Přírodní duchové a démoni - bytosti vzduchu a ohně

Bytosti Vzduchu a Ohně.

Vzdušné bytosti

Personifikované představy atmosférických jevů známe rovněž převážně z lidové kultury, mají však nepochybně starou tradici, kterou zaznamenaly již některé středověké prameny. Tak Slovo o pluku Igorově označuje větry za vnuky Striboga, kterého někteří badatelé považovali proto za boha větru. Výklad Stribogovy působnosti je značně nejistý, evidentní je pouze zosobnění jeho  "vnuků" - větrů. Tomu odpovídají i jiné ruské prameny, např. Gustinský letopis, v němž čteme o vládci vzduchu, pohody i nepohody a vichru, k němuž se lidé modlili jako k bohu a nazývali ho pochvist, pogvizd či pohvizd; totéž tvrdí i Život sv. Vladimíra. Také Poláci znali již na konci středověku zosobněný vítr pod jménem pochwist, pogwizd. Jinak nepříliš spolehlivý kronikář Dlugosz z konce 15. stol. uvádí polského boha počasí, zvaného Pogoda, silně připomínajícího Podagu z chrámu v Plunu, o němž se zmiňuje Helmond ve 12. stol., souvislost však není zcela jistá.

Úcta k démonům větru a oblačných jevů je obecně rozšířená a sahá do nejstarších dob, jak dosvědčuje např. staroindický Váju a Maruti, řecký Aiolos se svými syny a dcerami, germánský Wuotan, baltský Vejopati nebo Vejamat apod. Není proto pochyb, že i Slované tyto představy sdíleli, třebaže starší zprávy jsou jen povšechné a přinášejí většinou pouhá jména.

Tuto mezeru však značně doplňuje etnografický materiál s pestrou škálou lokálně odstíněných představ. Rusové si představovali vítr jako starce se zakovanými ústy, dýchajícího jen mezi zuby; kdyby měl ústa volná, způsobilo by to konec světa. Vedle něho vanou též sestry burja, mjatel´, a vjuga, schopné konat dobro i zlo, a zejména mocný bratr vichr. Podle Bulharů má vítr podobu bílého koně, zatímco Slovinci si vyprávějí o mužích v dlouhých pláštích, z nichž vzniká vítr při letu po obloze. Sídlem větrů je konec světa u moře nebo lesní chaloupka na otáčivé myší noze. Jejich vládcem je hospodář, na Slovensku král větrů, který jezdí na oblačném voze, do něhož je zapřažena čtveřice bujných koní.

Větrní démoni jsou sice divocí, ale nikoli vysloveně zlí, stává se dokonce, že způsobenou škodu nahrazují. Démonický charakter má jen vichr, který dokáže roztočit ďábelský tanec. Bojí se jenom blesků, před nimiž prchá - proto se na něj v obranných kletbách blesky svolávají. Přízeň větrů se získávala obětmi - moukou nebo kousky chleba za okny. Věřilo se, že mohou vyčistit vzduch od nemocí, dokonce i probouzet milostnou touhu. Plavci na Volze ctili dobré, ba "svaté" větry.

Proti zlým bytostem vzduchu chránily zvuky a rolničky, které patřily k obvyklým rekvizitám čarodějů a šamanů. Zdá se proto, že archeologické nálezy rolniček, nošených v náhrdelnících nebo na koňských postrojích, neměly jen ozdobnou funkci, nýbrž sloužily i k tomuto magickému apotropaickému účelu.

Bratrem větru byl též mráz, uctívaný zejména u východních Slovanů jako stařec, který přijíždí na trojce se spřežením bílých koní a vyvolává zimní počasí. Jeho klepáním zamrzají řeky a praskají trámy chalup. O vánocích se mu obětovala kaše nebo kyselo. Později se změnil ve vánočního dědu Mráze.

Za matku, případně ženu větru byla v Čechách považována větrnice, známá též jako meluzína (v Lužici bóža lošć), paní v bílém rouše, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, naříkající v komíně, venku pak v křovinách nebo na čerstvých hrobech. Jde o představu rozšířenou ve velké části Evropy a bajky o meluzíně přicházely hlavně z Francie. Její nářek oznamuje zejména neštěstí, úmrtí, živelnou pohromu, má však také morální aspekt - varuje před hříchem, naříká nad pádem dívek. Proto se jí přinášely k usmíření oběti: mouka nebo sůl na okno, na kůl u plotu, ořechy a jablka ke komínu.

