Nejstarší písemná památka Slovanů

Za nejstarší písemný pramen, který zachytil počátky historie Slovanů, považují dějepisci spis gótského historika Jordanise, žijícího v Byzantské říši. V díle „O záležitostech a dějinách Gótů“ píše, že podél Tisy a Dunaje se usadil početný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména jsou odvozena od různých rodů a míst, nazývají se hlavně Slované a Antové. Sídlí v močálech a lesích místo ve městech. Proto se rok 533, jehož se nejspíše zpráva týká, považuje za první písemný doklad o Slovanech. Nepřímé svědectví však přináší ještě starší písemná památka. V roce 448 římský císař Theodosius II. vyslal poselství ke dvoru vládce Hunů, Attily.

Účastníkem byl i rétor Priscus, který cestu popsal. Napsal: Postupovali jsme po cestě na rovině se splavnými toky. Z nich největší, vedle Dunaje, jsou Drecon, Tigas a Tiphesas. Ty jsme překonávali v monoxylech, člunech zhotovených z jednoho kusu dřeva, užívaných obyvateli žijících na březích. Menší řeky jsme překročili na vorech, používaných k překonání bažin, které barbaři vezli na vozíkách. Ve vesnicích nám poskytovali pokrmy. Proso místo obilí a medovinu místo vína.
Tento text je zřejmě nejstarší známou písemnou památkou o Slovanech. Medovina, medos, nápoj připravovaný z medu, je název slovanský. Toto dílo je však u nás velmi málo známé. Přikládáme proto jeho plné znění.

 

Priscus u Attilova dvoru.
(Priscus, fr. 8 ve Fragmenta Historicorum Graecorum)

Vydali jsme se s barbary na cestu do Sardice, vzdálené od Konstantinopole třináct dní rychlé jízdy. Znaveni jsme pozvali k večeři i Edecon s barbary. Místní nám prodali ovce a hovězí, které jsme zabili a připravili jídlo. Během pohoštění velebili barbaři Attilu a my našeho císaře. Bigilas řekl, že není poctivé srovnávat muže s bohem. Označení Attily mužem a Theodosiuse Bohem, Huny rozlítilo. Změnili jsme proto hovor jiným směrem a uklidnili jejich city. Po jídle nám Maximin představil Edecon a Oerestese s hedvábnými šátky a indickými drahokamy. Když jsme přijeli do Naissus, našli jsme město liduprázdné, jen několik nemocných leželo v domech. Zastavili jsme poblíž řeky, kde na volném prostranství bylo mnoho kostí lidí zabitých ve válce. Pozítří jsme přišli do stanice Agintheus, kde nás očekával nejvyšší velitel Illyrské armády, vyslaný z nedalekého Naissus. Vyslechl císařovo poselství a převzal pět z těch sedmnácti dezertérů, o nichž Attila napsal císaři. Nabádali jsme ho, aby s nimi zacházeli laskavě, což přislíbil. Nazítří jsme šli z Naissus směrem k Dunaji. Prošli jsme strmým údolím s mnoha ohyby točité a zdlouhavé cesty. Mysleli jsme, že cestujeme na západ, ale ráno, někteří z nás, neznalí místopisu, volali, že slunce vyšlo do chybného směru a to je předzvěst neobvyklých událostí. Ve skutečnosti tato část cesty směřovala k východu, kvůli terénu. Po průchodu obtížných míst jsme došli na zalesněnou rovinu. U řeky byli barbarští převozníci, kteří se předháněli, kdo nás převeze v lodích, vytesaných z jednoho kmene. Nebyly určeny pro nás, ale pro Attilu, který předstíral, že si přeje lovit v římském území. Po přechodu Dunaje jsme na linii sedmdesáti stadiií v barbariku vyčkávali, aby Edecon a jeho společnost mohla pokračovat a informovat Attilu o našeho příjezdu. Večer jsme uslyšeli zvuk