Jarní božstva

Bohové jara, vládnoucí nad nejkrásnějším obdobím roku, byli nejoblíbenější a nejoslavovanější. Byli to hrdinové, kteří přijížděli na koni a přemohli zlou moc – zimu. Doba jejich panování trvala od jara do léta, do nejvyššího vrcholu Slunce, tedy do svátku Lady, letního slunovratu.

Svátek božstva Jarila byl u Slovanů oslavován od nepaměti. Vztahují se k němu mnohé obyčeje a pověry. Bělorusové si představovali Jarila jako krásného mládence, sedícího v bílém plášti na bílém koni, s věncem jarních kvítí na hlavě, bosého, v levé ruce držícího hrst obilních klasů. Koncem dubna, v čas jarního setí, světili jeho svátek. Dívky, ozdobené věnci, vybraly jednu ze svého středu, oblékly ji za Jarila, posadily na bílého koně a vedly do osetých polí. Tam zpívaly písně, v nichž velebily boha, který poskytuje úrodu obilí.

Jurja, nepřemožitelný bojovník, nesoucí vítězství světla, zeleně a kvítí, je vtělený zápas, který se odehrává se zimou v jarní přírodě. Ve Štýrsku bývalo zvykem obalit mladíka nebo dívku zelenými, bukovými ratolestmi a kvítím, vodit je po vsi a zpívat. Za „zeleným Jurjou“ chodil „Raboli“, oděný do slámy nebo kožichu a ti dva spolu potom zápasili. Raboli představoval zlou moc, nad kterou Jurja vždy zvítězil. Jurja je sluneční božstvo, bůh znovuvzkříšené přírody a polní úrody. Jemu, jako vítězi nad zimními bohy, přísluší probouzet na nebi i na zemi jarní síly k životu. On odemyká nebe, propůjčuje zdraví a krásu, vypouští rosu a dává teplo. Jurja zlatými klíči odemkne nebe i zemi a tak nechá vstoupit jaro. Svatojirské poutě, v Čechách pouť na horu Říp, si zachovaly starý věhlas. Kult jarních božstev patřil u Slovanů k nejoblíbenějším a nejhlučněji oslavovaným. V době letního slunovratu, kdy ztrácela jarní božstva svou sílu a moc, předávala své žezlo bohům jiným.

Ženským protějškem Jurji je Vesna. Má všechny vlastnosti jarního božstva, tj, zahání zimu, přináší teplo, zeleň a kvítí. Bývalo zvykem, že jakmile roztál sníh, spěchaly dívky, lehce oděny a bosy, se zpěvem přes vesnici a volaly, že jdou naproti Vesně. Když došly na konec vesnice, jásaly, poskakovaly, tleskaly a vracely se od domu k domu, kde byly pohoštěny.

Vesna je ve spojení s jarními svátky, dnes velikonocemi. Poláci na zelený čtvrtek volali před východem slunce na Vesnu, aby přinesla první déšť. Vesna přilétala, jak se tradovalo, i na křídlech jarních ptáků. Zpívalo se: „Skřivánci, přileťte, krásnou Vesnu přineste!“

Na jaře a v létě se Vesna objevuje u studánek jako bílá paní, které se říkalo „Velkonočka“. Velkonočka si myla ve vodě nohy a ruce, což mělo obrozovací význam. V pohádkách se mnohokrát zakletým princeznám, které se umyly vodou ze studánek, vrátilo mládí a krása. A právě z toho také pochází starodávný zvyk „oblévačky“, kdy tak jako Vesna, očištěna vodou, vcházela do léta, tak i Slované, očištěni vcházeli do nové životní etapy.

S pojmem této bohyně se váže radost, zpěv, zeleň, kvítí a krása. Za jejího ptáka je považována kukačka, o níž se říká, že je pravým vtělením Vesny.
Písně, kterými byla oslavována, se v Polsku nazývaly „wiosnianki“ nebo „wešniwki“.