Máme před sebou tři na sebe původně navazující jazykové areály v rámci západní větve slovanských jazyků. Dialekty a nářečí pomořanské, polabské a řekněme srbské (neboť původní rozsah užívání těchto nářečí se neomezoval pouze na oblast Lužice) mají kromě samotných jazykových shod i velice podobnou historii a osud.
Většina z nich podlehla dlouholeté germanizaci a z celkem rozsáhlého
území dnes nacházíme na lingvistické mapě pouze malé ostrůvky, kde se tyto
západoslovanské jazyky zachovaly - jedná se o nářečí lužickosrbská a
kašubská. Ta zůstávají dodnes prakticky na periférii původních jazykových
oblastí.
Hranicí slovanského osídlení ještě v X. století byla přibližně dnešní
německá města Kiel, Hamburg, Lüneburg a Magdeburg. Slované se vyskytovali i
daleko za řekou Sálou. Jižní hranicí srbského osídlení pak byla vzhledem
k českým kmenům kromě Krušných hor přibližně řeka Ploučnice a vzhledem ke
kmenům polským řeka Bóbr a Kwisa. Hranice s areálem polabským probíhala
rámcově od dnešního Frankfurtu nad Odrou jižně od Berlína k Zerbstu a ústí
Sály do Labe. Hranice polabsko-pomořanská probíhala někde v oblasti řeky
Tollense (tedy
Dolenice) a Uecker (
Ukra). Ostrov Rujána a
přilehlá oblast (Tribsees) se většinou přiřazuje k jazykové oblasti
pomořanské. Za hranici pomořansko-polskou se tradičně považuje řeka Noteć,
dolní Visla dělila pomořanské kmeny od kmenů baltských (pruských).
Srbský jazykový areál bývá podle toku Labe dělen na západní a východní
(zejména lužická srbština), přičemž o tzv. západní srbštině jsou naše
znalosti velice ohraničené, protože je můžeme odvozovat pouze z rozboru
vlastních jmen, případně několika glos ze 12. století. Co se týče východní
srbštiny, zde je výzkum mnohem jednodušší. Kromě spisovných lužickosrbských
jazyků a živých nářečí můžeme čerpat i některé znalosti o dnes již mrtvých
nářečích dolní lužické srbštiny, jako je např. nářečí východní, kterým je
napsán překlad Nového Zákona Miklawša Jakubicy (1542), a nářečí storkowské
(JV od Berlína), jímž je psáno Enchiridion Vandalicum (1610) Andrea Tharaea,
v němž jsou ale zmíněna i jiné dialekty.
Většinu znalostí o polabském jazykovém areálu můžeme čerpat rovněž pouze
z rozboru vlastních jmen z kronik. Jakékoli dělení na nářeční skupiny
(tradičně podle politického vlivu na lutické a obodritské) je ryze
hypotetické. Do poloviny 18. století však bylo živé nářečí dřevanské v
okrese Lüchow na západ od Lüneburku, které máme popsáno pomocí několika
slovníků místních nadšenců z přelomu 17. a 18. století (hlavně Christian
Hennig, Jan Parum Schulze) a několika velice krátkých textů, které nám však
nedovolují si učinit dostatečnou představu o mluvnici a skladbě.
Nářečí pomořanská můžeme pak dělit, opět jen kvůli našim příliš skromným
znalostem, na dvě velké větve, západní a východní, s hranicí kdesi v oblasti
Sławna, jež odpovídá i původní hranici západních a východních pomořanských
knížectví. Určité zvláštnosti vykazovalo nářečí ránské (na Rujáně).