blížících se koní, a dva Skythy, kteří přijeli s povolením, že můžeme pokračovat v cestě k Attilovi. Pozvali jsme je k jídlu a oni se s radostí přidali k hostině. Příští den nás přivedli do Attilova ležení s velkým počtem stanů. Když jsme chtěli postavit náš stan na vyvýšenině, barbaři nám bránili, neboť stan Attily byl níže. Proto jsme ho postavili na sníženém místě. Přišla však zpráva od Attily, že pokud mu nemáme co nového oznámit, že nás nepřijme. Proto jsme se neochotně připravovali k návratu. Když zavazadla byla zabalená a my se chystali k cestě v noci, přišli poslové od Attily, ať ještě počkáme a přivezli dobytče a říční ryby, které poslal Attila. Uložili jsme se ke spánku a očekávali příznivější zprávu od barbara. Ten však opět žádal náš odjezd, pokud nemáme nic mimo toho co již věděl. Začali jsme se znovu chystat na cestu, i když Bigilas trval na tom, že bychom měli předstírat nějaký další vzkaz. Viděl jsem, že Maximin byl velmi sklíčený. Šel jsem ke Scottasovi (jeden z Hunských šlechticů, bratr Onegesiuse), který si oblíbil mne i Rusticiuse, jenž rozumněl jazyku Hunů. Šel s námi ne jako člen poselstva, ale v obchodní záležitosti s Constantiusem, kterého Aetius představil Attilovi jako císařova tajemníka. Já jsem informoval Scottase, Rusticius měl funkci tlumočníka. Maximin mu slíbil velké dary, když zajistí přijetí u Attily. Navíc mu řekl, že poselství má vedle oficielní úlohy také skryté poslání. Podle přání samotného císaře by byl Onegesius vyslán do Byzance, kde by obdržel skvostné dary za vyřešení sporů mezi Huny a Římany. Pokud by to nebyl Onegesius, pak by totéž mohl získat jeho bratr Scottas. Řekl jsem mu, aby nám on, nebo jeho bratr pomohl a dokázal tak pravdivost pověstí, že mají velký vliv na Attilu. Scottas osedlal koně a odjel do Attilova stanu. Když jsem se vrátil k Maximinovi, ležel ve zmatku a úzkosti v trávě s Bigilasem. Popsal jsem rozhovor se Scottasem. Oba to schvalovali a začali připravovat projev Attilovi a presentaci císařových darů. Scottas přišel, aby nás přivedl do Attilova stanu, který byl obklopený velkým množstvím barbarů. Attila seděl na dřevěném stolci. Zastavili jsme se v malé vzdálenosti od něho a Maximin vykročil aby pozdravil barbara a dal mu císařův dopis. V něm bylo, že císař se modlí za něho a jeho bezpečí. Král odpověděl, "Chci, aby to co přejí pro mne, dostali i Římané“ a adresně Biligasovi, že je nestydatá bestie a ptal se ho co zamýšlel a kdy se vzdají všichni dezertéři. Pak odjel Bigilas, vracel se do impéria najít zbývající dezertéry, jež Attila požadoval. Ve skutečnosti jel pro peníze na odměnu pro spiklence Edecona. My jsme druhý den cestovali s Attilou na sever země. Doprovázeli jsme toho barbara, ale na jistém místě jsme změnili směr, neboť Attila šel k vesnici, kde si chtěl vzít dceru Eskam, i když měl mnoho dalších manželek. Zaváděl ve Skythii mnohoženství. Postupovali jsme po cestě na rovině se splavnými toky. Z nich největší, vedle Dunaje, jsou Drecon, Tigas a Tiphesas. Ty jsme překonávali v monoxylech, člunech zhotovených z jednoho kusu dřeva, užívaných obyvateli žijících na březích. Menší řeky jsme překročili na vorech, používaných k překonání bažin, které barbaři vezli na vozíkách. Ve vesnicích nám poskytovali pokrmy. Proso místo obilí a medovinu místo