a rudé, někdy je uváděno na bílé a černé. Jedná se o rozdělení podle způsobu činění. Kůže činěné tříslem, mají barvu tmavší, žlutohnědou až červenohnědou. Používají se především na boty, sedla nebo řemeny. Bílá kůže vzniká při činění kvašením nebo kamencem. Kožešníci by tedy patřili mezi sešívače koží bílých.

Nejstarší jména kožešníků jsou uvedena v zakládací listině Vyšehradské kapituly, zápis pochází z roku 1088. Šlo však ještě o řemeslníky poddané, kteří náleželi svému pánu. První svobodní kožešníci se objevují až ve 13. století, kdy přicházejí do nově vznikajících měst. Zařizují si zde vlastní dílny a zakládají organizace, které známe z pozdějších let jako "cechy". Díky zápisům v cechovních knihách a artikulím, které si nechávají koncem 14. století purkmistrem a konšely schvalovat, je poprvé možné dozvědět se více o jejich práci, postavení i podmínkách, ve kterých pracovali.


Nejstarší typy kožichů

Uvedené kožichy jsou nejjednodušší typy kožešinových oděvů, jejichž střihy se dochovaly až do 19. století. K tomu, aby bylo možné s jistotou říci, že se právě takovéto tvary kožichů nosily již ve středověku, schází dostatek podkladů. Konstrukce těchto střihů se však velmi podobá střihům jednoduchých oděvů nošených ve středověku. Střih je přizpůsoben tvaru kožky, který je stále stejný. Ženské a mužské kožichy se od sebe stejně jako u většiny středověkých svrchních oděvů neliší.

Kožich - kožuch nepotažený

Slovo kožuch je známé u všech slovanských národů, jimi používané kožichy jsou si typem velmi podobné. Etnologové proto kožich považují za původní slovanský kožešinový oděv. Býval sešitý většinou z ovčích kůží. Nosil se řemenem nahoru a chlupem dovnitř a nebýval potažený látkou. Mohl být zdobený přehnutím okraje, což vytvářelo lemování.

V tuhých zimách byl kožich nutností pro každého, kdo si nemohl dovolit nákladné, kožešinami podšívané oděvy. Ve středověku tedy nejspíš i nejchudší rodiny vlastnily alespoň jeden kožich. Z. Winter popisuje pro 15. století kožichy jako zcela běžnou věc: Kožíšky a kožichy bývaly ve všech stavech a pohlavích šat obyčejný. Také čub čím dále víc přibývalo, až zobecněly. Bez pláště najdeš dosti lidí v popisních knihách, bez kožicha sotva koho. Šlo o velmi trvanlivou část oděvu, která se dědila i po několik generací. Staré, obnošené kožichy pak sloužily na spaní tak dlouho, až se úplně rozpadly. Vyobrazení běžných lidí v kožichu máme ze středověku velmi málo. Ve vesnickém prostředí, které je velmi konzervativní, se nám však až do 19. století dochovalo několik typů kožichů, jejichž střihy pravděpodobně přežily staletí téměř beze změny. Tyto kožichy mají minimální množství švů a efektivně využívají tvar kožešiny tak, že vzniká jen velmi malý odpad. Kožešník nevykrajuje oděv podle proporcí zákazníka, ale naopak podle postavy vybírá vhodné tvary a velikosti použitých kožek. Oděv nemá kapsy, ale pouze průřezy pro ruce a má stejný střih pro ženy i muže, což rovněž ukazuje na starobylý původ. Ve středověku nejspíš nebyly tyto kožichy v předu rozstřižené, ale oblékaly se přes hlavu.


