Rozdělávání ohně II.: příprava hubky a práchna (troudu)

Jedním z největších počátečních neúspěchů, které vedou začátečníky k ukončení experimentálního ohně křesáním, je nekvalitní hubka či práchno. Tedy to, do čeho zachytíte jiskru a z čeho následně rozfoukáte oheň.
Pokud chcete mít k dispozici kvalitní a pravou hubku, můžete si ho vyrobit sami. Není to až tak těžké, když víte jak na to.

Asi nejdůležitějším zdrojem hubky byl v minulosti troud z troudnatce. Ve své výbavě jej měl i "ledový muž" Ötzi, což dokazuje výrobní tradici starou nejméně 5000 let. Já sám jsem při výrobě této hubky provedl desítky různých experimentů a proto se Vám pokusím poradit, jak si tuto hubku vyrobit a přitom se vyvarovat alespoň těch největších chyb.

Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius) je parazitická houba rostoucí pouze na listnatých stromech. Vyskytuje se na živém, ale častěji na odumírajícím nebo mrtvém dřevě. Ve střední Evropě roste především na buku, na sever Evropy hlavně na bříze a na jihu na topolech. Od nás je znám ze 40 druhů dřevin a přirozeně se vyskytuje od nížin do vysokých hor, avšak nejhojněji jej nalezneme na pahorkatinách a právě na zmíněných bucích. Omezení jeho výskytu limitovalo zřejmě i jeho sběrače, neboť jedlo-bukové porosty byly původní spíše v horských oblastech. Takže se tento troud mohl stát předmětem cílené výroby a pravidelného obchodu.

Popis: Světle šedý až hnědý dřevní choroš tvořící vytrvalé plodnice bokem přirostlé k hostiteli. Plodnice dorůstají poloměru okolo15-20 cm, ale najdeme i 30 cm velké kusy. Typický je hlavně svým „kopytovitým“ tvarem, který se až se stářím choroše rozrůstá do plochy.
Pro výrobu jsou vhodnější spíše ploché kusy, ale dají se použít i ty mladší "kopytovité".

Doba sběru: Osobně sbírám choroše nejraději v předjaří nebo na jaře. Zdá se mi, že choroše sbírané v předjaří se o něco málo lépe opracovávají. Ale může jít jen o můj subjektivní dojem.
 

Kopytovitý tvar choroše	Placatý tvar choroše	Ořezaná hubka

Výrobní postup:

1. Ulomte choroš ze stromu (klackem nebo sekerou). Silnou ranou vedenou zhora či z boku to jde relativně snadno. 
2. Co nejdříve po ulomení jej zpracujte. Po zaschnutí (ke kterému dojde už za 1-2 dny) si přiděláte spoustu práce. Ani následné několikadenní máčení Vám už nepomůže k návratu do původního stavu.
   
3. Nejdříve ostrým nožem odstraňte tvrdý povrch choroše (tedy jeho "kůru"). Nikdy nezačínejte od výtrusnic. Při této práci dbejte velké opatrnosti! I zkušení kloboučníci měli od této práce zpravidla hluboké jizvy.
4. Nyní, co to půjde, odřežte nožem výtrusnice. Drobné zbytky nejsou úplně na závadu, ale čím méně jich na hubce ponecháte, tím lépe.
5. Výsledná hmota je tvrdá a neforemná. Dalším krokem je tedy máčení a změkčení hubky.
• Máčení vždy provádíme v nálevu z bukového popela.
• Po máčení následuje měkčení. To se provádí opatrným rozklepáním mokré hubky dřevěnou paličkou. V nouzi se dá použít i kladívko.
• Jedním postupem je opakované třídenní máčení prováděné 3-4x a opakovaným změkčením hubky. Tento postup je vhodný především na klobouky, kde je nutné dosáhnout velké a rovnoměrné plochy hubky.
• Pro výrobu troudu zpravidla stačí namočit hubku na 2-3 týdny do popela a změkčit ji jenom jednou. Pozor však na plesnivění námoku. K tomu může dojít už po 7 dnech, takže si případně vyměňte nálev.
6. Změkčenou hubku pořádně vysuště a odstraňte další případné výtrusnice a zbytkovou hmotu. 
7. Pokud chcete do takovéhoto hubky chytat jiskry, držte se těchto doporučení:
• Udržujte hubku v suchém stavu.
• Chytejte jiskry z bývalé vnější srany. Tedy z té, kde předtím byla "kůra choroše".
• Před chycením jiskry povrch troudu zvláčnějte a nadrchejte. K tomu vám poslouží nůž, ocílka nebo ostrá hrana křesacího kamene.
• Pokud jiskru v troudu uhasíte, příště ji do stejného místa chytnete snáz.
8. Pozor: Troud je potřeba oživovat v bukovém popelu. Pokud jej však cca do roka nespotřebujete a přestane Vám chytat jiskry, tak jej musíte oživit. To se provádí 14tidenním namočením v roztoku z bukového popela.

Máčená a rozklepaná hubka		Hubka připravená k chytání jiskry

Do takto vyrobené a ošetřené hubky není problém chytit jiskru do 10 sekund.

