Špalíkovaná alias drveník

Ve Švédsku je dnes velmi populární hra zvaná kubb (špalek), o níž se tvrdí, že pochází z vikingských dob. Důkazy pro to chybí, není to však vyloučené. Vůbec nejstarší údaj o hře je datován rokem 1613, kdy švédský král Gustav III. údajně použil kubb k řešení sporů mezi vesnicemi.

Starší historie tone v temnotách a nelze s jistotou určit, zda hru Vikingové skutečně znali či nikoli. Vše mají možná na svědomí křesťanští kněží, kteří v 18. století šířili pověst, že tuto hru hrávali pohanští Vikingové s lebkami a kostmi zabitých nepřátel. V posledních letech byl kubb ve své moderní podobě znovuobjeven široké veřejnosti a běžně se ve Švédsku hraje v parcích, na rodinných sešlostech a podobně. Turnaje v kubbu s mezinárodní účastí se konají každoročně na ostrově Gotland.

Připustíme-li středověký původ hry, musíme ovšem dnešní moderní a svým duchem nestředověká pravidla zjednodušit. Rekonstrukce to pravda nebude nikdy zcela přesná, ale zcela jistě bude mentalitě středověkého člověka bližší. Hru podle těchto pravidel jsme pojmenovali slovanským slovem drveník. Plné znění moderních švédských pravidel zde uvádět nebudu a případným zájemcům jistě nebude činit problém nalézt si je na internetu.

Ku hře nejsou zapotřebí žádné zvláštní pomůcky – stačí rovný plácek, 11 špalků a 12 polínek. Rozměry dřev i hřišť se mohly lišit vesnici od vesnice a hrávalo se s tím, co bylo zrovna po ruce. Obyčejně k tomu posloužilo právě připravené palivové dříví. Žádné speciálně připravené nebo zdobené hrací špalíky objeveny nebyly a rovněž není pravděpodobné, že by tuto v zásadě lidovou hru hrála nobilita. Ta měla jiné hry, jichž si cenila. Družstva mohla mít libovolný počet hráčů, nikoliv nutně stejný na obou stranách. Ostatně lze hrát i ve dvojici.

Optimální délka hřiště je okolo 8 metrů. Doprostřed se postaví větší špalek představující náčelníka nebo krále. Na obou koncích hřiště se vyznačí startovní čáry a na ně si družstva postaví svých 5 špalků. Každé družstvo si také připraví 6 házecích polínek menších rozměrů. V moderní hře je hřiště vytýčeno pěti čarami a rohy čtyřmi kolíky. Podle pravidel švédského Rone gymnastik och idrottsklubb má mít rozměry 5×8 m. Král má měřit 9×9×30 cm, špalky 7×7×15 cm. Polínka mají mít průměr 44 mm a délku 30 cm.

Hra začíná rozhozem. Dva vybraní hráči hodí po jednom polínku a čí přistane blíže krále, toho družstvo zahájí hru. Pokud se stane, že hráč při rozhozu srazí krále, automaticky začíná druhé družstvo. Všechny hody se provádějí spodem a polínko nesmí letět napříč, ani ve vzduchu rotovat. Herní pravidla lze shrnout do šesti bodů:

1. Špalíky, které srazíme, házíme po odehrání kola na své území a stávají se našimi špalíky. Jedním hodem lze srazit i víc než jeden špalek. Špalek přehazuje zásadně ten, kdo jej porazil. Hází se buď z místa, kde špalek zůstal ležet nebo kde původně stál, podle dohody.
2. Špalek se postaví překlopením na jednu nebo druhou podstavu tam, kde dopadl. Vůči králi je nutno dodržovat určitou úctu a proto mu nesmí být žádný špalek blíž než činí jeho výška.
3. Pokud hráč přehazovaným špalkem netrefí svou polovinu hřiště (špalek nedoletí, přeletí, odkutálí se), smí hod opakovat. Po druhé chybě má soupeř právo hodit špalek sám. K tomu má opět dva pokusy.
4. Na soupeře házíme vždy z linie toho našeho špalíku, který je soupeři nejblíže.
5. Pokud před námi nestojí žádný soupeřův špalík, je jeho území nebráněno - můžeme ho dobýt (tzn. obsadit jeho startovní čáru) a házet na krále, máme-li ještě čím. Pokud se nám nepodaří krále srazit nebo již nemáme čím házet, získáváme pouze sražené špalky a soupeř nás může v dalším kole ze své čáry vytlačit získáním špalků na svou polovinu. Pokud při házení na krále srazíme některý vlastní špalek, zůstává tento ležet ve prospěch soupeře do případného dalšího kola.
6. Kdo srazí krále, aniž by dobyl soupeřovo území, prohrává.

