Rusalka

Rusalky jsou bytosti vodního živlu, přičemž však jejich působnost není vázána jen na vodu. V té podle pověsti přežívají ve svých křišťálových palácích jen zimu. Na jaře a začátkem léta vystupují na louky, kde se rády často kolébají na větvích stromů. Podobnost s řeckými najádami je očividná.

Podle legend v noci za měsíčního světla tancují na lukách kruhový tanec, slovansky nazývaný chorovod, přičemž někdy zanechají vyšlapané kruhy v obilí. K lidem se chovají nevypočitatelně. Mohou je utopit, utancovat nebo ulechtat k smrti. Někdy unášejí mladíky, aby jim sloužili jako milenci. Tato představa ve skutečnosti nemusí být až tak lákavá, jak se zdá, protože pro živlové bytosti jsou lidské pojmy jako fyzická nebo psychická únava cizí. Z toho pramení většina neštěstí. Tyto bytosti nemusí řídit zlá vůle, ale jsou jako děti, které občas hodí brouka do sklenice s vodou a dlouhé hodiny se baví pozorováním jeho zoufalého plavání, dokud se nakonec k jejich velkému překvapení neutopí.

Traduje se, že rusalky jsou duše mrtvých dětí, sebevrahů nebo těch, kteří zemřeli nečistí. Jejich vliv je nejsilnější v květnu, kdy Slované slavili tzv. Týden rusalek. V čase teplých májových nocí se u vodních toků, obzvlášť v lesích, dají pozorovat zvláštní světelné fenomény, například záblesky proudů jisker nebo kruhovitě vířící bílé obrysy postav.

I když bývají rusalky běžně popisované jako krásné a svůdné dívky, při zimním kontaktování nabírají ve vodě spíše formy mořských panen, v jakých byly znázorňované už od pradávna. Tradiční obranou před rusalkami je obrácení celého oděvu „naopak“.

Nejstarší zmínky o svátcích „rusalia“ se nachází v kánonech konstantinopolského sněmu z roku 691. Tam jsou tyto svátky a hry slovanského lidu přísně zakazovány. I církevní sněm v Moskvě roku 1551 hry „rusalie“ zapovídal.

Tyto hry jsou popsány takto: Muži, ženy a dívky se shromažďovali na nočních schůzkách, trávili čas rozmluvami, zpěvy, hry a tancem. Když noc pominula, šli s křikem k řece a umývali se vodou. Bývali také různě přestrojeni, proto se tyto rusalské hry označovaly jako šaškařské.

Na Bělorusi chodili venkované na druhý svátek letnic do nejbližšího háje. Děvčata a mladé ženy svíjely březové větvičky do podoby věnců. Kolik každá z nich uvila, tolikrát potkala v životě milého. Věnce položily na posvátná místa, poskakovaly kolem stromů a zpívaly. Na znamení přátelství si děvčata vyměňovala prsteny. Nejstarší žena potom uvázala otýpku kopřiv na hůl a dělala, jakoby předla a dřímala. Děvčata se uchopila za ruce a tančila kolem ní. Najednou se bába vztyčila a šlehala dívky kopřivami.

Rusalčí týden uzavírala neděle, kdy byly slaveny tzv. „rozhary“. Vesničané se opět shromáždili v posvátném háji a rozmotávali uložené věnce. Komu během týdne neuschnul, toho čekal dlouhý život. Uschlé věnce byly házeny do vody a ty, které se hned ponořily, věštily brzkou smrt. Ve čtvrtek tohoto týdne chodily dívky tajně do lesa, pletly věnce a házely je Rusalkám s prosbou, aby jim přivedly milence. Tomuto dni se říkalo velikonoc Rusalek.
I Rusalkám se přinášely oběti. V prvé řadě už zmíněné věnce, ale také chléb, sýr, máslo a jiné pokrmy. Házely se jim do vody rozmanité hadříky, rozvěšovaly se po břehu mašle, tkaničky a nitě, zejména na větve dubů.

Rusalky jak už bylo naznačeno mají také vztah s mrtvými. Na „rusalnou neděli“ bylo zvykem vzpomínat na mrtvé, kdo tak neučinil, byl Rusalkami potrestán. Proto v ten den navštěvovali Slované hroby, kladli na ně horké chleby, rozbíjeli vejce a takto zvali Rusalky na hody.

Rusíni rozeznávali Rusalky říční, které nazývali Vodjanami, ale i Rusalky mořské, kterým říkali Morjany. Slovo „ruslo“, mající společný kmen s Rusalkami, označuje řečiště, hlubinu, tůni.