Z východopomořanských nářečí se nám pravděpodobně do poloviny 20. století
zachovaly zbytky nářečí baltoslovinských mezi jezery Gardno a Łebsko
(popsána zejména Aleksandrem Hilferdingem a Friedrichem Lorentzem) a dodnes
nářečí kašubská. Přechodem mezi slovinskými a archaickými severokašubskými
nářečími bylo nářečí Kabátků mezi Cecenowem a Głowczycemi. Samotná kašubská
nářečí, zejména pak nářečí jižní, byla ze všech pomořanských dialektů
nejbližší polštině.
lechické rysy
Polabské a pomořanské dialekty lze spolu s polskými řadit ke skupině
lechické, pro niž je jedním z nejtypičtějších rysů změna původního
praslovanského ě na a před samohláskami předojazyčnými tvrdými
(las, wiatr). Musíme ale připomenout, že tento jev nebyl neznámý ani
pro vymřelá nářečí východodolnosrbská (mužakovská a žarovská), kde ovšem
k této změně nedošlo po retnicích (las, ale
wětr). V lužickosrbských nářečích se zase setkáváme se změnou původního
e před povětšinou tvrdými souhláskami (śopły, ćopły). Analogickým
případem se nám může zdát například vývoj v ruštině, kde dochází k podobnému
jevu v přízvučné pozici (тёплый).
přízvuk
Přízvuk je v dnešních lužickosrbských nářečích, podobně jako v češtině a
jihokašubských nářečích, na první slabice slova. Zbytek kašubskojazyčné
oblasti se vyznačuje volným přízvukem, který se předpokládá podle pozice
redukovaných samohlásek i pro dřevanské nářečí (zde: zobó
- žába, ale nügë - noha). Zejména ve středokašubských nářečích
se pak dá hovořit spíše o přízvuku sice volném, ale nepohyblivém, který tedy
například v rámci paradigmatu zůstává stále na stejné slabice.
nosovky
V lechických nářečích se dodnes zachovaly nosové samohlásky, které však
oproti původnímu stavu změnily svoji kvalitu. Původní slovanské ő se
tak v polabsko-pomořanské oblasti změnilo na nosové
ă (Dambowe, Gamba) a téže změně bylo podrobeno i ę hlavně
před souhláskami předojazyčnými tvrdými (Suante). V ostatních
případech se ę zachovalo. V pomořanských nářečích se však toto ę
přibližně na počátku XIV. století zúžuje v nosové á (Vinzslaus).
Dodnes živým svědectvím tohoto vývoje jsou pro nás kupříkladu severokašubská
slova pinc, dzewinc (5,9). Poslední fází tohoto pomořanského vývoje
byla denasalizace tohoto á (např. dnešní severokašubské: wicy,
midzë - více, mezi).
Kašubské ă se mezitím rozrůznilo podle délky - krátká nosovka si
svoji kvalitu podržela, ale dlouhá nosovka se změnila v úzké ő, velmi
se blížící ř. Podobná samohláska vznikla pravděpodobně i v nářečí
dřevanském z praslovanského ő po tvrdých souhláskách a z ę
před souhláskou předojazyčnou tvrdou (jődro). Tentýž zvuk byl jistě i
blízký jedné z fází vývoje původní české a lužickosrbské nosovky ještě v IX.
století (Lunsizi). Jeho denazalizací vzniklo dnešní u ve většině
slovanských jazycích. Velice zajímavý je také příklad baltoslovinského a
kabátského nářečí, kde bylo ono kašubské úzké ő podrobeno
diftongizaci (v Klukách se vyslovovalo např.
lořka) až nakonec tento vývoj denazalizací dospěl prakticky ke stejnému
výsledku jako v českých nářečích (louka, mouka).