Je vhodné vyznačit rohy hřiště kameny nebo kolíky a házet pouze z prostoru mezi nimi. Rovněž je dobré dodržovat zásadu, že povalené špalky se hází ze stoje tak, aby se ruka hráče nedostala za čáru dělící obě poloviny hřiště. Tím se zabrání snadnému pokládání špalku do blízkosti krále, čímž se zvýší obtížnost realizace této jinak velmi výhodné taktiky.

Příklad hry:

Družstvo A zahajuje hru a sráží dva špalky soupeře (1), které poté přehazuje na svou polovinu (2).

Družstvo B ve svém kole sráží čtyři špalky (3), přičemž v jednom případě sražený špalek porazil ještě jeden stojící za ním. Hráči poté přehazují špalky na svou polovinu (4) a mohou si dovolit taktizovat. Jeden špalek umístí blízko krále v naději, že na něm soupeř vyplýtvá několik pokusů a zbylé špalky nahází blíž ke středu hrací plochy.

Družstvu A skutečně potřebuje několik hodů, aby srazilo špalek stojící u krále a pak srazí již jen jediný špalek (5). To je pro družstvo B velká výhoda, protože v následujícím kole bude házet od linie určené špalkem stojícím nejblíže soupeři.

Družstvu B se z větší blízkosti povede na čtyři srazit všechny čtyři špalky stojící na polovině soupeře (7) a zbývají mu tedy dva pokusy k hodu na krále. Družstvo B obsazuje startovní čáru soupeře. Odtud hází, poráží krále (8) a vítězí.

Hry, při níž si dva hráči nebo dvě družstva vzájemně shazují své stojící špalíky nebo kameny, byly hrány již v pravěku. Zcela jistě se hrávala hra, pro kterou si obě družstva postavila stejný počet kamenů, špalků nebo věží z plochých kamenů a vyhrávalo to družstvo, které jako první srazilo všechny terče protivníka. Házelo se asi živelně. Spekulovat lze i o hře, kdy byl k házení určen jen jeden kámen a soupeři se v házení střídali. Ovšem žádné archeologické nálezy, písemné zmínky či vyobrazení těchto her nejsou z období středověku k dispozici. Nejstarší hry tohoto typu známe proto až ze 16. století.

Například Johann Fischart popisuje v roce 1575 hru den Pfahl aus dem Lehmboden stechen (zabodávání kůlu do jílu), kterou sedláci a pasáci v jižním Německu ji znali pod prostým označením pflökeln (špalky). Byly to 30-40 cm dlouhé a na jednom konci zašpičatělé špalky, kterými se házelo na louži z rozšlapaného vlhkého hutného jílu, v níž jsou od začátku zabodnuty dva špalky, jeden od každé strany. Hrát mohou dva hráči nebo dvě družstva se stejným počtem špalků. Snahou hráčů je hodit špalek tak, aby se do jílu zabodl a při tom pokud možno srazil špalek některého ze soupeřů. V každém kole má družstvo vždy jen jeden pokus. Každý povalený špalek si úspěšný hráč bere ihned k sobě. Hraje se stanovený počet kol s cílem získat co nejvíce špalků soupeře, ale hra může také skončit situačním vítězstvím v okamžiku, kdy se některému hráči povede zabodnout svůj špalek zatímco soupeř nedisponuje žádným stojícím špalkem. Toho lze docílit dvěma způsoby: soupeř nemá na začátku hráčova úspěšného kola žádný stojící špalek nebo má jeden či více, ale hráč mu je srazí, přičemž se mu vlastní špalek zabodne.