vína. Sloužící, kteří nás doprovázeli dostávali proso a nápoj zhotovený z ječmene, který barbaři nazývají kamys. Po dlouhém putování, pozdě večer jsme postavili stany na břehu jezera. Ale rozpoutal se silný vítr a bouře, doprovázená hromy, blesky a prudkým deštěm. Smetla náš stan a kuchyňské potřeby do vod jezera. Vyděšení jsme opustili místo a uprchli do blízké vesnice. Skythové vyběhli s pochodněmi z rákosu a pozvali nás do svých chat, kde nám poskytli teplo a světlo ohni z rákosí. Dáma, která byla pověřena řízením vesnice (ona byla jednou z Bledových žen) nám poslala zásoby a hezká děvčata aby nás utěšila (to je u Skythů kompliment). Společně s dívkami jsme se najedli, ale nesnížili jsme se zneužít jakýchkoliv dalších výhod jejich přítomnosti. Zůstali jsme v chatkách rána a ztracená kuchyňská náčiní jsme našli na břehu i ve vodě. Ztrávili jsme den sušením našich věcí, neboť svítilo slunce. Když jsme se postarali o koně a dobytek, odměnili jsme se princezně a předali její zdvořilost dary, skládající se z věcí kterých si váží, neboť se u nich neprodukují. Stříbrné flakonky, červenou kůži, indický pepř, ovoce palem a jiné dalikatesy. Po sedmi dnech jsme se zastavili ve vesnici, slušelo se počkat, abychom Atillovu družinu nepředjeli. Setkali jsme se tam s Římany, kteří také šli k Attilovi. Byl tam Romulus, Promotus (guvernér Norica) a Romanus (vojenský kapitán). S nimi Constantius, jehož Aetiusovi poslal Attila, jako svého tajemníka a Tatulus, otec Orestesa. Cílem jejich poselstva bylo obměkčit Attilu, který požadoval vydání obchodníka se stříbrem v Římě, Silvanuse. Ten přijal lodě s nákladem zlata od Constantiuse z Galie. Když Sirmium v Pannonii bylo obleženo Skythy, biskup z města svěřil ty lodě Constantiusovi, aby při dobytí města a ho vykoupili, nebo nepřežil, vykoupil ostatní zajatce. Ale když město bylo zotročeno, Constantius porušil slib a v Římě dal lodi do zástavy Silvanisovi za peněžní částku. Kdyby peníze vrátil, tak Silvanus mu vrátí lodě. Constantius byl na příkaz Attily a Bleda ukřižován, ale Attila nalezl nějakou věc z lodi a požadoval i Silvanuse, neboť mu ukradl majetek. Aetiusa vyslal císař vysvětlit Attilovi, že Silvanus byl věřitel Constantiuse, lodi měly posádky a nebyly kradené. Prodal je kněžím pro posvátné účely. Jestli však Attila trvá na svém požadavku, on, císař, mu pošle hodnotu lodí, ale nevydá nevinného. Pak jsme došli do vesnice, kde stál Attilův dům. Říkalo se o něm, že je nejskvostnější ze všech jeho sídel. Byl zhotovený z leštěných prken a kolem dokola obehnán dřevěnou ohradou, navrženou ne pro ochranu, ale pro vzhled. Dům Onegesiuse byl v nádheře horší než králův a jeho dřevěná ohrada nebyla vyzdobena věžemi, jako ta krále. Nedaleko ohrady byly lázně, které Onegesius, druhý nejmocnější mezi Skythy, nechal postavit z kamení. V této oblasti nejsou stromy, ani kameny, materiál dováží z Pannonie. Lázně zbudoval zajatec ze Sirmia, očekával, že za to získá svobodu. Ale postihla potíž, Onegesius ho jmenoval „koupelníkem“ a musel mu a jeho rodině při koupání sloužit. Kdy Attila vstoupil do vesnice, přivítaly ho řady dívek, kráčejících v řadách pod tenkými bílými baldachýny z ložního prádla. Pod každým kráčelo sedm i více děvčat. Bylo tam mnoho dívek, které zpívaly skythské písně. Když se Attila