Vánoce – světlé svátky

Vánoce znamenají svým slovním významem: „vá-noce“ světlé, posvátné noci. Jejich název pochází z pohanských dob, kdy byly svěceny jako nejtajemnější a nejslavnější svátky. Dle víry předků staré slunce v tu dobu dokonávalo a nové se rodilo. Staré jihoslovanské říkadlo to potvrzuje: „Ptali se vlka, kdy je největší zima a on odpověděl: když se slunce rodí.“

To, že vánoce byly slaveny ke cti slunce, potvrzuje i další jejich slovanský název „kračun“ nebo „koročun“. Rozložíme-li toto slovo na k-račun, ko-ročun, obdržíme význam: k, ko = g, go = vtělení toho, čemu předchází a račum, ročun znamená „rog“ = slunce. Název „kračun“ tedy označuje vtělení, či zrození slunce.

U Jihoslovanů se nazývalo zrozené slunce „Božič – Božiť“. Srbové o těchto svátcích zpívali:

Božic, Božic báťa
na oboje vrata
nosí kytku zlata
by pozlatil vrata
oboje podvoje…,

Což znamená, že nese kytku zlata, čili světlo, aby pozlatil, tj. osvětlil oboje nebeská vrata, protože podle staroslovanské víry, jedněmi vraty slunce vychází a druhými zapadá.
V Čechách se nazývaly vánoce „světlými hody“. Výraz „slunce“ byl také vyjadřován slovanským názvem „Badniak“, jehož dalším významem bylo dřevo, špalek, kláda, poleno, které byly spalovány právě na Štědrý večer jako symbol umírajícího starého slunce.
Na štědrovečerní hostinu byly konány velké přípravy. Říkalo se, že slunce a nejvyšší světlobohové jsou v ráji a právě světnice, v níž se hoduje, má být obrazem tohoto ráje. Stará slovanská píseň napovídá, jaká byla jeho představa:

Rostlo drvo, střed ráje
plemenitá oliva
velmi hojně rodila
zlaté větve spustila
listí její stříbrné
pod ní lože světcovo
všeckým kvítím vystlané
ponejvíce bazalkou
ruměnými růžemi
na něm světec spočívá…

Proto se v hodovní světnici stlalo po zemi seno a dávalo se i pod ubrus na stůl. Po stěnách se rozvěšovaly zelené jehličnaté ratolesti. Vánoční stromek byl symbolem úrodného stromu světa. Byl ověšen dárečky a ozářen svícemi. Celá síň byla slavnostně osvětlena.
U Jihoslovanů se před večeří kus dřeva „badniak“, ozdobený vavřínem a rozmarínou, ovázaný lnem, posypával obilím, poléval vínem, kropil svěcenou vodou a potom se vložil do ohně. Nastal posvátný okamžik. Hospodář uchopil pohár a odříkával prosbu k bohům, v níž žádal o úrodu pro příští rok, o domácí mír, o vzájemnou lásku a ochranu dětí. Potom si všichni připili, líbali se a v rukou drželi hořící voskovice, které potom odložili do dřevěných nádob a zhasínali nasypanými zrnky žita.

Sváteční tabule byla rozmanitá a bohatá. U Huculů i jinde bývalo zvykem strojit devatero jídel. Na stůl se dávala posvátná jídla, jakými byly u Poláků např. „kaše kucia“ – pšenice s máslem a medem, nebo u Srbů „varica“ – kaše ze všech druhů obilí a luštěnin, či „koljivo“ – uvařená svěcená pšenice. K vánocům bylo připraveno zvláštní pečivo – v Čechách vánočka, štědrovka, u Srbů „česnica“.

