
Jednou z lovných zvěří Slovanských předků byl nepochybně zubr evropský.
Bohužel tento druh vyhynul ve volné přírodě v roce 1921 (
kavkazský poddruh roku
1927) a současní zubři jsou
potomky poslední 50-60 kusů držených v té době v ZOO. Zubr dosahuje výšky v
kohoutku 180 cm, hmotnosti 800 - 900 kg a délka rohů nepřesahuje 56 cm. V
současné době žije volně pouze v polské Bělověžském pralese a v roce 2005
zavítal jeden jedinec dokonce do České republiky.
Staří Slované zubry
nepochybně lovili se stejnou vášní jako pozdější polsko-litevští vládci. Jako
příklad se uvádí hostina konaná v roce 1430, kdy
pozval litevský kníže Vitovat do Lucka ve Volyni sousední knížata k
sedminedělním hodům. Každý týden jim nabídl sto zubrů na rožni! Ale to již byli
zubři na všeobecném ústupu. V českých zemích zřejmě vyhynuli až na přelomu
středověku a novověku.

Velmi zajímavá je absence osteologických nálezů zubra na našem území pro pravěk (jediné dva nálezy pochází ze středověku - jde o neopracované kosti). Je to možná i tím, že zubr byl spíše předmětem lovu, který ovšem nebyl pro Slovany
dominantní pro získávání potravy (jednalo se spíše o sport a doplněk jídelníčku
pro nobilitu). Na druhou stranu je zde poměrně velké množství nálezů pratura...
Zubrův
evoluční vývoj je mírně zahalen tajemstvím, protože přes nápadnou podobnost s
severoamerický bizonem (Bison bison Linnaeus, 1758), je zde naprostá
absence podobnosti mitochondriální DNA (tedy pravděpodobně neexistuje společná
pramatky). Dalším zarážejícím faktem ve vývoji zubrů je náhlé vynoření
evropského druhu v pozdním pleistocénu. Dosud se ve fosilních nálezech
nepodařilo objevit žádnou přechodnou formu, která by ukazovala na postupný
vývoj.
Zajímavou teorii přednesl nizozemský tým Hanse Lenstra: Asi před dvanácti
tisíci let v době ledové koncem pleistocénu se přes zamrzlou Beringovu úžinu
vydalo stádo amerických bizonů. Sdružovalo pouze samce, což je u těchto zvířat
obvyklé. Když narazili na samice místního pratura, spářili se s nimi. Vznikli
kříženci. Neplodní samci zemřeli bez potomků a plodné dcery se znovu spojily s
americkými návštěvníky. V této generaci byl již počet plodných potomků obojího
pohlaví vyrovnaný. Populace mezidruhových kříženců bizona a tura se dále množila
a dala vznik novému druhu. Na světě byl zubr evropský.
Každopádně se
historický a současný zubr od sebe příliš nelišili jak mimochodem naznačují
pravěké kresby (například v Altamiře) nebo unikátní kresba z Běloruska z roku
1566 či fotografie posledních volně žijících zubrů v Polsku. Podobně můžeme
porovnat i dochované lebky.
Na rozdíl od bizona je zubr po celém těle včetně uší plavě šedohnědý bez
příměsí černé barvy. Srst hlavy, končetin i ocasu není vlnitá, ale má stejnou
strukturu jako na ostatních částech těla. Srst hrudníku, čela, brady a končetin
je sice prodloužená, ale netvoří tak výrazný pláštík, čupřinu, vousy nebo
"ponožky" jako u bizona. Ocas je dlouhý a dlouze ožíněný (ale bez třapce), takže
přesahuje hleznový kloub. Paznehty jsou široké, poměrně ploché. Celkově má zubr
slaběji utvářenou přední část těla a rozložitější záď. Rozdíly nejsou ale ani
tak dány jinými rozměry kostry (i když pánev zubra je relativně o 1/4 větší),
jako držením těla, osvalením a osrstěním. Bizon se pozorovateli zdá být kratší,
což je způsobeno postavením končetin zvířete: Obvykle totiž "podhazuje" nohy pod
trup tak, že mezi předním a zadním párem zůstává jen malá mezera. Takový postoj
ovšem způsobuje prohnutí páteře, takže bizon se zdá být i relativně vysoký.
Zubří rohy vyrůstají od základny stranou, pak dopředu a špičky se stáčejí mírně
dovnitř, takže jsou typickou útočnou zbraní.
Pro nás může být zajímavé použití "zubra" pro současnou slovanskou oživlou
historii. Předně nás zajímají rohy a kůže (obojí by se případně dalo použít i z
bizona). Ovšem získání těchto artefaktů nebude jistě příliš snadné.
Odkazy: