Theofylaktos Simokattes

O Theofylaktovi se nám nedochovalo mnoho záznamů, zmiňuje se o něm jen Fotios[1].

Theofylaktos žil v letech cca 585 - cca 636 - 640, narodil se v Egyptě (pravděpodobně v Alexandrii). Jeho příbuzný jménem Petros byl místodržícím římské provincie Egypt. Zde také Theofylaktos studoval rétoriku a práva. Kolem roku 602 odešel do Konstantinopole, kde pokračoval ve studiu práv a působil jako právní poradce. Za vlády císaře Herakleia[2] absolvoval úřednickou kariéru při které zastával i některé významné funkce, snad byl i městským prefektem.[3]

Jeho nejvýznamnějším dílem jsou nepochybně jeho Světové dějiny, které vyšly v českém překladu pod názvem Na přelomu věků.

Světové dějiny - Na přelomu věků

Všeobecně se soudí, že toto dílo vznikalo v letech 628 - 638, a to na základě pramenů, různých státních a jiných úředních dokumentů, které Theofylaktos používal. Z toho vyplývá, že události zachycené v jeho díle (hlavně období vlády císaře Maurikia 582 - 602, dále výklad vzniku byzantsko - perských válek) popisoval s časovým odstupem a sám se jich (snad až na závěr) neúčastnil.[4]

V tomto díle jsou podrobně zachyceny jak války s Peršany, tak situace na Balkáně, kde se v tom čase začínají pomalu, leč jistě, usazovat Slované, kteří zde pronikali přes špatně chráněnou hranici na Dunaji již od dob císaře Justiniána. 

Situace na Balkáně na přelomu šestého a sedmého století

V archeologických nálezech poprvé rozpoznáváme Slovany na v lesostepním území Ukrajiny nejdříve v 5. století. První písemná zmínka o Slovanech pochází z roku 531 z horního toku Dunaje, kde rabovali na území východořímské říše.[5]

Expanze Slovanů na Balkán probíhala přímo z pravlasti na území dnešní Ukrajiny. Stěhování Slovanského etnika mělo převážně podobu kořistnických výprav proti Byzanci. Tyto události zachycují snad všichni autoři té doby, například Prokopios z Kaisareie popisuje Slovany takto: „Mají jednoho boha, tvůrce blesku, které ho považují za jediného pána všech věcí, přinášejí mu oběti býků a konají jiné posvátné obřady. Osud neznají a ani ve všeobecnosti neuznávají, že by měl ve vztahu k člověku nějakou moc. Ale když jim někdy hrozí smrt nebo nemoc, anebo se ve válce dostanou do nebezpečí, slibují že jak z něho vyváznou, že budou obětovat bohu oběť za svůj život. (…) Do války jdou proti nepřátelům pěšky se štíty a kopími v rukou, brnění si nikdy neoblékají, někteří nemají ani košile, ani pláště, někteří mají jen kalhoty podpásané širokým pásem na bedrech a takto ustrojeni jdou proti nepříteli. Všichni mají jeden společný jazyk, neumělý, barbarský.“ [6]

Z různých pramenů se dozvídáme o pustošivých nájezdech Slovanů z let 540, 547, 549 a 550, zvláště velký byl roku 556. [7] Byzantská vláda se zprvu snažila nájezdům čelit a bránit hranici na Dunaji. O pomoc požádali také Avary (usazené od šedesátých let šestého století v Dolní Panonii u Sirmia[8]). Následný tribut vyplácený Avarům východořímskou říší činil nejprve 80000 zlatých solidů ročně (v roce 575) a postupně vystoupal až na 200000 zlatých solidů v roce 623/624.

Původní předpoklad, že Slované přicházeli jako poddaní Avarů nelze plně akceptovat, neboť příchod Slovanů byl mnohem složitější a vazby mezi Avary a Slovany nabývaly pravděpodobně mnoha různých podob. Od partnerství po poddané. [9]

S určitostí víme, že Slované spolu s Avary několikrát útočili na samotnou Byzanc (v roce 626 společně stanuli před branami Konstantinopole). Roku 578 zaplavila velká masa Slovanů Thrákii a Řecko a roku 581 napadli Thessalii a Makedonii. Ti, kteří vtrhli na Balkán za vlády císaře Maurikia obsazovali území pravděpodobně i s pomocí kolonů[10], kteří se k nim přidávali.

