Velikonoce – červené svátky

Druhé veliké svátky roku byly slaveny v době jarní rovnodennosti a nazývaly se velikonoce – veliké noce, či svátky červené. Byly oslavou vzkříšení přírody k novému životu, oslavou jara a Vesny. V mnohých písních splývá Vesna s pojmem velikonoc, Poláci ji nazývají „Velkonočkou“, u Huculů se přípravám na hody velikonoční říkalo „vesnovanie“.

Jarnímu obratu v přírodě, kdy slunce stoupá výš a světla přibývá, se staří Slované přizpůsobili mnohými zvyky. Vítali jarní božstva a se zimními božstvy se loučili. Vynášeli, topili nebo shazovali ze skal Moranu. Jaro bylo přinášeno do vsí v podobě jívových, tisových nebo klokočových proutků. Domy se zametaly zelenými ratolestmi, božstvům byly přinášeny oběti, čarovalo se a věštilo, zvláště pomocí rituálů ohněm a vodou, vzpomínalo se na zemřelé. Všechny obřady měly očišťovací princip.

Velikonoce se u Slovanů konaly ve znamení kraslic. Byla to vařená vejce, obarvená na červeno. Tato barva byla Slovany velmi uctívána a tak lahodila jejich oku, že ji nazývali „kráskou“. Proto vznikl název pro velikonoční červená vajíčka – kraslice. V Korutanech se tato vejce nazývala „pyric“ (od pýřit = červenat). Vejce mají prastarý rituální význam. Např. vejce, snesená na zelený čtvrtek, byla o hodech velikonočních posvěcena, potom se přehazovala přes chalupu a zakopala na místě, kam dopadla. Byla to magická ochrana proti jakémukoliv neštěstí a pohromě. U východních Slovanů byla rozšířena hliněná malovaná vajíčka, která se nazývala „pisanki“. Tento název se dodnes dochoval na Ukrajině, kde velikonoční kraslice se jmenují pysanky.

O Velikonocích byla vzývána bohyně Vesna prostřednictvím rituálů vody. Před východem slunce se lidé umývali vodou ze studánek a potoků, tváří obráceni k vycházejícímu slunci a rozjímali. Dívky spěchaly o velikonoční neděli ke studánkám, aby se omyly vodou na krásu. Z těchto rituálů vznikla i tradice polévání vodou „oblévačka“. Polsky se nazývá „dyngus“, na Slovensku se dodnes užívá výraz „kúpací pondělok“.

Slovácká děvčata zpívají:
Velká noc, velká noc, kedy už bude?
Ktorý že ma šuhaj oblievati prijde?

Dalším důležitým symbolem velikonoc je pomlázka. U Slováků se velikonoční úterý jmenuje „šibací úterok“, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Polsku nazývají tuto slavnost „šlahačka, namrskut, šlerkust, šmigust“. Velikonoční proutek je „šibák“. Proutek je symbolickým obrazem jarního blesku – práskání obrazem hřmění. Práskáním se všeobecně vyháněly zlé mocnosti, právě tak jako jarní hřmění vypuzuje zlé duchy.

Oheň, věrný průvodce slovanským bájeslovím, má svou důležitou roli i ve velikonočních obřadech. U Polabských Slovanů na večer prvního nebo druhého velikonočního svátku plápolaly na návrších ohně, kterým byla připisována zúrodňující moc.

K těmto svátkům bylo od pradávna podáváno zvláštní svěcené pečivo, u Poláků velké bábovky, u Huculů bylo kulaté pečivo nazývané „paska“, v Čechách dodnes známé mazance.

Jak bylo vánočnímu slunci zasvěceno prasátko, tak slunci velikonočnímu byl obětován beránek. U Jihoslovanů má zabíjení beránka ráz starodávného rituálu.
V době velikonoční bylo také pamatováno na zemřelé. V Haliči světí o tomto čase „Hajlky, Hahulky“. Lidé se scházejí na hřbitovech a zpívají písně, zvané „hajlky“ a konají příslušné obřady. První neděli po velikonocích byly uspořádány velké slavnosti na počest mrtvých, které se nazývaly „gribky“ (hroby).

Lidé odcházeli na hřbitov, kde až do večera hodovali a pili. Také u Srbů se týden po velikonočních svátcích slavil velký svátek „pobušeni ponedeljnik“, ky se lidé scházeli na hřbitovech, kde se hroby „pobušajú“, tj. pokrývají drnem a věnci. Mrtvým se kladly na hroby pokrmy i kraslice.
Holubi, znamenající u Slovanů vtělení duší, hráli u hodů velikonočních značnou roli. Jejich kůstek se používalo při věštění.