Z dalekého širého pole, z toho pole široko rozlehlého nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se to nepozdvihli, ale stádo divé zvěře, stádo hadí rozběhlo se po tom širém poli. V předu všech pádí líté zvíře Skymen. Když doběhl netvor k bystré řece, na zadní tlapy se postavil a zařval hlasem zvířecím, zahvízdl hlasem slavičím a zasyčel hlasem hadím, až se od křiku jeho zvířecího bystrá matka řeka rozvlnila, a od hvizdu slavičího temné lesy k syré zemi sklonily, a od jeho hadího zasyčení zelená tráva v širém poli povadla, neboť ucítil psí nepřítel narození Dobryňovo.
Narodil se na svaté, bohaté Rusi mladý Dobryňa syn Nikitič. Rodná matička
Dobryňu porodila, chovala ho a do plné dospělosti dochovala.
Mladičký Dobryňuška Nikitič prospíval na těle a jeho bujná hlavička dospívala na
rozumu, i začal si vyjížděti na dobrém koni do širého pole a v širém poli jal se
zašlapávati mladá háďata.
Jednou Dobryňa přijel za širého pole, sestoupil s dobrého koně a vešel do svého
paláce bělokamenného a vešel do jídelny ke své rodné matičce. I pravila Dobryni
rodná matička, počestná vdova Mamelfa Timotějevna:
"Aj, světe můj, moje dítě milované, mladičký ty Dobryňuško Nikitiči! Vyjíždíš si
na dobrém koni do širého pole a zašlapáváš tam mladá háďata. Nezajížděj ty v
daleké dálky po širém poli, nezajížděj až k těm slavným horám soročínským,
nezajížděj tam k těm norám hadím, a nezašlapávej malých háďat, nevcházej do nor
hadích a nepropouštěj odtud zajatců ruských! - Nezajížděj mladičký Dobryňuško,
ke slavné řece matičce Pučaji, a nekoupej se nikdy v řece Pučaji, neboť řeka
Pučaj je velice dravá, na verstu široká a čtyřicet sáhů hluboká; v řece Pučaji
jsou tři proudy velice prudké: první proud jak oheň žhne, z druhého proudu
jiskry srší, z třetího proudu dým sloupem se valí a plamenem pálí; nekoupej se
proto v řece Pučaji!"
Mladičký Dobryňuška Nikitič neuposlechl své rodné matičky, vyšel z jídelny,
oblékl košilku kmentovou a na ni vzal nádherné barevné roucho a vyšel ze svého
bělokamenného paláce na svůj slavný široký dvůr. Zašel do konírny světlé,
dubové, otevřel vrata dokořán a vyvádí si hřebečka neoježděného, dosud
neosedlaného.
Dobryňuška klade svému hřebčíku na bujnou hlavu uzdu hedvábnou, stříbrem
kovanou, klade na něho i sedlo čerkeské a přitahuje sedlo hedvábnými popruhy. I
vsedl Dobryňa na toho dobrého koně bohatýrského a zvolal:
"A pojedu já k řece Pučaji!"
A zamával svou ocelovou palicí, kterou si vzal ne tak na krveprolití, jako spíše
ke svému junáckému potěšení.
Tak vyjel Dobryňa Nikitič do širého pole na dobrém koni bohatýrském a jezdil tak
po celý den, od rána do večera po slavném, rozlehlém, širém poli. I zachtělo se
mladému Dobryňuškovi zajeti ještě dále do širého pole, až tam k těm horám
soročínským, ba až k těm norám hadím. Pustil tedy uzdu koni a ujíždí přes širé
pole. A ubývá den za dnem, jako když déšť padá a týden za týdnem, jako řeka
plyne: ujíždí Dobryňa ve dne na krásném slunéčku a v noci při světlém měsíčku,
až dojel k těm horám soročínským. I projížděl se tam širým polem a pošlapal
veliké množství malých háďat, až jeho bohatýrský kůň na kolena klesal.
I zachtělo se mladému Dobryňuškovi zajeti ještě ke slavné řece Pučaji. Svlékl se
sebe šaty donaha a šel se koupat do řeky Pučaje.
V tu chvíli byly u řeky Pučaje krásné dívčiny; tenké, běloučké prádlo tam
máchaly a takto hovořily k mladému Dobryňuškovi:
"Aj, ty statečný, urozený a dobrý junáku! Tady v naší slavné řece Pučaji
nekoupají se dobří junáci nazí, oni se koupají v tenkých, bílých, plátěných
košilkách.
Odpověděl jim mladý Dobryňuška:
"Aj, vy děvušky, holubičky, vy pradlenky, švadlenky! Vždyť vy, děvčátka, ničemu
nerozumíte, vy jen samy sobě rozumíte." A šel se tak koupat do řeky Pučaje.
Dobryňa přešel prvý proud, Dobryňa přešel druhý, přešel i třetí proud, Dobryňa
přešel řeku Pučaj od břehu ke břehu - i zalíbilo se mladému Dobryňuškovi koupati
se a ponořovati se v řece Pučaji a zdálo se mu, že řeka Pučaj je tichá, mírná,
jako louže dešťová.