Tvrdý troud	Nadrchaný troud	Zapálený troud

Troud z rezavce je asi největší vychytávkou mezi troudy. Je to zřejmě jediný přírodní troud, který stačí pouze vysušit a už do něj můžete křesat. Zřejmě na tom má podíl i vysoký obsah cukru obsažený v březovém dřevě, který zřejmě přechází i do této parazitické houby.

Rezavec šikmý (Innonotus obliquus) je parazitická houba (choroš) vytvářející plodnice dvojího typu. Pouze jedna vývojová fáze této houby je použitelná k výrobě troudu. A to ta první (nepohlavní), která se projevuje uhlově černými, rozpraskanými plodnicemi. Tyto plodnice jsou víceleté, polokulovité až protáhlé, 10-35 cm velké. Tyto plodnice vznikají mezi kůrou a tenkou vrstvičkou vnějšího dřeva, kterou nadzvedávají, až se objeví podélná trhlina a odumřelá kůra i s částí bělového dřeva odpadává. Choroše zabírají až polovinu obvodu kmene a na délku mohou dosáhnout až několika metrů. Tyto "nádory" na kmeni (plodnice) jsou špinavě hnědé až tmavohnědé a jsou docela křehké. Pro vlastní potřebu je osekejte ostrou sekerou.
Pozdější stádia (dokonalé plodnice) s rourkami se pro chytání jiskry už nehodí. Tyto plodnice se začínají tvořit v srpnu a září, po jejich dozrání houba končí uhyne. Obě dvě fáze od sebe snadno rozeznáme: na živém stromě jsou prvotní plodnice a na mrtvém ty druhotné, nevhodné na troud.

Výskyt: Rezavec šikmý napadá nejčastěji břízy v místech ulomených větví nebo jiných poranění. Na jiných dřevinách se vyskytuje vzácně, ale pro výrobu troudu jsou pak tyto plodnice nepoužitelné. Roste po celé republice, nejvíce však v nižších a jižních polohách.

Historické použití troudnatce na výrobu troudu je však neprokazatelné. Tato houba asi nikdy nebyla příliš hojná. Naši předkové by ji (na rozdíl od nás) sice neměli problém v přírodě nalézt, ale osobně bych spíše předpokládal, že Slované by takto omezený zdroj houby využili (podobně jako na Sibiři) spíše k léčení (např. žaludečních vředů a rakoviny) než k rozdělávání ohně.

Fotografie rezavce:

1. Kudlův fotoatlas hub
   

Osobně nejsem moc zastáncem textilního troudu, protože je s ním více špinavější práce a přijde mi více náchylný na navlhnutí a poškození při manipulaci. Nechci jej však z tohoto výčtu vynechat, protože jako jediný troud je tento relativně snadno dostupný.

Materiál: Vždy a jen textilní zbytky z textilních látek rostlinného původu. Vždy se musí jednat o 100% přírodní látky jako jsou lněné, konopné nebo (pro slovany nepoužitelné) bavlněné zbytky.

Historické použití: Při hodnotě textilu v raném středověku je takřka nemyslitelné, aby se jeho zbytky využívaly jinak než na záplaty a drobné textilní výrobky. Snad jen naprosté zbytky starého oblečení by mohly k výrobě troudu sloužit, ale nejednalo se určitě o běžnou praxi.

Výrobní postup:

1. Primitivní postup:
1. Zapalte textílii, nechte ji krátce (co nejvíce plošně) hořet a následně ji uhaste nohou. Na ohořelých okrajích se takto vytvoří zčernalý textilní troud -práchno.
2. Složitější postup:
1. Vezměte textilii, tu rozcupujte na menší kousky a naplňte jí co nejvíce plechovku. Nepoužíveje hliníkové plechovky!
2. Plechovku uzavřte tak, aby byla dokonale neprodyšně utěsněná. 
3. Plechovku otočtě dnem dolů a vložte ji do ohně. Ten pak udržujte nejméně dvě hodiny. Je důležité vytvořit co nejvíce žhavých uhlíků okolo plechovky.
4. Až plechovka schladne (tak aby se jí dalo už dotknout), tak ji z ohně vyndejte. V této chvíli ji nesmíte otvírat - může se totiž po otevření samovnítit! Konzervu následně vložte do ledové vody. Ale jen do poloviny a víkem nahoru. K textílii se nesmí dostat ani kapka vody!
5. Po hodině (až víko plechovky úplně schladne) je možné konzervu otevřít a vyndat vyrobený textilní troud.
6. Výsledkem je zuhelnatělá látka. Je černá, suchá a velmi dobře se trhá, při promnutí mezi prsty se rozpadá na prach. A výborně chytá jiskru.

Jeden z nejlepších českých rozdělávačů ohně Hrom uvádí, že za nepřístupu vzduchu se mu povedlo vyrobit troud i z lipového lýka, dřeva, suché trávy a orobince. Nicméně tento troud nebyl příliš kvalitní a nedosahoval kvality textilního troudu.
Nelze však vyloučit, že Slované mohli k zachycení jiskry využívat i jiné materiály, než jsou uvedeny v tomto článku.


Za prvotní pomoc, ochotné rady a velkou dávku inspirace děkuji Albertu Minářovi alias Hromovi.