Živa

O jejím významu se ovšem Helmold nijak nezmiňuje, proto nadlouho zůstala tajemstvím. Až v 19. století spojil Živu Václav Hanka v jedné ze svých padělaných glos s římskou bohyní setby a úrody Cererou. Tento výklad ale není správný, neboť podobný význam jako římská Ceres má jiná známá slovanská bohyně, tou je Mokoš. Zprávu o jejím významu podává paradoxně Bible, neboť v českém překladu židovské báje o vzniku světa je Eva nazvána Živou, to jest matkou všeho živého. To je ale také důkazem toho, že staří překladatelé Bible se museli stále setkávat s živým původním duchovnem. Ale vnášet do křesťanství "pohanské" prvky je také osvědčený způsob, jak zničit představy původního duchovna. Když nebylo účinné uctívání Živy zakázat, tak byla ztotožněna s biblickou Evou. Tím byl její kult vtažen do křesťanství a její původní význam byl během času zapomenut. Podobný osud postihl i jiné slovanské bohy, jejich úlohy převzali křesťanští svatí, jako např. místo Velese byl ctěn sv. Blažej, místo Peruna sv. Ilja gromovnik, atd. Etymologicky také slovo Živa souvisí s žitím a životem.

Tyto skutečnosti vyvyšují Živu nad ostatní slovanské bohy a spojují ji s podobně tajemným bohem Rodem. Ti vytvářejí božskou dvojici, která se pravděpodobně v podobě holubic účastní v bájích vzniku světa i ostatních bohů. To vytváří ve slovanském duchovnu prvky dualismu, který ale není nikterak vyhraněný ve smyslu dobrého Boha a zlého Ďábla. Obě složky, ačkoliv protikladné (Živa ženský, Rod mužský princip), se podílí na na vzniku světa stejnou měrou a jsou neoddělitelné. Pomocí hlubinného poznání původního slovanského duchovna na základě přímého a hlubokého osobního vztahu s předky, bohy a přírodou lze pochopit Živu ještě hlouběji.

Živa se totiž projevuje v každém z nás jako životní síla, Živa prostupuje celým vesmírem a je součástí všeho, co jest ve vesmíru, bohů, lidí, předků, zvířat, rostlin, hor, řek a ostatním přírodním předmětů. Živá věc, se liší od neživé tím, že jí Živa proudí, životní síla musí být v neustálém pohybu. Pokud její pohyb ustane, přestává být věc nebo bytost živou. To, že se Živa pohybuje znamená, že každá živá bytost je schopna Živu přijímat a vydávat. Ten, kdo ji nepřijímá a ani nevydává, ten nežije. Ten, kdo chce Živu pouze přijímat také nepochodí, neboť Živa, která není předána druhému se v člověku ztrácí, hromadit ji nelze. Takový člověk je v podstatě cizopasníkem. Není ani možné Živu pouze vydávat a nikde ji nepřijímat. Takový člověk přijde velice brzy o svoji veškerou životní sílu a je odsouzen k duševní smrti.

Živa není také u každé bytosti stejná. Životní síla každého jedince má jinou úroveň ("frekvenci"). Bytost je schopna svoji Živu ladit. Čím více se člověk o svoji Živu stará, tím má větší rozsah, ve kterém je schopen ji ovládat. Pokud se podaří dvěma nebo i více bytostem Živu naladit na stejnou úroveň, potom dojde k souznění ("rezonanci"), je to okamžik, kdy se Živa bytostí spojí a plně mezi nimi proudí. Člověk v těchto chvílích skutečně žije naplno. Každý živý z nás zná ten pocit, ať je to už s ženou nebo mužem, věrnými druhy, přírodou, bohy, předky nebo jakkoliv jinak.

Kde tedy Živu brát? Je to možné mnoha způsoby. Čerpat životní sílu od lidí je dnes velice těžké, neboť mnoho lidí dnes nežije, pouze přežívá. Svoji Živu nemají kde přijímat a bojí se ji vydávat. Takový lidé bývají duševně vyzáblí. Zato člověka nabitého Živou poznáte hned. Setkání s takovýmto člověkem vás posílí, i když spolu nebudete hovořit o ničem důležitém. Jistě jste to již někdy zažili, takových lidí však bývá velmi málo. Mnohem jistější je přijímat životní sílu z přírody. Příroda je Živou doslova nabita, stačí dokázat být v přírodou v souladu a Živa z přírody vámi poté přímo prostupuje. Umění souladu s přírodou je důležité, těžko může čekat Živu z přírody ten, kdo ji přijde devastovat. Je možné být pomocí Živy i v přímém spojení s bohy. Tím, že Živa proudí mezi námi a jimi, naši slovanští bohové opět ožívají. Dalším důležitým zdrojem Živy jsou naši předkové. Ti jsou s námi, se svými potomky, a ve své zemi stále. Kdo je chová v úctě, tomu se odmění.

Ale Živu je možné čerpat i z mnohem obyčejnějších a každodenních věcí. Například z jídla. Je totiž rozdíl, když sníte vajíčko od babičky z venkova, a když sníte vejce vyprodukované v drůbežárně. Vejce od babiččiny slepice je totiž naplněno Živou, zrcadlí se zde péče babičky o slepici, přirozený život slepice a také její přirozená strava. Každý zná zdravou barvu domácího vejce. Snědení takové pokrmu nás skutečně posílí. Zato z vejce z drůbežárny na nás dýchá pouze utrpení zvířete uvězněného celý život na prostoru několika decimetrů čtverečních ve jménu zisku. Takový pokrm nás sice tělesně naživu udrží, ale duševně nic nepřidá, dokonce ubere. Je samozřejmě možné to nevnímat a může nám být jedno, co jíme, potom ale platí to, co tu již bylo řečeno, v kom Živa neproudí, ten nežije. Významným prostředkem přenosu Živy je také řeč, slovo. Ale vůbec neplatí čím více slov, tím více Živy. Jedno jediné slovo může být více než tisíc prázdných vět.

Živa je tedy nejen jedna z nejvýznamnějších slovanských bohyň, ale i ta nejdůležitější životní síla. Poznávejme tedy Živu, abychom mohli plněji a lépe žít duchovně naplněni. Chraň vás Živa.

VÍTĚZSLAV

převzato z Rodné víry