Protože se Slované nezřídka vydávali na loupeživé výpravy ve společnosti svých žen i dětí, nečinilo jim následně větší problémy dobytá (a válkou vylidněná) území kolonizovat. [11]

Jedním z posledních byzantských císařů, který hájil severní hranici proti expanzi severních etnik, byl císař Maurikios. Jeho podunajská armáda, která byla proti Slovanům vyslána, se ovšem během tažení proti němu vzbouřila a za svého nového císaře prohlásila Fóku (602 - 610). Ten však byl zaměstnán vnitropolitickými boji více než děním u hranic a tak měli Slované více méně volné pole v obsazování Balkánu.

Fókova vláda se vyznačovala hlavně obdobím teroru. Po něm nastoupil na trůn Herakleios (610 - 641), který se dokonce díky vojenskému nebezpečí ze strany jak Peršanů, tak Slovanů a Avarů zabýval myšlenkou přesídlení do Kartága. [12] “... dobou dalšího císaře Herakleia začínají byzantské dějiny ve vlastním smyslu jako dějiny středověkého řeckého císařství, avšak stále a na dlouhou dobu ještě jediné Římské říše.” [13]

Slované - válečníci

V 19. století se mezi obrozenci tradovaly zvěsti o slovanské holubičí povaze a mírnosti, která byla často dávána do protikladu s germánskou krutostí.

Opak je však pravdou, Slované, stejně jako ostatní barbarské národy, byli krutí, dychtiví po kořisti, výbojní a lační nových území.

V době na přelomu šestého a sedmého století bylo oblíbenou slovanskou taktikou přepadávání nepřítele nečekaně a ze zálohy (z houští, úžlabiny nebo ze skalních průsmyků). Zbraněmi, které nejčastěji používali, byly většinou dva oštěpy, luky a šípy (nezřídka otráveny jedem). Velmi dobrý úkryt a zároveň útočiště jim poskytovaly listnaté lesy, proto doporučovali někteří pozdější vojevůdci (viz Pseudo-Maurikios) vykonávat tažení proti tomuto národu hlavně v zimě, aby se nemohli v lesích tak snadno krýt. Slované bravurně zvládali brození řek, když byli překvapeni nepřítelem, dokázali prý dlouho ležet na dně řeky a dýchat pomocí dutého stébla vyčnívajícího nad hladinu. Na rozdíl od císařských vojsk nebojovali v pevných šicích a neměli rádi otevřená bojiště. Je předpoklad, že v počátcích výbojů Slované zajatce nebrali a krutě je zbavovali života. V pozdějším období začali zajatce odvádět s sebou, avšak jako otroky si je ponechávali jen na určitý čas, po něm dostali dotyční možnost volby - jít zpátky domů, nebo zůstat u Slovanů. [14] S postupným zabíráním nových území se do výzbroje a výstroje Slovanů dostávalo ukořistěné vybavení a docházelo také ke vlastní výrobě. Vyvíjela se také taktika boje. Lehké oštěpy, sekery a neumělé štíty byly alespoň u nobility nahrazeny meči, kopími a byla vylepšena také ochranná zbroj (šupinové, lamelové i kroužkové zbroje). Z archeologických dokladů víme, že tato zbroj byla původně importována, zejména z Francké říše, později si již Slované vyráběli tyto zbraně i zbroje sami. [15]

Války se Slovany

O válce se Slovany se Theofylaktos zmiňuje již v první knize, více zmínek a rozsáhlejší popisy pak najdeme hlavně v šesté, sedmé a částečně i v osmé knize.

KNIHA PRVNÍ

“Slované vytáhli na válečnou výpravu a obsadili velkou část římské země až k takzvaným dlouhým hradbám. Řítili se v těsném šiku, sevřeně se vrhali na vše, co viděli, způsobili strašné prolévání krve. ... Tenkrát dostal Komentiolos hodnost prefekta, ..., vytáhl do Thrákie[16] a Slovany zahnal. Přišel i k řece Erginias[17], zaútočil nečekaně s velkou silou na Slovany a mnoho jich pobil. Císař ho za to okamžitě jmenoval stratégem[18], poslal ho znova do pole a udělil mu čestnou velitelskou hodnost zvanou praesens.

Jedná se o události kolem roku 584, to znamená dva roky po Maurikiově nástupu na trůn. Následovaly po obnovení uzavřeného míru s Avary v čele s Chaganem[19], který si nechal zvednout vyplácený tribut (za neútočení) o dvacet tisíc zlatých solidů k původním osmdesáti tisícům zlatých solidů.

KNIHA ŠESTÁ

V této knize jsou popisovány události z let 593 - 594. Ze začátku je však vylíčena zvláštní událost, která se vymyká běžnému popisu Slovanů. Jde o příběh, kdy císařovi strážci zajmou tři muže (Slovany) neozbrojené žádnou železnou zbraní, jediné, co sebou měli byli kithary. “Oni mu řekli, že jsou Slované, že obývají končiny u západního Oceánu a že tam poslal Chagan posly s mnoha dary pro náčelníky jejich kmene, aby je získali za spojence. ... dary přijali, avšak pomoc mu odepřeli...” [20] Z této řeči již jasněji vyplývá vztah Slovanů a Avarů, záleží ovšem na tom do jaké míry bylo svědectví těchto tří mužů pravdivé. To, že s sebou nenesou žádné zbraně, pouze hudební nástroje, obhajovali takto: “Kithary prý sebou nesou proto, že neumějí užívat zbraní, neboť jejich země nezná železo a poskytuje jim proto život v míru a bez svárů, a hrají na lyru proto, že se nenaučili troubit na polnici. ... pro ty, jimž je válka neznámá, se mnohem víc hodí cvičit se v hudbě.” [21] Podle Theofylaktova vyprávění si císař tento národ pro tuto řeč oblíbil, dokonce je považoval za hodné toho, aby byli jeho hosty, přestože pocházejí z barbarského kmene. Doslova: “.... obdivoval jejich urostlá těla a mohutné údy...” [22] Toto líčení Slovanů jako mírumilovných hudebníků neznajících železo a zbraně je v celém díle ojedinělé a silně protikladné ke všem ostatním popisům. Je sice pravdou, že nejčastěji užívanými zbraněmi mezi Slovany byly dřevěné oštěpy, luky a šípy otrávené jedem. Ovšem vzhledem k archeologickým nálezům zbraní (sekery, meče) je nepravděpodobné, že by kmen, z kterého tito tři muži pocházeli, neuměl užívat žádných zbraní, což z jejich řeči vyplývá.

Stěžejním však v této knize je popis války se Slovany. Vojevůdcem v této etapě je již stratég Priskos. Roku 593 poručil Chagan Slovanům postavit pro jeho vojsko lodě, aby mělo na čem přeplout do Istria. Tuto práci však ničili častými přepady obyvatelé Singedonu[23] (vyrobené lodě spalovali).

Chagan však odjel do Sirmia a tam uložil Slovanům týž úkol, protože se potřeboval přeplavit přes řeku Sávu. Výše zmíněné by se dalo chápat jako důkaz jisté formy podřízenosti Slovanů k Avarům.

“Když přišlo jaro, poslal císař Priska k Istru, aby slovanským kmenům zabránil přeplout řeku a aby Slované třeba neradi ušetřili Thrákii strachu. Císař Priskovi řekl, že barbaři nikdy nebudou klidní, pokud nebudou Římané co nejpečlivěji střežit Istros.”[24]

Při této výpravě se Priskos potká s Avary a vysvětluje, že svým tažením neporušuje jejich mírovou dohodu, ale že válka byla zahájena proti Slovanům. Což znamená, že v tomto konkrétním případě byli Slované Byzantinci vnímáni jako samostatné etnikum, nikoli jako avarští spojenci.

Priskos byl zpraven, že Ardagastos “vyvedl z domova množství Slovanů za kořistí”[25], proto se rozhodl proti nim vypravit za hluboké noci. Pro Slovany dopadla tato “bitva” katastrofou: “Římané pobili mečem mnoho Slovanů. Zpustošili Ardagastrovu zemi, zajatcům dali na krk dřevěná jařma a dopravili je do Byzantia.” [26] Priskos určil Tatimera velitelem malého oddílu mužů, který poslal s kořistí do Byzantia. Tento oddíl se však šestého dne svého putování dostal do nečekaných potíží, když narazil na Slovany. Stalo se to v poledne, když v klidu odpočívali a jejich koně se popásali na trávě. Po útoku Slovanů sice Tatimer projevil statečnost, ale protože “nemohl snést boj čelem proti čelu, obrátil se na útěk”.[27] Byzantská pěchota naštěstí přispěchala na pomoc a po lítém boji Slovany přemohla. Mnoho Slovanů bylo pobito a padesát bylo zajato.