Poněkud jiného rázu jsou vzdušné víly na Balkáně - samovily oblakinje, jedna z hlavních kategorií tamních samovil. Na rozdíl od svých horských a  vodních sester létají vzduchem, tančí ve větru jako starořecké néreidy, kupí oblaka, jež jsou jejich domovem a z nichž vyletují na slunečních paprscích. Jsou-li rozhněvány, působí i bouře, z nichž vystřelují blesky jako své šípy. Pokud sestoupí na zem, projíždějí se obvykle na jelenech.

Výrazně negativní aspekt vzdušné bytosti představuje baba Jaga, o níž si vyprávěli bajky východní i západní Slované, z jižních ji znali i Slovinci. Její jméno (jaga - jedza) vzniklo patrně ze slova užovka (had) a již samo o sobě naznačuje zlou podstatu. Jde o zosobněnou bouři v podobě zlé stařeny, ošklivé, s rozcuchanými vlasy, s velkým nosem, s dlouhou bradou a železnými zuby, která létá na ohnivé železné stoupě, poháněné paličkou, přičemž zametá za sebou pometlem stopu. Proto se k jejímu usmíření vynášela za bouře před dům lopata a pometlo. Jindy usnadňovaly její let vzduchem sedmimílové boty, koberec samolet nebo hbitý kůň. Při jejím letu se ohýbaly stromy, vyjí psy a vzdychá celá země; provázejí ji její synové - ohnivý draci (blesky). Pod dotykem jejího kouzelného proutku vše zkamení. Skrývá se hluboko v lese, kde má chalupu na muřích nohách, ohrazenou plotem z lidských kostí a lebek: živí se totiž lidským masem, zejména dětí, a dušemi zemřelých. Střeží tu své poklady, živou a mrtvou vodu a řadu jiných kouzelných věcí, jež vesměs užívá k zlému, jen výjimečně naopak. Svým zjevem připomíná děsivé stařeny antiky - Gorgony a Graie, nelze ji však s nimi ztotožnit. Je obrazem hrozivé tváře přírody a jejích rozpoutaných živlů, které přinášejí člověku zkázu.

Bytosti ohně

Také element ohně se projevoval v dvojí podobě - dobré i zlé, zdá se však, že převažovaly pocity úcty, zejména ve starší době, patrně jako dědictví jeho zbožštění v postavě Svaroga - Svarožice. Kořeny jeho kultu jsou již indoevropské, jak dosvědčuje staroindický Agni, zvláště výrazný kult íránský, jenž se zachoval dodnes u Pársů, doložen je též u Germánů a Baltů (ugnis szventa - svatý oheň Litevců). V slovanských představách hrála zřejmě významnou úlohu spojitost i íránským prostředím: výraz vatra se např. vykládá z íránského átar. Úctu k ohni u Slovanů dosvědčují arabské prameny, ruské traktáty z 11. - 12. stol., v Čechách např. Kosmas i Homiliář opatovický. Četné projevy pozdější můžeme proto právem považovat za přežitek dávného vztahu k tomuto živlu.

Za "živý" nebo "svatý" oheň se v lidových zvycích považuje právě oheň rozdělaný po starém způsobu dřívky, popř. křesadlem, křemenem a hubkou; ocílka se objevuje často ve slovanských hrobech, a to již od 6. - 7. stol. Při jeho zaněcování bylo zvykem se žehnat.

Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku. Ukrajinská hospodyně zametala ohniště vždy čistým pometlem, žehnala oheň a dávala mu pokrm a nápoj v podobě polena a hrnku s vodou, jež k němu stavěla. Její starostí bylo, aby oheň v domě nikdy nevyhasl. Při stěhování do nového příbytku se přenášel i oheň: na Bílé Rusi i na Balkáně jej hospodář nesl v nádobě a zakládal z něho oheň v novém domově. Oheň v krbu hrál roli při různých obřadech, např. svatebních. Přičítala se mu očistná i léčivá moc, chránil před démony, a proto se mu přinášely oběti: těsto, sádlo, zrní i jiné pokrmy. Nikdo nesměl na něj plivat ani si s ním hrát. Hasit se směl pouze chlebem a solí.