přiblížil k domu Onegesiuse, přivítala ho jeho žena s mísou masa a vínem. Prosila, aby přijal pohoštění. To je nejvyšší čest která se může prokázat mezi Skythy. Aby ji potěšil, pojedl, poseděl na jeho koni, ochutnal víno a pokračoval do paláce. Ten stál na vyvýšeném místě a byl vyšší než ostatní domy. Zůstali jsme na večeři u Onegesiuse, který musel vysvětlovat nehodu mladého prince, který uklouzl a zlomil si pravou ruku. Po jídle jsme opustili dům Onegesiusa a postavili naše ležení blíž paláci. Maximin tak mohl být ve vhodné vzdálenosti pro navštěvu Attily, a styku s jeho dvorem. Druhý den za svítání, poslal Maximin pro mne Onegesiuse a ty, kteří byli vysláni císařem, abychom určili zda chceme hovořit s Maximinem a v kolik hodin. Když jsem přijel do domu spolu se sluhy nesoucími dary, našel jsem dveře zavřené a musel čekat až někdo vyjde a oznámí náš příjezd. Při čekání před ohradou která obklopovala dům, mne nějaký muž ve skythském oděvu oslovil řecky slovem Xaire, "Vítej!" Odpověděl jsem mu stejným pozdravem a zeptal se kdo je a odkud pochází. Usmál se a řekl, že je rodilý Řek a jako obchodník přišel do Viminacium na Dunaji. Tam si vzal bohatou manželku a zůstal, ale město padlo za kořist barbarům. Jeho zařadili do kořisti k rozdělení lupu. Jak je zvykem Skythů nechat bohaté zajatce vůdcům, byl dán Onegesiusovi. Bojoval proti Římanům i Acatirům a vyplatil se kořistí, čímž získal svobodu. Oženil se s barbarkou a mají děti. Má tak výhodu, že se stravuje u stolu Onegesiuse. Život mezi Skythy považoval za lepší než mezi Římany, neboť: „Skythové po válce žijí v nečinnosti, užívají si kořisti a vůbec, nebo jen velmi málo se lopotí. Na druhé straně Římané, kteří jsou velmi zodpovědní zemřít ve válce, musí kvůli tyranům pracovat rukama, když neválčí. A ty jsou prací zraňovány více než válkou. Násilné vymáhání daní je hrozné, a darebáci škodí jiným, protože zákony neplatí pro všechny. Bohatý hříšník, není za bezpráví potrestán, zatím co chudák musí podstoupit trest. Pokud ovšem nezemře ještě před soudem, neboť soudní procesy jsou velmi zdlouhavé. Vrchol mizérie je, že se musí platit soudci a úředníkům za účelem získání spravedlnosti." Odpovídajíce na tento útok na impérium, požádal jsem ho, aby trpělivě vyslechl také stranu "Stvořitelů římské republiky." Řekl jsem: "Byli to moudří a dobří lidé, kteří za účelem předejít náhodným věcem udělali z jedněch lidí třídu hlídačů zákonů a další třídu jejichž profesí jsou paže vždy připravené na bitvu. Jsou ochotni jít statečně bojovat, jakoby k obyčejnému cvičení, hrůzu z boje majíce potlačenu výcvikem a zkušenostmi.Jiní pak byli určeni věnovat se obdělávání půdy a podporovat tak nejen sebe, ale i ty, kteří bojují za jejich obranu příspěvkem vojenského obilí. Je snad nepoctivé poskytnout peněžní odměnu těm, co chrání právo a vojákům za obranu? Podpora koně přinese prospěch jezdci. A pokud se týče dlouhých soudních procesů, za to vděčí obavy o spravedlnost, soudcové nesmějí selhat při vynesení správných rozsudků. Je lepší zdlouhavější ukončení případu, než uspěchané porušení zásad proti božstvu a spravedlnosti. Římani jednají se svými sluhy lépe, než král Skythů se svými předměty. Jsou jako otcové nebo učitelé, napomínají je zdržovat se zla a uposlechnout vedení, vážit si