Denasalizace ę v lužickosrbských nářečích dospěla k více odlišným
výsledkům - ‘a v nářečích hornolužických (mjaso -
srovnej vývoj ve východoslovanských jazycích), ale knjez) a ě
v nářečích dolnosrbských (měso). Překvapivý je vývoj této nosovky ve
východodolnosrbských nářečích - u před souhláskami předojazyčnými
tvrdými (mjuso, juzyk).
jery
Jery v silné pozici se rovněž v jednotlivých částech popisovaných areálů
rozvíjely různě. V pomořanských nářečích se na místě jerů se setkáváme
s palatalizovaným nebo nepalatalizovaným e, obdobně jako v polských
nářečích (wies, wesz, dzień). Trochu odlišný byl vývoj v nářečích
baltoslovinských a kabátkovských, kde se setkáváme i s dvojhláskami (vjes,
vejš, dzejn). Jihopolabská nářečí, včetně dialektu dřevanského, došla
spolu s západodolnosrbskými oblastmi k podobnému výsledku jako
srbochorvatština (vas, vĺs / vjas, baz). Polsko-pomořanské e
místo tvrdého jeru znají zbylá dolnosrbská nářečí (weš), ‘e za
měkký jer je vlastní areálu hornolužickému (wjes). Vývoj tvrdého jeru v o,
podobně jako v jazycích východoslovanských a makedonském, potkáváme
v hornolužických nářečích (woš, moch), ale i ve většině vymřelých
západosrbských nářečích.
sonanty
Téměř na celém studovaném prostoru se změnily původní smíšené sonanty
l/ł na oł (połny, dołhi, Dolgie, Dolgen, polk, Wolkow),
podobně jako ve východoslovanských jazycích. V kašubštině navíc dochází
k dalšímu vývoji tohoto oł na ôł (pôłny). V nářečích
západodolnosrbských a dřevanském dialektu docházíme k výsledku
ał (pałny - paunë, wałma), což je vlastně forma analogická s kašubským
tvarem, kde přece ô se vyvinulo z á. V nářečích
východodolnosrbských a jihokašubských nalézáme skupinu eł jako
v polštině, v ostatních lužickosrbských nářečích lze nalézt rovněž tvary s
‘el (wjelk). Po dentálách převažuje v dolní lužické srbštině a
kašubštině skupina łu (dłujki, długi), především v jižních a
středních kašubských nářečích slyšíme i tvary jako wilk, které jsou
vlastně další vývojovou fází lužickosrbského wjelk.
Vývoj sonant r a r’ před předojazyčnými tvrdými byl na celém studovaném
prostoru ar (carny - czarny, gardło), kromě nářečí
hornolužickosrbských (or: hordło) a mužakowských (gěrdło).
Měkká sonanta r’ se změnila v ‘er (wjerch), eventuálně později
v ir (wirch), pouze v dřevanském nářečí máme opět ar (varch).
Společným rysem polabsko-pomořanským je palatalizace souhlásky před ztvrdlou
sonantou r’ (tjordë - cwiardi)
Pro všechny studované jazyky je typická proteze v-, která
v lužické srbštině a kašubštině má obouretný charakter (w-).
V kašubštině se navíc tento rys smísil s tzv. labializací (ňkň, wňda).
Pro lužickosrbská nářečí je obecně typické zachování obouretné výslovnosti
v, jak to nacházíme velice ojediněle i v některých českých nářečích.
Obouretné w před souhláskami se kromě nářečí východočeských a
slovenských vyskytuje i v baltské slovinštině (prřwda).
metatese likvid
Skupina TroT vládne v lužickosrbském prostoru (wróna, krowa),
stejně jako v polštině. Na severu však nacházíme skupinu
TarT (gard), tedy vlastně TorT v dřevanském nářečí (vorno,
korvo). Východopomořanská nářečí obsahují slova s oběma skupinami (TarT
i TroT), přestože TroT je častější, TarT se vyskytuje
především v severních nářečích. Lze říci, že v kašubštině se TarT
nachází hlavně v určitých slovech, přičemž i příbuzné slovo může obsahovat
již TroT (parmiń, charna, karwińc, ale převažující: krowa).