Vesta:

Nejjednodušším kožešinovým oděvem je kožešinová vesta bez rukávů, zhotovená z jednoho kusu ovčí kožešiny. Výroba je tak jednoduchá, že se často šila i podomácku. Střih vychází z tvaru ovčí kožešiny. Ve středu kožky je vyřezán otvor, tím se provleče hlava a obě části se na bocích sešijí. Širší strana kožky, tedy ta od zadku ovce, tvoří přední díl, strana od hlavy tvoří zadní díl. Boční šev je proto posunutý mírně dozadu. Zapínání bývá většinou na boku. Délka vesty je závislá na délce kožky a pohybuje se mezi 45 až 55 cm. Někdy bývá ještě pod krkem malý rozparek. Tyto vesty se v 19. století nosily již pouze na Slovensku jako pracovní oděv pastevců, dřevařů a horníků. Zikmund Winter však připomíná kožíšky se zapínáním na boku, nebo zcela uzavřené také z venkovského prostředí 16. století. Z městského prostředí známe kožešinové vesty z 15. a především 16. století pod názvy plech, plíšek, nebo prsní kožich. Nosily se buď pod svrchním oděvem, nebo samy tvořily svrchní oděv. Někdy byly k těmto vestičkám připojeny i rukávy. Jejich střihy již mohly být složitější (složeny z více dílů) a pokud sloužily jako svrchní oděv, mohly být i zdobeny, nebo potaženy látkou. Přestože jsou v Čechách kožešinové vesty doloženy až z 15. století, jejich původ pravděpodobně sahá mnohem hlouběji do minulosti.


Kožíšek ocáskový:

Druhým, velmi archaickým kožichem je "kožíšek ocáskový". Je doložený z venkovského prostředí až v 18. století. Je však považován za "prastarý". Tomu odpovídá jeho jednoduchý střih tvaru T. Přední a zadní díl tvoří dvě ovčí kožešiny, sešité na bocích a ramenou. Dvě menší kožky pak tvoří rukávy. Spodní část kožichu je neořezaná, kopíruje tvar kožky, vpředu i vzadu na ni zůstává ovčí ocásek. Odtud název "kožíšek ocáskový". Tento kožich nemá žádné zapínaní, obléká se přes hlavu a je velmi úzký. Svlékání je proto obtížné a většinou vyžaduje pomoc druhé osoby. Je doložen především z Moravy, ale také Slovenska a Polska.


Kožich jednoduchého střihu:

Podrobným zkoumáním kožichů nošených na moravském a slovenském venkově v 18. a 19. století, je možné mezi honosnými mnohadílnými kožichy župicového či rokokového tvaru najít také kožichy jednoduchých pětidílných střihů. Jsou konstruovány tak, aby maximálně využívaly celou kožku. Stejně jako jednodílná vesta nemají na rameni šev, boční šev je posunutý mírně dozadu a většinou tvoří rozparek. Vykrojením zadního dílu je možné kožíšek více či méně vypasovat na tělo. Ženské a mužské kožichy se od sebe konstrukčně neliší.



Jsou tvarově velmi podobné kožichu horníka, zobrazeného na fresce z let 1487 - 1493 v Hašplířské kapli Chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře.


Krzno

Otázkou kožešinového oděvu označovaného v pramenech jako "krzno" se zabýval Čeněk Zíbrt. Došel k názoru, že se jednalo o původem slovanský látkový plášť, podšitý kožešinou. Krzna mohla být vyrobena z velmi drahých látek, zdobena bohatým lemováním a podšívána vzácnými, často dovozovými kožešinami, stejně jako u podšívaných oděvů. Známá jsou však také krzna z obyčejných látek, podšitá ovčí kožešinou.

Zda se kožešinové pláště mohly vyskytovat také bez potažení látkou, nejsou ze středověku žádné doklady. Takovéto pláště sice známe z vesnického prostředí 18. a 19. století, jejich původ však údajně sahá pouze do renesance.

Koncem 14. století se označuje kožešinový plášť také jako "blány". (Do té doby je slovem blána označována obecně kožešina.) Lehčímu, ale také alespoň částečně kožešinovému plášti se říkalo "klok". Počátkem 15. století zde zdomácněl také původem německý název "mantel, mandel a mantlík".


Šuba (čuba) - kožich potahovaný - suknice podšitá kožešinou

Původ šuby není dosud zcela jasný. Někteří autoři pokládají název "šuba" za odvozeninu arabského slova "džubba", známého u Maďarů a Burtasů již v 9. až 10. století. Jiní jej odvozují od německého slova "Schaube". Hlubšímu rozboru podrobila maďarskou šubu etnoložka Jolana Balogová. Došla k závěru, že maďarskou šubu není možné ztotožňovat s oděvem, který je v Německu známý jako "Schaube".