V Dalmácii byl po celou dobu trvání svátků – tj. po osm dnů – otevřen dům, aby kdokoliv mohl vstoupit. V domě byla připravena tabule s pokrmy pro každého příchozího. Host byl přivítán dvěma hochy, jeden se nazýval „Gost“ a nabízel jídlo, druhý „Bodniak“ a ten udržoval oheň v krbu.
Na jihoslovanské tabuli jsou předkládána selátka, kterým se říká „boža“. Tato byla zasvěcena přímo zrozenému slunci. Proto se říkalo dětem, a dodnes říká, aby se během dne postily, že za to večer uvidí „zlaté prasátko“. Tak i vzniklo pojmenování pro kmitavý sluneční obraz na stěnách „zlatá prasátka“.
Po večeři byl u Slovanů zachováván prastarý zvyk. Nádobí i zbytky jídla musely zůstat na stole, při svitu svíce, až do rána. Ten, kdo by stůl uklidil, by se dopustil smrtelného prohřešku. Tento obyčej se dodnes uchoval na počest zemřelých. Věřilo se, že duše mrtvých se vrací ke štědrovečernímu stolu.
Po vánočních hodech se rozpoutalo bujaré a hlučné veselí. Mládež se strojila do masek zvířecích podob, zejména byla oblíbena maska jelena. Toto přestrojení bylo nazýváno „okrutník“, což znamenalo duši bez těla, která může přijmout jakoukoliv podobu. Tyto maškarní reje měly hluboký symbolický význam. Spočíval ve víře, že zároveň s umíráním starého slunce a rozením se nového, rodí se i nová božstva, zatímco stará božstva ztrácejí sílu a moc. Lidé věřili, že o vánočním čase se otevírá nebe, proto často nocovali venku, aby zahlédli zlatý otvor na obloze. V tu dobu létali také vzduchem plivníci (ohniví draci), kteří přinášeli chudým bohatství, otevíraly se pozemské poklady a zvířata mluvila.

Nezapomínalo se ani na božstva, kterým byly přinášeny oběti. V Čechách se o Štědrém večeru házela do vzduchu hrst mouky, nebo se kladla sůl na okno jako oběť pro Meluzínu. Na Slovensku dávali „větrovou oběť“ – tj. misku mouky nebo krupice za okna. I zemi se přinášela jídla a zakopávala se. Hlavně to byly rybí kosti a zbytky jídel ze štědrovečerního stolu, které se balily do bílých ubrousků a zakopaly ke kmeni stromu. Také bývalo zvykem házet na stromy jablka se slovy: „Stromečku, vstávej, ovoce dávej, dnes je štědrý den!“

Za tyto oběti žádali lidé od božstev věštby. Štědrý večer, kdy minulost se prolínala s budoucností, byl pro tyto obřady příznivým časem. Ke studním a studánkám dávaly dívky půl ořechu, půl jablka a kousek vánočky. Přitom volaly: „Studánko! Tu ti nesu večeřičku, pověz ty mně pravdu, co se tě ptát budu!“ Pak naslouchaly, jaký se ozve zvuk a z toho usuzovaly na odpověď. Také se dívaly pod led, kde měly spatřit, co je čeká. V Rusku věštili lidé z mísy, naplněné vodou, okolo níž byly položeny šperky.

I zvířata sloužila v tento čas jako prostředníci věšteb. Děvčata naslouchala před konírnou, jestli zařehtá kůň, což mělo být znamením, že v příštím roce budou vdavky. Také házely do kurníku rybí kosti, klepaly na dvířka a ozval-li se kohout, jistě je čekalo zasnoubení.

Na ohništi se rozpouštělo olovo, potom se slévalo do vody, kde jeho tvar měl předpovědět budoucnost, z ořechových skořápek se dělaly malé lodičky, na nichž seděly dušičky v podobě svíček a vložily se na hladinu vody v míse. Každý přítomný měl svou lodičku. Komu svíčka nejdříve dohořela, měl předpovězen nejkratší život.

Bývalo také zvykem naslouchat hlasu ohně, hořícího v kamnech. Ozvalo-li se naříkání, někdo v domě zemře, ozvala-li se hudba, bude v domě svatba.
K vánočním tradicích, které se uchovaly dodnes, patří i krájení jablka. Pokud se objeví čtyřpaprsková hvězda, dotyčný zemře, pokud vícepaprsková, čeká ho dlouhý život. Rovněž házení střevíců přes hlavu, kdy obrátí-li se špičkou ke dveřím, dívka se vdá, obrátí-li se patou, zůstane svobodná, z vánočních zvyklostí nevymizelo.

Voda i oheň hrály při štědrovečerních obřadech významnou roli.
V Dalmácii se velký oheň, zapálený o vánocích, nazýval Koleda. Místo, kde byl pálen, a kam každý z vesnice musel přinést kousek svého dříví, se jmenovalo „kolediště“. Ohni požehnal kněží a ostatní kolem něho tančili, zpívali a přeskakovali jej.
Zvyk koledy je dosud zachován u všech slovanských národů. Koledníci chodí od domu k domu, zpívají písně a dostávají výslužky.
U Bojanů se koledníci nazývali „vajdi“, což připomíná jméno kněžích na Litvě – „Vajdeloti“. Poláci nosili s sebou o Koledě vycpanou vlčí kůži, z čehož vzniklo známé úsloví: „Běhá s tím jako s vlčí kůží o Koledě.“