Skupina TelT došla na většině studovaného prostoru k výsledku TloT
(mloko, młoc) nebo TlěT (mlěć).
vývoj ď/ť
Afrikatizace původních ď/ť se nedotkla polabských a
západopomořanských nářečí (Tesslaf, proti východopomořanskému
Zesslaf). Tyto souhlásky zde zřejmě ztvrdly, což ale jinak nemůžeme
posoudit vzhledem k charakteru zápisu polabských a západopomořanských
vlastních jmen. V dřevanském nářečí se však setkáváme s ď/ť. Ty jsou
ale výsledkem palatalizace k/g v určitých posicích (ťün, ďöra).
Původní ď nacházíme pouze před o (< a, např. ďolü -
srovnej polské działo). Vývoj nových afrikát (c’, dz’) však v lužické
srbštině nepokračoval v témž směru. V lužické srbštině a polštině tyto
afrikáty zůstaly palatalizovány a navíc se dále vyvíjely (dźeći - źiśi),
kdežto v kašubštině ztvrdly (dzecë), stejně jako v nářečích
východoslovenských a částečně západoslovenských.
další hláskové rozdíly
Afrikáta dz, vzniklá z praslovanského *dj
se, jak víme v lužické srbštině a češtině zjednodušila v prosté z (mjeza).
Podobnou tendenci sledujeme i v kašubštině, kde sice stále ještě převažuje
dz (např. na nodze), ale máme tu již řadu slov s pouhým z
(zwňn, zwâk, cëzy). V baltoslovinských nářečích byl tento proces
ukončen (na noze). Ř vzniklo pouze ve východopomořanských
nářečích, v lužickosrbské oblasti se se vzdáleně podobnou tendencí setkáváme
pouze po k/p/t (přeco - pśecej). Dvojí l rozlišujeme na
celém studovaném prostoru kromě nářečí slovinského a bylackého. V dřevanském
dialektu existovala oposice l/ľ (ľotü - kaš. lato). Ve zbylých
kašubských nářečích a lužické srbštině se ł vyslovuje jako obouretné
w. Oposice i/y nefunguje v pomořanských nářečích (podobně jako
v češtině a slovenštině), v dřevanském nářečí byly obě samohlásky
diftongizovány (laiska - čes. liška, boit - čes. být).
Podobnou tendenci známe z českých nářečí (bejt, mlejn). Typicky
kašubským rysem je tzv. kašubské šva: ë na místě původních i/y/u.
Analogický je vývoj nářečí hánáckých (kaš. rëba). V dřevanském
nářečí se vyskytoval jev, známý z polské dialektologie jako mazurzenie
(zenë, cornë, sist - čes. žena, černý, šest). Podobnou
tendenci spatřujeme i ve změně dolnolužickosrbského č v c (cas).
mluvnice
Duál je ještě živý v lužickosrbských nářečích, byl i v dřevanštině, z níž
ale nemáme mnoho příkladů (jista - hornolužickosrbsky staj -
3.pl. ind.praes. od boit/być). Duál byl aktivně znám i
slovinskému nářečí, ale některé tvary, jako kupříkladu lokál substantiv byl
nahrazen tvary množného čísla. Také v kašubštině se ještě používají některé
duálové tvary. Zajímavé je používání některých duálových tvarů zájmen a
sloves místo plurálových forem (najô chëcz proti naszô chëcz,
wa robita proti wë robice - vykání) Duálové tvary
v lužické srbštině a slovinštině jsou dosti podobné, zejména v horní lužické
srbštině je však charakteristickým rysem tohoto čísla j (rukomaj -
v dolní lužické srbštině jen u sloves), genetiv duálu a plurálu zde
mají stejný tvar (rukow).