počestnosti, kárají je pro jejich chyby, jako vlastní děti. Mají mnoho způsobů udílení svobody a neseberou, jako Skythové majetek zemřelých, neboť závěť je zákonem“. Můj účastník rozmluvy prolévaly slzy, a přiznal, že zákony a konstituce římanů byla čestná, ale bohužel guvernéři a chudost ducha minulých generací ten stav zničili. Jak my jsme byli zaměstnáni rozhovorem, vyšel sloužící z dveří ohrady. Pospíšil jsem si zjistit, co dělá Onegesius, neboť jsem mu chtěl dát zprávu římského vyslance. Vzkázal, abych ještě počkal. Po chvíli přišel a já jsem mu řekl: Římský vyslanec Vás zdraví a přináší dary a zlato od císaře. Vyslanec potřebuje setkání s Tebou a prosí o určení času a místa.“ Onegesius nařídil sluhům převzít dary a zlato a řekl, že to oznámí aby Maximin mohl být přijat ihned. Předal jsem mu poselství a Onegesius se objevil ve stanu. Vyjádřil své poděkování a zeptal se na účel návštěvy. Maximin řekl, že přišel čas, aby Onegesius získal ještě větší slávu mezi lidmi. Když pomůže císaři svou moudrostí uspořádat předměty sporu mezi Římany a Huny. Dosáhne-li dohody, získá mnoho výhod pro svou rodinu, on i jeho děti se stanou přáteli císaře a císařské rodiny. Onegesius zjišťoval, do jaké míry lze potěšit císaře a jak uspořádat spory. Maximin odpovědět: "Jestliže příčiny nepřátelství se zeměmi Římské říše a sporů se vyšetří a uspořádá na základě míru, císaře to potěší." Onegesius řekl, aby informoval Attilu, ale Římané si nemají myslet, že by mohli zvítězit s ním, kdyby zradil svého pána a dal přednost bohatsví Římanů. Nazítří jsem vstoupil do ohrady Attilova paláce a předal dary jeho manželce jménem Kreka. Měla tři syny, s nichž nejstarší řídí Acatiry a další národy sídlící u černomořské Skythie. Uvnitř ohrady byli početné budovy, některé z vyřezávaných prken skvěle sestavené, jiné kolem dřevěných bloků, vyčnívajících ze země. Barbaří sloužící Attilově ženě mne pustili do dveří. Spočívala skloněna na měkké pohovce. Podlaha byla pokrytá vlněnými šátky. Několik sloužících stálo kolem ní a služky seděly na podlaze před ní. Když jsem pozdravil a představil dary, odešel jsem k dalšímu domu, kde byl Attila a očekával mne s Onegiusem. Obklopoval mne mnoho stráží Attily a sluhů, kteří mne znali a tak mi nikdo nebránil. Uviděl jsem jak přichází množství lidí, kteří způsobovali velký hluk. Očekávali Attilův příchod. Vyšel z domu s důstojnou chůzí, doprovázený Onegesiusem. Zastavil se před domem a mnoho osob, které měly soudní procesy mezi sebou přišlo nahoru a vyslechlo rozsudek. Pak se vrátil do domu, a přijal vyslance barbarských národů. Protože jsem čekal na Onegesiuse, Romulus a Promotus, přišlí z Italie kvůli zlatým lodím. Se ptali, zda jsme již byli přijati. Byli rozpačití, neboť Attila hrozil válkou jestliže buď Silvanuse, nebo lodě nevydají. Jak jsme tak mluvili o stavu světa, Onegesius vyšel; my jsme šli za ním a ptali se na naše zájmy. Zeptal se co konzulové z Říma navrhují Attilovi a proč chtějí aby jednal s Maximinem. Když jsem přišel k našemu stanu a předal tuto zprávu Maximinovi, abychom připavili odpověď na otázku barbara, vrátil se Onegesius. Řekl jsem, že Římané by chtěli po něm, aby šel k Maximinovi, že císař pošle vyslance, jehož si vybere. Vrátil se s tím, že barbar si přeje jednat s Nomusem nebo Anatoliusem nebo jiným