Další epizodou je příběh taxiarchy[28] Alexandra, kterého poslal Priskos ráno vpřed, překročit řeku Helibakias. “Alexandros překročil sousedící řeku a narazil na Slovany. Jakmile barbaři spatřili nepřítele, rozutekli se do blízkých bažin a lesů.” [29]

Římské jednotky totiž chtěly obklíčit a zajmout nepřátele, leč pro špatný (pro Slovany však výborný) terén se k nim nemohly dostat. “Nakonec jakýsi muž z kmene Gepidů, který byl kdysi vychováván v křesťanském náboženství, přeběhl od barbarů k Římanům a ukázal jim, kudy by se dostali dovnitř. Římané ovládli přístupy a barbary přemohli.”[30]

Alexandros dal zajatce vyslýchat na mučidlech, ti ale snášeli bolest. Co nevyzradili zajatci, řekl Římanům Gepida. Byl pak předveden k stratégovi, kterému vyložil záměry barbarů a radil útok proti barbarskému králi. “Zaručoval se, že se mu podaří oklamat ho.” [31] Priskovi se ta řeč líbila a zahrnul Gepidu dary a poslal ho, aby vykonal, co slíbil. Díky tomuto přeběhlíkovi se nakonec podařilo římským oddílům uprostřed noci zaútočit a zmasakrovat Slovany včetně jejich krále. “Barbarský král byl opilý a opilost ho stála život. Toho dne pořádal totiž smuteční slavnost za zesnulého bratra, jak je u nich zvykem. [32]

 Díky těmto událostem stouplo vojákům sebevědomí, v noci velmi slavili a nepostavili hlídky, což se jim málem stalo osudným. Poražení a rozehnaní Slované se opět shromáždili proti nepříteli a zaútočili. Výsledek jejich snažení byl zmařen jedním jediným bdělým vojákem, který se včas vzpamatoval a spolu s dalšími spolubojovníky je obklíčil. Velitelé nepozorných stráží byli hned ráno na výstrahu popraveni.

KNIHA SEDMÁ

Události sedmé knihy začínají Priskovým odvoláním z hodnosti stratéga a nástupem císařova bratra Petra na jeho místo stratéga roku 595. Čtyři dny po nástupu Petra do funkce stratéga se vydal k Markianopolu, [33] tam poručil části svého vojska, aby táhla napřed. Oddíl narazil na šest set Slovanů odvážejících si bohatou kořist z jimi vyloupených měst (Zaldapa, Akys, Skopis) [34].

Když spatřili římský oddíl, začali vraždit zajatce (všechny mladé muže), potom spojili vozy v hradbu, do jejíhož středu umístili své ženy a děti. “Když se Římané dostali do blízkosti Getů (to je jejich starší jméno), neodvážili se pustit do boje. Zalekli se totiž oštěpů, které házeli barbaři z tábora na jejich koně.” [35] Tady se Theofylaktos zmiňuje o starším označení pro Slovany, Getové (kteří ve skutečnosti byli germánským kmenem). Je to jediný odkaz na toto starší označení v celém jeho díle. Římané nakonec prolomili slovanskou obranu a ti když poznali, že nemají šanci na vítězství, tak povraždili zbytek rukojmích. Nakonec byli Slované, sice s potížemi, poraženi a všichni pobiti. Za krátký čas po této události dostihla stratéga Petra zpráva, že proti Byzancii táhnou zástupy Slovanů, a proto musel na rozkaz Maurikiův zůstat v Thrákii.

Během svých výprav narazil na tisíc Bulharů[36], kteří vědomi si mírové smlouvy mezi Chaganem a Byzantinci poslali k Římanům vyslance a nechtěli bojovat. Petr odmítl řeči o míru a řekl, že je pobije. Tak se Bulhaři dali do boje a “počínali si v šiku velmi hrdinně, takže donutili Římany k útěku.” [37] Chagana si usmířil řečmi a navrácením kořisti. Několik dnů po tomto incidentu se přiblížilo jeho vojsko k řece, tak Petr poslal dopředu průzkumný oddíl. Ten se potkal se Slovany a byl celý zajat a vyslýchán. Slované se tudíž připravili a ukryli u místa, kde mělo vojsko překračovat řeku. “Když se jich tisíc (Římanů) dostalo na druhý břeh, barbaři je všechny pobili.” [38]

Římanům se nakonec podařilo řeku přeplout a zabít velitele barbarů zvaného Peiragastos. Po smrti velitele se celé vojsko Slovanů rozuteklo. Po útěku Slovanů následoval pochod římského vojska, při němž vojsko zabloudilo a bylo dlouhou dobu bez vody. “Celé vojsko by bylo zahynulo, kdyby jim nějaký barbar neřekl o řece Helibakiu[39] vzdálené čtyři parasangy[40].” [41]

Za touto řekou se však vyskytovali Slované, kteří na vysílené vojáky chtějící se napít vody začali házet oštěpy, čímž mnohé zabili z dálky. Římané si zhotovili vory na kterých chtěli přeplout řeku, když se dostali na druhý břeh, nepřátelé se na ně vrhli a pobili je. Zbytek římského vojska se dal na útěk. Takto neslavně je završen popis války se Slovany v sedmé knize.