Přítomnost jednoduchých minulých časů (imperfektum a aorist), zachovaných
hlavně v horní lužické srbštině, lze dokázat skrovnými příklady i
v dřevanském nářečí (mes, bas, rici - hornolužickosrbsky
měješe, běše, rjekny), ale častější již zřejmě byly časy složené bez
spony, podobně jako v kašubštině a východoslovanských jazycích (jo dol -
jô dôł). Zajímavou podobností je dativ siguláru u maskulin v dolní
lužické srbštině a baltské slovinštině (karloju - chlüřpřjü). Pro
celý studovaný prostor jsou typické nestažené tvary sloves (znaje - znoje).
slovní zásoba
V uvedených třech jazykových areálech nalézáme i některá slova, která
jsou jim společná a nevyskytují se v jiných oblastech, častější jsou
samozřejmě lexikální shody mezi dvěma z uvedených třech areálů. Takovýmito
všeobecně společnými slovy jsou například jastry - jostrai - jatšy
(Velikonoce) a wiodro - vedrü - wjedro (počasí). Všude se také
používá např. slovo cerči - cĺrťüv - cerkwja - cyrkej, jen
v kašubštině se dává přednost slovu kňscół. Polabštině a pomořanštině
(tedy dřevanštině a kašubštině) mají společná slova např. tocaikë - toczk
(krtek), jaunac - juńc (mladý býk), chornë - charna (píce,
srovnej srbochorv. hrana), vistaraića - wieszczerzëca (ještěrka).
V baltoslovinštině a dřevanštině je shodné slovo düřrnica - dvĺrnaića
(jizba). V dolní lužické srbštině nacházíme stejná slova jako v dřevanštině,
např. groniś - gornt (mluvit), gojc - ďüjek (lékař), wjaža
- vizë (dům). Existují i shodná slova v kašubštině a hlavně dolní
lužické srbštině, např.
kôłp - kołp (labuť), pňtrôwnica - potśawnica (lesní jahoda),
nawňżeny - nawožeń - nawoženja (ženich). Kromě toho jsou kašubštině a
lužické srbštině společné tvary jako pňj! - pój! (pojď!) nebo
przińc - přińć (ale baltoslovinsky přic). Hlavně dolní lužické
srbštině a baltské slovinštině jsou společná slůvka jako ga (když),
ako - akř (jako), teliko - telko (tolik), podobná je spojka
až/e(i)ž.
Základní literatura:
- Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich XIII Wrocław-Warszawa-Kraków-
Gdańsk 1976
- Dejna Karol: Dialekty polskie Wrocław-Warszawa-Kraków Ossolineum 1993
- Eichler, Ernst: Studien zur Frühgeschischte slawischen Mundarten zwischen
Saale und Neiße, Berlin Akademie-Verlag 1965
- Jeżowa, Maria: Dawne słowiańskie dialekty Meklemburgii w świetle nazw
miejsowych i osobowych cz.1 Fonetyka - Wrocław-Warszawa-Kraków Ossolineum
1961
- Lehr-Spławiński, Tadeusz: Gramatyka połabska Lwów 1929
- Lehr-Spławiński, Tadeusz: O narzeczach nadbałtyckich, in: Kaszubi,
kultura i język - Toruń 1934, s.251-302
- Lorentz F.: Geschichte der pomoranischen Sprache Berlin-Leipzig 1925
- Lorentz F.: Gramatyka pomorska Wroc.,Warsz.Krak. 1958-1962
- Лoрeнтц Ф.: O пoмeрeльскoм {дрeвнe-кaшубскoм} языкe дo пoлoвины XУ-oгo
стoлeтия - дo 1466 - 1905,1906
- Lorentz F.: Slovinzische Grammatik St.Petersburg 1903
- Nitsch, Kazimierz: Stosunki pokrewieństwa języków lechickich - Kraków
1903 w: Materiały i práce komisji jęz.Akad.umiejętności w Krakowie
- Popowska-Taborska, Hanna: Kaszubszyzna - PWN Warszawa 1980
- Schuster-Šewc, Heinz: Das Sorbische im slawischen Kontext, Budyšin
Domowina 2000
- Sorbisches Sprachatlas 14, Budyšin 1993
- Супрун A.E.: Пoлябский язык - Минск Унивeрситeтскoe 1987
Stručné porovnání (Lužicko)srbského, polabského a pomořanského jazykového areálu