Zvlášť významnou úlohu plnil oheň v magii, při obětech, věštění, rituálních slavnostech a vyvolávání extáze. Až dodnes se např. zachoval zvyk zažehovat a přeskakovat svatojánské ohně, které měly chránit zejména před zlými kouzly čarodějnic. Souvisejí však především s prastarou slavností letního slunovratu, stejně jako vánoční pálení kmene - badnjaku - patřilo k slavnostem slunovratu zimního. Na Rusi se kdysi chránili před morem skákáním přes oheň z jalovce. V Polsku i na Rusi obíhala mládež s planoucími pochodněmi pole, aby zabezpečila jeho úrodu a chránila ji před krádežemi. Magickou moc ohně měly i jiskry křesané z křemene, žhavé uhlíky, ba i pouhá červená barva ohně na oděvech a ozdobách nebo představa ohně či zmínka o něm.

Určité jeho vlastnosti sdílel i dým, používaný při očistném vykuřování, okuřování obětí zvířat, zahánění bouřkových mraků. Z rostlin působila jako oheň palčivá kopřiva, kterou zavěšovali na příbytky, hlavy krav apod., aby chránila před čáry, bleskem a bouří. Na Balkáně se dívky šlehaly kopřivami na ochranu před nemocí a vším zlem, na Rusi mládež přeskakovala o svatojánské noci též hromady kopřiv, což mělo mít stejný účinek jako oheň.

V Bulharsku se prováděly proslulé ohňové tance, a to na svátek sv. Konstantina a sv. Heleny (21. května), vzácněji ve svatojánské době. Jejich účelem bylo zajištění úrody a zdraví všech obyvatel osady. Obřad pořádali spolu s celou osadou tzv. nestinari, kteří upadali do extáze, při níž tančili bosýma nohama po ohništi a věštili.

Oheň sloužil i k pyromancii a kapnomancii, tj. věštění z ohně a dýmu. Při něm se spalovaly kosti a zbytky obětního zvířete a věštilo se z plamene, z praskotu, ze směru, z barvy a z hustoty dýmu. V Polsku a na Rusi bylo též zvykem zapalovat kousky koudele, vyhazovat je do vzduchu a hádat z jejich letu.

Pro cítění slovanského lidu, stejně jako pro jiné etnické skupiny na starším stupni kulturního vývoje, nebyl oheň pouze abstraktním živlem, nýbrž něčím živým a bytostným. Původně měl božskou podobu (Svarog - Svarožic), která se po přijetí křesťanství ztratila a byla změněna démonickými bytostmi, jež reprezentovaly převážně škodlivé a zlé síly ohně. Projevovaly se v podobě malých ohnivých dráčků nebo hádků, jež se pohybují v plápolajících plamenech a jsou známy po celé Evropě pod různými jmény, zvl. dracones či salamandři alchymistů, o nichž z vlastního zážitku v dětství vypráví ve svém životopise Benvenuto Cellini.

V Čechách jsou doloženi pod názvem zmek či zmok již od 13. stol. a mluví o nich i kazatelé ze 14. až 16. stol. (Štítný, Hus, Blahoslav a další), kteří je ztotožňovali s ďáblem. Šlo zřejmě o obecně slovanskou představu, neboť smok existuje i v polském, v běloruském a v balkánském folklóru stejně jako u baltských sousedů, jak naznačuje litevské smákas (had). Na Bílé Rusi měl však charakter spíše domácího démona - domovika, pečujícího o hospodářství, zatímco v Bulharsku vysával mléko kravám i spícím ženám a unášel děti. Vztah zmeka k ohni se projevoval tím, že vnikal do domu komínem jako jakési ohnivé koště, jindy jako kuře - "zmoklé", zřejmě chybným odvozováním názvu od slova zmoknouti. O jeho dvojaké, spíše zlověstné podstatě svědčí to, že sice nosí svému hospodáři peníze a obilí, které ovšem krade jinde, ale časem se stává obtížným hostem, jenž se zmocňuje duše svého hostitele a nedá se tak snadno zapudit. Zbavit se ho může hospodář jen tím, že ho daruje sousedovi anebo odnese tam, kde ho nalezl, nebo že obilí jím přinesené vymlátí a zrní předhodí ptákům.