O nejstarších šubách se zmiňuje Čeněk Zíbrt jako o původním slovanském oděvu. Popisuje ji jako dlouhé roucho na způsob suknice, kožešinou podšité a vroubené.

Podle Zikmunda Wintera se k nám však šuby dostaly až koncem 14. století z východu a první šubu u nás dokládá z roku 1380.

Ludmila Kýbalová řadí šubu do 12. století, dle ní se v tuto dobu dostává do Evropy s křížovými výpravami.

Všichni autoři se však shodují na tom, že šubou byl ve středověku nazýván honosnější typ kožichu potaženého látkou. Popisují šubu jako suknici vpředu otevřenou, podšitou kožešinou.

Že byl skutečně mezi šubou a kožichem potahovaným jen velmi malý rozdíl, dokládá i soudní zápis z roku 1564, kdy tentýž oděv zde popisuje jeden svědek jako kožich a druhý jako šubu.

Potahované kožichy byly vždy nákladnější než kožichy nepotažené. Pořizovali si je lidé movitější a jejich tvary byly proto mnohem více ovlivňovány módou. Na jejich výrobu, nebo alespoň lemování mohly být proto použity i dražší kožešiny.


Oděvy podšívané a zdobené kožešinou.

Nejnákladnějším typem kožešinového oděvu byly ve středověku oděvy podšívané kožešinou. Mnohdy se jednalo o velmi honosné kusy, podšívané drahými dovozovými kožešinami, které nebyly určeny ani tak do zimy, jako pro reprezentaci jejich nositele. Typy a tvary oděvů se měnily podle aktuální módy. Není možné zde všechny tyto oděvy vypisovat, proto se tato část bude zabývat pouze jejich podšitím. Ze středověku se u nás nedochoval žádný oděv s kožešinovým podšitím. Lze proto vycházet pouze z vyobrazení, dělení kožešnické kožky (patrně se od středověku nezměnilo) a dnešního způsobu skládání a řezání kožek.

Oděvy podšité kožešinou je možné vidět na středověkých vyobrazeních často. Jedná se však o kožešiny stylizované. Ve většině případů jde o stylizaci hranostaje nebo bříšek veverky popelky, což ovšem neznamená, že se jiné kožešiny nepoužívaly, nebo se jimi podšívalo jen vyjímečně. Narozdíl od oděvů z ovčích kožešin, kdy je kožešina znázorňována jako vlnitá srst, je na drahých podšívkách vidět, že jsou složeny z mnoha malých kožešin, nebo jejich částí. Vytvářejí tak pravidelný, stále se opakující vzor. Tyto vzory jsou tvořeny odlišným zbarvením srsti na různých místech kožky (jiná barva hřbetu, bříška, nožek, hlavičky atd.). Vzoru, který je na kožce vytvářen různým zbarvením srsti se říká kresba. Každý druh kožešiny má svou specifickou kresbu. Rozřezáním kožky do patřičných geometrických tvarů dochází k maximálnímu využití plochy. Sešitím stejných částí mnoha kožešin vznikají pláty podobných vzorů, jaké vidíme na středověkých vyobrazeních.

Jednotlivé části kožky se neliší jen barvou, ale také kvalitou srsti i řemene. Nejcennější bývají většinou hřbety, výjimečně bříška. Nižší cenu mají nožky, hlavičky (ty se někdy dělí dále na líčka a čílka), ocásky, někdy se zpracovávají zvlášť také hrdla, vazy a zadky.

Odlišným způsobem tvoří vzor podšívky hranostaj (hermelín). Není zde využívána kresba kožešiny (je celá bílá), ale ocásků, které mají černý koneček. Tvoří tak velmi specifický nezaměnitelný vzor pravidelně rozmístěných malých podlouhlých skvrn. Kožky hranostaje jsou velmi malé a spotřeba na jeden oděv se často počítá na stovky. Podšívaly se jimi především oděvy panovníků a nejvyšší šlechty.

Oděv, ať už podšitý kožešinovou nebo látkovou podšívkou mohl být podle aktuální módy zdoben kožešinovými lemy nebo límci. K lemování bývala často použita jiná kožešina než k podšití. Je to z toho důvodu, že se k lemování většinou používá kožešina dražší, hřbetová, s delším chlupem. K podšití jsou vhodnější kožešiny s nižší, často řidší srstí a tenkým řemenem, které kožichu tolik nepřidávají na váze.


Další využití kožešin.

Kožichy přes zbroj

Jako součást rytířského odění uvádí Ludmila Kýbalová také kožešinový plášť oblékaný přes zbroj. V tomto případě šlo nejspíš o plášť reprezentativní, podšitý drahou kožešinou.

Z 12. století se dochovala také zpráva o liščím kožichu oblečeném přes zbroj. Ten měl nejspíš i praktický důvod. Ochraňoval tělo před zimou i ranami uštědřenými v boji. Byl v něm oděn Vilém Kounic 10. prosince 1185 v bitvě u Loděnic na Znojemsku. Je popisován takto: Krunýř přioděn maje liščí koží, která nesčíslnými ránami rozedrána byla, přec na živu s bratrem svým Oldřichem z bitvy vyváznul.


Štíty potažené kožešinou

Drahé luxusní kožešiny bývaly používány také k výzdobě rytířských štítů.

V německé básni Heinricha von Freiberga je popsána výzdoba štítu Jana z Michalovic. Potah štítu byl sešitý z červených kuních krčků, v nich byl pak z hranostaje všitý bílý lev. Kuní krčky zde byly zvoleny proto, že mají přibližně stejně dlouhou srst jako hranostaj, proto se při vytváření obrazců dobře kombinují. Kuní krčky jsou sytě rezavé, proto jsou popisovány jako červené. Nejspíš se nejedná o barvenou kožešinu.

Německá báseň "Bohmenschlacht" se rovněž zmiňuje o hranostaji, tentokrát na štítu Přemysla Otakara II na Moravském poli.


Kožichy na spaní a kožešinové přikrývky

Starší obnošené strakaté (látané) kožichy se používaly na spaní jako přikrývky, ale v zimě se v nich taky také přecházelo do nevytopených světnic, nebo se i rovnou spalo.

Kožešinové přikrývky jsou známy z mnoha středověkých vyobrazení. Opět se ovšem jedná o stylizovanou kožešinu. Z těchto obrázků proto není možné určit, o jakou jaký druh kožešiny jde. Nejběžnější byla nejspíš kožešina ovčí. Protože se ovšem na tyto přikrývky mohly používat starší obnošené kožichy, mohl být výběr poměrně pestrý.


Rukavice

V zimě bylo nutné chránit před mrazem také ruce. Kožešinové rukavice mohly být sešity pouze z kožešiny bez potahu, nebo potaženy látkou, zdobeny lemem nebo výšivkou. Nálezy rukavic ze severských zemí ukazují, že se střihově nijak nelišily od dnešních.


Čepice

Čepice mohly být buď celokožešinové, nebo kombinované s látkou, nebo plstí. V popisech starších čepic jsou často uváděny také podšívky z jemné jehnětiny.

Ludmila Kýbalová uvádí: Rektor pražské univerzity měl statutem z roku 1368 předepsanou hranostajovou pokrývku hlavy.

Čeněk Zíbrt pro období vlády Karla IV. zmiňuje: Obruba čepic bývala často kožešinová. Kožešin měli staří po ruce nazbyt a nebylo asi opatření proti zimě vhodnějšího než kožešinové podšívky a obruby.

Olga Floriánová uvádí: Nejstarší doklady u východních Slovanů pocházejí z 10. - 12. století, u západních až ze 13. století.Podle nich si můžeme utvořit představu o módě, zvláště vládnoucích vrstev. Oděvy byly často lemovány kožešinami,hlavně čepice a klobouky. Čepice lemovaná kožešinou a zdobená drahokamy se na ruském území stala dokonce symbolem moci, podobně jako královská koruna. Známá je například čapka knížete Vladimira Monomacha.