Závěr

Vzhledem k tomu, že Theofylaktos si ve válkách se Slovany všímal i některých zdánlivě nepodstatných maličkostí, dochovaly se nám díky němu i popisy jejich postav, zbraní, způsobu boje i jména některých jejich velitelů (králů).

Z Theofylaktova líčení zcela jasně vyplývá, že Slované byli velmi obávanými bojovníky, ze kterých měli Byzantinci coby zástupci kulturně vyspělého světa strach.

Jak Theofylaktos píše: “Po krátké době se však blahý čas míru pokazil a Avaři znova začali válčit s Římany, ne sice otevřeně, ale nějak zločinněji a záludněji.” [42] Z toho vyplývá, že Avaři do jisté míry využívali Slovany proti Byzancii. Z textu lze také vypozorovat, že se Byzantinci Slovanů obávali, a vojevůdcům, kterým se podařilo tento národ porazit uděloval císař velké pocty.

Mnohokrát proti nim vyslali své vojsko se střídavými úspěchy. Vojevůdci, kterým se podařilo Slovany porazit byli oslavováni, ovšem ti, kterým se nepodařilo zvítězit nebyli vzhledem k respektu ke slovanské převaze nijak haněni.

Podle popisů uvedených v tomto díle jsou Slované urostlých těl s mohutnými údy.

Bojovali hlavně oštěpy, o žádné jiné zbrani se Theofylaktos nezmiňuje. Ovšem typickou zbraní Slovanů by měla být také sekera, kopí a bojové nože. A samozřejmě ukořistěné meče. Jejich válečná taktika má být zákeřná a krutá.

Na základě tohoto pramene o Slovanech víme, že vedli časté kořistnické výpravy na území bohaté Byzancie, a že úspěšně začali osidlovat území Balkánu. Můžeme zde také vyčíst jistou formu poddanství Slovanů vůči Avarům. Stav mezi Avary a Slovany se nepochybně neustále vyvíjel a byl také závislý na místě, kde kteří Slované žili. Pohyboval se od naprosté podřízenosti po svobodné kmeny.

I v Theofylaktových zmínkách vystupuje Chagan (vládce Avarů), který přikazuje Slovanům něco udělat, a jinde zase posílá za vůdci slovanských gentes vyslance s dary s žádostí o spojenectví.

Slované žijící pod vlivem Chagana byli jistě v podřízeném stavu a často bojovali v čele jeho vojsk. Slované pravděpodobně sami sebe vnímali jako samostatné etnikum, o čemž svědčí snaha se vymanit z jejich područí a války v Panonii mezi Slovany a Avary.

Slovansko–avarský rozkol nastal v roce 626, kdy jejich vojska byla poražena při útoku na Konstantinopol a poražený Chagan místo uznání porážky nechal přeživší slovanské bojovníky popravit.[43]

Samozřejmě je třeba k tomuto pramenu přistupovat opatrně. Slované byli primárně bráni jako barbaři a nepřátelé. Pohled na ně je zkreslený nejen nepřátelstvím, ale také omezením informací pouze na válečné tažení a bitvy. Tímto nedostatkem ovšem trpí drtivá většina zdrojů o Slovanech (s výjimkou arabských letopisců), a proto je třeba vnímat Simokattesovo dílo jako důležitý zdroj informací.

Seznam literatury

Magdalena BERANOVÁ, Slované, Praha 2000².

Růžena DOSTÁLOVÁ, Byzantská vzdělanost, Praha 1990.

Luděk GALUŠKA, Slované, Doteky předků, Brno 2004.

Lubomír E. HAVLÍK, Přehledné dějiny Byzance, Brno 1971.

Věra HROCHOVÁ, Oldřich TŮMA, Byzantská společnost. Soubor byzantských reálií, Praha 1991.

Bohuslav CHROPOVSKÝ, Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam, Praha 1989

Dušan TŘEŠTÍK, Vznik velké Moravy, Moravané, Čechové a střední Morava v letech 791-871, Praha 2002,

Bohumila ZÁSTĚROVÁ, Dějiny Byzance, Praha 1994.

Seznam pramenů

Theofylaktos Simokattes, Na přelomu věků. Praha 1986 (přel. V. Bahník)