Jinou variantou téže postavy je rarach či rarášek (ruský rarog, ukrajinský rarih). Jeho jméno souvisí se sokolovitým ptákem rarohem, v jehož podobě se často zjevuje. Proto se také mohl vylíhnout z vejce vysezeného na peci devět dní a nocí. Je možné, že je velmi starého původu, neboť se hledá jeho souvislost s íránským Veretragnou, který se rovněž mohl proměňovat v sokola.

Téměř shodné vlastnosti se zmekem vykazuje bytost známá v Čechách jako plivník či plevník, v Lužici jako plón; jde patrně jen o různé označení téže představy. Také plivník se snášel komínem jako ohnivý řetěz nebo ohnivý kohout, přijímá podobu kuřete a přináší obilí a peníze - za stejnou cenu a stejně nesnadným způsobem se ho lze zbavit. Někdy je popisován jako ohnivá koule s dlouhým ohonem, jež letí vzduchem a srší jiskry, které se mění v dukáty - připomíná tak zážitek kulového blesku s jeho nevypočitatelným chováním jakoby živé bytosti. Plivníka lze přilákat sladkým mlékem nebo oslazeným prosem, ba dokonce je možno ho vypěstovat z vejce od černé slepice (kohouta), nošeného devět dní pod paždím.

Mezinárodní ráz těchto představ naznačuje též název skřet, skřítek, škrat, szkrat, odpovídající finskému cratt, nordickému skratti, starostředoněmeckému scrato apod. Jde vesměs o představu ohnivého létajícího démona, který rozmnožuje bohatství svého majitele, většinou čaroděje, čarodějnice nebo boháče.

Odlišného charakteru je ohnivý (žhavý) muž, známý také jako dýma či dýmač. Patří spíš do kategorie strašidel lidského původu, neboť jde většinou o duši hříšníka, jenž se zjevuje v podobě ohnivého sloupu nebo sudu, draka nebo i plaménků v bažinách. Může člověka zavést, utopit, popálit, roztrhat, jindy však naopak pomáhá zbloudilému nebo zapadlému do bažin, pokud mu projeví vděčnost. Svými vlastnostmi se podobá početné skupině bludiček, bludných světel, světýlek, světlonošů, jež pocházejí vesměs z duší zemřelých, zejména násilnou smrtí, nekřtěňátek apod. Proto se zjevují nejen v bažinách a na tlejících kmenech, ale i na hrobech jako modravé plaménky,  v podobě dětí nebo mužíků s lucerničkami, kahánky, nejčastěji za temných zimních nocí, o Dušičkách, před vánocemi, o půlnoci štědrého večera. Snaží se člověka svést z cesty do močálů, rybníků, napadají zvláště toho, kdo hvízdá, mohou však zbloudilému i pomoci, když jim něco slíbí nebo když je vysvobodí z jejich zakletí. Někdy mu i naznačí, kde jsou zakopané poklady.

V ruských a běloruských pohádkách figuruje car Ogoň, jenž spolu s carevnou Malanjicí pronásleduje draka Zmiulana, který se před nimi skrývá v dutině starého dubu, a ničí ohněm jeho stáda. Jiným východoslovanským ztělesněním ohně byl Ohnivý drak (Ogněnnyj zmej), který podle bylin, pověstí a říkadel přináší bohatství domů, do nichž zalétá. Ze spojení s lidskou ženou se mu rodí dračí syn - Zmaj ognjeni vuk srbských epických písní, jenž v souboji svého otce přemáhá. Obrazem ohně je též pták Ohnivák, ruský Žar-ptica, čarovný pták se zlatě zářícími pery.

Možno říci, že schopnost imaginace slovanského lidu v prožívání a zobrazování elementu ohně byla nevyčerpatelná a zřejmě se během vývoje neustále obohacovala o nové obrazy.

Zdeněk Váňa
Svět Slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)