Hra je možná příbuzná s házením kroužků, které je doloženo z oblasti Středozemního moře již ve 2. tisíciletí p.n.l. Po Evropě pak hru rozšířili v průběhu 1.-5. století Římané. Velké množství kroužků zhotovených z nekvalitního odpadu zbylého po hutnění železa se dochovalo z území osídlených Kelty. Měly tvar plochého disku s asymetricky umístěným velkým otvorem uprostřed. Házelo se jimi buď na blízko nebo na dálku, ale vždy na cíl. Při hře na blízko se házelo na kolík vzdálený jen několik metrů od hráčů. Počítaly se kroužky, které se podařilo „nahodit“ na kolík. Při hře na dálku se házelo na nějaký vymezený terč na zemi – kaluž, prasečí kaliště, hnojiště nebo zvlášť vykopaný mělký bazének vyplněný hutným ušlapaným blátem. Žádoucí bylo, aby kroužek zůstal ležet přesně na místě dopadu. Vzdálenost od hráčů k cíli činila v tomto případě 10 až 15 metrů. Při jednodušší verzi získávali hráči body za ty kroužky, kterými zasáhli cíl. Kdo měl po odehrání stanoveného počtu kol nejvíce bodů, vyhrál. Zkušení hráči mohli do cíle zatlouci malý kolík a pak hráli na to, kdo bude mít na konci kola svůj kroužek nejblíže kolíku, případně přímo na něm. Vítěz kola získal 1 bod. Za nahozený kolík byla možná prémie. Na venkově se často namísto speciálně vyráběných kroužků používaly podkovy a v případě nedostatku železa dřevěné špalky.

Velmi jednoduchou házecí hru, u níž také můžeme předpokládat dávný původ, uvádí J.A.Komenský ve svém díle Orbis pictus (1658). V určité vzdálenosti se postavil špalek nebo trojnožka uříznutá z mladého stromku, později dřevěná figura. K ní byl určen jeden hráč jako strážce. Na začátku hry byli všichni hráči včetně strážce za startovní čárou a na strážcův povel všichni naráz hodili své špalíky na terč. Pokud se jim ho povedlo srazit, všichni vyběhli, aby co nejrychleji sebrali svůj špalík (označený značkou, zářezy apod.) a vrátili se s ním za čáru. Strážce běžel také a po postavení terče se snažil ještě před čárou plácnout některého hráče, aby mu předal svou úlohu strážce.

V Polsku se v 16. století hrávala hra, při níž si dvě družstva po 8 hráčích postavila 12 kuželek na protilehlých koncích dráhy. Družstva se střídala v házení koulí a vyhrávalo to, které jako první srazilo všechny kuželky soupeřů. Zajímavostí bylo, že každá právě sražená kuželka mohla být použita k házení proti kuželkám soupeře, který si ji poté zařadil mezi své trofeje. Toto pravidlo mimo jiné vyvažovalo výhodu úvodního hodu.

Na závěr se zbývá zmínit o kuželkách, které se v Evropě objevily ve 3. století. Tehdy se mezi Germány rozšířil zvyk zkoušet v kostelech pevnost víry zvláštním a jinde nevídaným způsobem. Na zemi před vchodem stál v určité vzdálenosti kámen představující ďábla a muž jej musel od oltáře porazit přesným hodem svého kyje (kegel). Uspěl-li v hodu, uspěl i v testu víry. Tato činnost se záhy přenesla z kostelů na volná prostranství a stala se oblíbenou zábavou. Kyjem nebo tyčkou se házelo až do 14. století, kdy se již běžně vyráběly soustružené koule, ale v některých krajích se s nimi setkáváme ještě v 17. století.