Kapuce

Stejně jako svrchní oděvy, mohly být kožešinou podšívané také kápě.

Kožešina v heraldice

Raný i vrcholný středověk zná kožešinu také jako heraldický znak. Vyskytuje se především na anglických a francouzských erbech. Jedná se o hermelín, kontrahermelín (opačné barvy) a popeličinu. Na českých erbech je známý pouze hermelín.

Kožešina v medicíně

Jak léčí bolesti lid východního Slezska líčí v časopise "Český lid" Blandina Čížková. Jedná se sice o zápis z 19. století, pověry a mýty však mívají velmi staré kořeny. Bolem stížené údy doporoučí se obaliti ovčí vlnou, ale tato musí býti z černé jehňačky. Bol vnikne do vlny, která se pevně svine; je-li potřeba, musí se prostředek opakovati. To činí velmi dobře, zejména při bolestech v kříži, když se dostaví „fousek" (ustřel).

V knize "Dějiny kroje zemí českých" uvádí Zikmund Winter: V století šestnáctém radí všechny knihy zdravotní, aby noční kožichy byly vlky podšívány, "nebo takový kožich kromě to, že žižalek nečistých a škodlivých, jako blech, vší v sebe nepřijímá, také i zahřívá".


Závěr

Ačkoliv patřilo kožešnictví společně s krejčovstvím a ševcovstvím k nejdůležitějším oděvním řemeslům, zatím o něm bylo napsáno jen velmi málo. Jsou zde sice stará díla Čeňka Zíbrta a Zikmunda Wintera, schází však práce, které by tato díla doplnily o nové poznatky.


Seznam literatury:

  • [1] BÍLÝ, Jan Evangelista. Klásster Kounický, řečený Rosa coeli (Růže nebes). Brno: [s.n.], 1855, 45 s. Dostupné z: http://kramerius.mzk.cz/search/i.jsp?pid=uuid:95fc2979-d995-11e0-9f27-0050569d679d
  • [2] ZÍBRT, Čeněk. Český lid. Praha: Šimáček, F.,1903. Dostupné z: http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid12/index.htm
  • [3] ZÍBRT, Čeněk. Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské. Praha: Šimáček, F., 1892, 457 s. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/12812352
  • [4]PALIČKOVÁ-PÁTKOVÁ, Jarmila. Ľudové kožušníctvo na Slovensku. 1. vydání. Bratislava: VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1981, 330 s.
  • [5]BRANDSTETTROVÁ, Marie. Odívání Rožnovanů. 1. vydání. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2007, 136 s. ISBN 978-80-239-9934-1.
  • [6]TOMOLOVÁ, Věra. Stolařík Ivo, Štika Jaroslav . Těšínsko - obydlí oděv. Šenov u Ostravy: Tilia, 2000, 275 s. ISBN 80-86101-20-7.
  • [7]KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání. Středověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, 278 s. ISBN 80-7106-146-8.
  • [8]WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906, 976 s.
  • [9]WINTER, Zikmund. Dějiny kroje v zemích českých od počátku století 15. až po dobu Bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1893, 670 s. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20812205
  • [10]HÜCKE, Jan. Sbírka historických památek řemesla kožešnického od jeho vzniku až do spojení všech tří cechů pražských roku1785. Praha: Společenstvo kožešníků pražských, 1900, 115 s.
  • [11]FLORIÁNOVÁ, Olga. Kůže: zpracování a výrobky. Praha: Grada, 2005, 179 s. ISBN 80-247-1091-9.
  • [12]VRBACKÝ, Rudolf. Kožešnické materiály. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1987, 317 s.
  • [13]UPRKA, Joža. Kožuchy. Kroměříž: Prvé české knihkupectví a nakladatelství J, Pithart, 1920.
  • [14]MASNER, Liboslav. Koželužství: vydělávání a barvení kožišin : výroba náhražek usní. Zlín: Tisk, 1948, 492 s.
  • [15]Moszyński, Kazimierz. Kultura ludowa Słowian. Tom 1, Kultura materialna. Wyd. 2. Warszawa: Książka i Wiedza, 1967. 745 s.
  • [16]FAVIER, Jean. Zlato a koření : zrod obchodníka ve středověku. Praha: Garamond, 2006, 443 s. ISBN 80-86955-39-7.
  • [17]SHROMÁŽDILOVÁ, Ivana. Kožedělná výroba v archeologických dokladech středověku. Brno, 2000. Diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Ústav archeologie a muzeologie. Vedoucí práce doc.PhDr. Zdeněk Měřínský, CSc.
  • [18]GALUŠKA, Luděk. Slované, doteky předků. Brno: Moravské zemské muzeum ve spoluprácí s obcí Modrá a Krajskou knihovnou Františka Bartoše, 2004, 148 s. ISBN 80-7028-218-5.
  • [19]HRUBÝ, Vilém. Staré Město : velkomoravské pohřebiště "Na valách". Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955.
  • [20]KAŇOVÁ, Magdaléna a BENŽA, Mojmír . Ľudové kožuchy. Martin: Osveta, 1970, 280 s.
  • [21]JANIN, Lavrenťjevič, Valentin . Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře. Červený Kostelec: Mervart Pavel, 2007, 378 s. ISBN 978-80-86818-47-4.
  • [22]ZÍBRT, Čeněk. Český lid VII. Praha: Šimáček, F., 1898, 556 s. Dostupné z: http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid07/index.htm
  • [23]URBACHOVÁ, Eva. Lidový kroj na Vsetínsku. 2. vydání. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2004, 83 s. ISBN 80-239-4011-2.