členem Senátu, a jiné vyslance nepřijme. Když jsme se vrátili do stanu, otec Orestesův přišel s pozváním od Attily pro nás oba na hostinu ve tři hodiny. Když ta hodina nastala, šli jsme do paláce spolu s vyslanci západních Římanů. Attila stál na prahu a sluha nám podal pohár, podle národního zvyku, ještě předtím, než jsme se posadili. Po ochutnání jsme šli na určená místa. Sedadla byla seřazena u obou stěn místnosti. Attila seděl uprostřed na pohovce; druhá pohovka byla daná za ním, a od ní koberec vedoucí až k jeho posteli, pokryté ložním prádlem, s baldachýnem a přehozy, jaké Řekové a Římani mívají na svatebním loži. Místa vpravo od Attily byla více čestná než nalevo, kde jsme seděli my. Berichus, vznešený mezi Scythians, seděl na naší straně, ale měl před námi přednost. Onegesius seděl na židli vpravo od Attilovy pohovky, a oproti Onegesiuse na židlích seděli dva Attilovi synové Nejstarší syn seděl na jeho pohovce, ale na samém konci s očima upřenýma do země a v plaché úctě k otci. Kdy všechno bylo uspořádané, sluha podal Attilovi dřevěný pohár vína. On ho vzal a pozdravil nejpřednější. Kdo byl takto uctěn, nesměl si sednout až král dopil víno a pohár vrátil obsluze. Všichni hosté tak byli uctěni a ochutnávali poháry. Každý měl svoji obsluhu, která nalila víno až po odchodu Attilova sluhy. Když obřad skončil, přinesli stoly dost velké, aby u nich mohli sedět tři nebo čtyři, nebo ještě víc. Byl tam umístěn i stůl Attily. Obsluhující Attilu vstoupil první s mísou plnou masa, a za ním přišel další sluha s chlebem a potravinami, které položili na stůl. Luxusní jídlo, uložené na stříbře bylo připraveno pro barbara i jeho hosty, ale Attila nejedl nic než maso na dřevěné míse. Ve všem ostatním se ukázal střídmý; jeho pohár byl ze dřeva, zatím co hosté dostali poháry ze zlata a stříbra. I jeho oblečení bylo docela jednoduchý, ale zářící čistotou. Meč měl po straně a řemínky jeho skythské obuvi a uzda koně nebyla na rozdíl od ostatních Skythů, ozdobená zlatem, stříbrem a drahokamy. Když bylo jídlo prvního chodu zkonzumované, vstali jsme a každý pil na zdraví Attily po pořadí. Když jsme se posadili, byly přineseny mísy s jídly dalšího druhu. Po tom se obřad opakoval. Když nastal večer, rozsvítili svítilny a dva barbaři předstoupili před Attilu a zpívali písně na oslavu jeho vítězství. Někteří z hostů potěšilo upomenutí na války, zatím co jiní, zesláblí věkem jako mouchy, začali prolévat slzy. Po písních přišel nepříčetný Skyth, neohrabaný a s lámavou řečí, jehož vystoupení přinutilo společnost ke smíchu. Za ním vstoupil Zerkon, Moorish trpaslík, kterého poslal jako dar Attilovi Aetius a Edecon. Chtěl přesvědčit Attilu vrátit mu manželku, kteou mu dal jeho patron Bleda. Neuspěl, ale všechny kromě Attily, uvedl do neuhasitelného smíchu svým zjevem, oblečením a hlasem, který byl popletenicí latiny, hunštiny a gotštiny. Attila však zůstal bez jakéhokoliv úsměvu a nebo aktu, který by prozrazoval cokoli blížící se úsměvu, kromě toho, když ho nejmladší syn tahal za líce. Překvapilo mne, že se nezajímal o další děti. Barbar, který seděl vedle mne a uměl latinsky, mi řekl, že věštci předpověděli, že jeho říše by padla, kdyby nebyla obnovena tímto chlapcem. Když noc pokročila odešli jsme z hostiny nepřejíce si pokračovat v pitkách.