Seznam obrázků
  • 1) Rozložení střihu jednodílné vesty na ovčí kožešině
  • 2) Muž v ocáskovém kožichu, fotografie starých krojů z moravského Záhoří. , vystavovaná v Dřevo-hosticích r. 1893, autor profesor J. Klvaňa
  • 3) Střih jednoduchého pětidílného kožichu
  • 4) Kožich horníka z konce 15. století., nástěnná malba z Hašplířské kaple Chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře, autor fotografie Petr Ulrich
  • 5) Nález rukavice ze Staré Ladogy VII. - IX. století, autor: Sergey Tretyakevich
    // Dostupné z: http://vk.com/album-3790847_152299458, 7.9.2012
  • 6) Čapka Vladimira Monomacha, The Muscovite treatise alleged that Monomakh's Cap was an ancient relic from the Eastern Roman Empire
    // Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Tale_of_the_Princes_of_Vladimir, 7.9.2012


Celý příspěvek | Autor: Lenka Kapustková | Informační e-mailVytisknout článek

roh   HISTORICKÉ TRŽIŠTĚ roh

Široká nabídka levného vybavení nejen pro Slovany, ale takřka pro celou historii...

Naše trvalá nabídka:
+ Oblečení
+ Táboření
+ Vojenská výbava
+ Osobní výbava
+ Řemeslné potřeby
+ Ozdoby a šperky
+ Duchovní pořeby
+ Jídlo a pití


roh   Pozvánka: Beltine 2013 roh

roh   Sháníme roh
Pro potřeby našeho webu sháníme nadšence stejného ražení jako jsme my.
Nebráníme se žádné spolupráci, ale nyní potřebujeme především kreslíře, malíře, kteří by měli chuť přispět svou prací k lepšímu vhledu Slované.cz.

Tento web je neziskový a tudíž nemůžeme nabídnout žádný honorář.

NOVÉ MALBY
Vesna

Více obrázků od stejného autora.

F. Skřivánek: Lov Gryfa

Více obrázků od stejného autora.


roh   Partneři roh
Velesův lid
Orcae Ita
Orcae Ita.

Velkomoravané
Velkomoravané

CEA
CEA

seznam všech
slovanských skupin


roh   Odkazy roh
Putování po středověkých památkách.

Web věnovaný středověku.

Web o Horní a Dolní Lužici.

Slovanská knihovna při NK.

Ústav slavistických a východoevropských studií FF UK.

Moravský etnofolk čerpající ze slovanských kořenů.

Slovanské fórum.

Vlastenecké a kulturní sdružení.


roh   Jazyčníci roh
Společnost staroslovanské kultury, tradic a duchovna.

Kruh Peruna - Slovensko.


Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.