Tu z daleké dálky, z širého pole od strany v západní - to déšť neprší, ani hrom
to nebije, ba hrom nebije, nýbrž hřmot veliký se valí: nad mladého Dobryňušku
přiletěla lítá saň, to hadisko Gorynisko o třech hadích hlavách s dvanácti
choboty. Přiletěla saň proklatá nad Dobryňušku a mluvila takovými slovy:
"A, nyní padl Dobryňuška do mých rukou, do mých rukou a do mé vůle! Čeho se mi
zachce, to s ním udělám: zachce-li se mi, potopím mladého Dobryňušku, zachce-li
se mi, vezmu si Dobryňušku do chobotu a do zajetí ho odnesu, zachce-li se mi,
ohněm Dobryňušku ožehnu, zachce-li se mi, tak Dobryňušku sama sežeru."
Ale mladému Dobryňuškovi bohatýrské srdce strachem neusedalo, uměl velice dobře
plavati v bystrých řekách, i potápěl se od břehu ke břehu. A tu si vzpomněl na
svou dobrou matičku:
"Nekázala mi má rodná matička, abych nejezdil k těm horám soročínským a k těm
norám hadím? Nekázala mi má rodná matička, abych nejezdil k řece Pučaji, abych
se nekoupal v řece Pučaji?"
A Dobryňa potopil se ještě od břehu ke břehu a potom přece vystoupil na příkrý
břeh. Tu hadisko Gorynisko proklaté začalo na Dobryňušku jiskry sypati a páliti
ho na bílém těle. A mladý Dobryňuška neměl ničeho nic, co by vzal do bílých
ruček, neměl, čím by se sani zprotivil. Rozhlížel se po příkrém břehu mladý
Dobryňa, neleželo-li by tam něco, co by chopil do svých bílých ruček a čím by se
sani zprotivil. Saň sype na něho jiskry neutuchající a pálí jeho bílé tělo. Tu
uviděl mladý Dobryňuška na příkrém břehu velikou řeckou čepici, která vážila tři
pudy. I uchopil čepici do bílých ruček, nabral do ní hlíny a celým svým velikým
hněvem hodil čepici na hadisko Gorynisko - saň padla na syrou zemi do kavyla
trávy. Mladý Dobryňa byl velmi smělý, skočil sani na bílou hruď a chtěl jí
rozsápat bílou hruď a utrhnout bujné hlavy.
Tu začalo hadisko Gorynisko prositi:
"Ty mladičký Dobryňuško Nikitiči! Neubíjej mne, saně líté, pusť mě, abych mohla
poletovat po širém světě. Uděláme spolu velikou smlouvu: Ty nebudeš nikdy už
zajížděti daleko širým polem, až k těm horám soročínským, a nebudeš nikdy už
šlapati mladých háďátek; nebudeš propouštěti na svobodu ruských zajatcův,
nebudeš se nikdy už koupati v řece Pučaji. A já nebudu nikdy už lítat na Svatou
Rus, nebudu již kosit ruských lidí a nebudu si hromaditi ruských zajatcův."
Dobryňa pustil saň z pod svých kolenou, a saň vznesla se pod oblaka.
Jak tak saň letěla, stalo se, že letěla mimo Kyjev a tam uviděla knížecí neteř,
mladou Zabavu dceru Puťatičnu, ona kráčela po široké ulici. Saň snesla se ihned
k syré zemi, uchvátila knížecí neteř milovanou a unesla ji do své hluboké nory
hadí.
Tu Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský po tři dny čaroděje a
kouzelníky svolával, i dávné rytíře a jich se dotazoval: Který z nich by mohl
zajeti v daleké širé pole až k těm horám soročinským, až k těm norám hadím a
vstoupiti do hluboké nory hadí a vyvésti odtud knížecí neteř, mladou Zabavu,
dceru Puťatičnu.
Kníže k nim do slova takto mluvil:
"Aj, vy moji knížata a bojaři, silní ruští bohatýři, všichni černokněžníci a
čarodějové! Je-li v našem městě Kyjevě takových lidí, kteří by zajeli do širého
pole, k těm slavným horám soročínským a k těm slavným norám hadím, je-li
takových lidí, kteří by mohli sestoupiti do hluboké nory hadí a kteří by mohli
vysvoboditi mou milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Puťatičnu?"
Takových lidí se v městě nenalezlo. I pravil Aljošeňka Popovič:
"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, ulož tuto velikou službu Dobryňovi
Nikitiči! Vždyť on udělal si slib se saní, že saň nesmí lítati na svatou Rus, a
on že nesmí zajížděti daleko do širého pole a nesmí šlapat mladých háďat a nesmí
propouštěti ruských zajatců. Tak Dobryňa dobude knížecí neteře, mladé Zabavy
Putatičny, bez boje a bez krveprolití."
Mladičký Dobryňuška Nikitič si již odpočinul u své rodné matičky, ve svém paláci
bělokamenném. I vypravil se tedy na čestné hody k Vladimírovi, knížeti
stolnokyjevskému.
Tu Vladimír, kníže stolnokyjevský, přistoupil k mladému Dobryňuškovi a mluvil k
Dobryni takováto slova:
"Ty, mladičký Dobryňuško Nikitiči! Ukládám tobě službu velikou, službu
přetěžkou: zajeď ty daleko, daleko do širého pole, až k těm slavným horám
soročinským, až k těm norám hadím a vstup hluboko do té nory hadí a vynajdi tam
milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Puťatičnu, a přivez mi ji do Stolního
Kyjeva a přiveď mi ji do paláce bělokamenného a vlož mi Zabavu do bílých rukou!"
Mladý Dobryňuška Nikitič sám sedí za dubovým stolem a tuze se zarmoutil a tuze
zesmutněl. Vstal a vyšel ven z paláce bělokamenného, osedlal si svého dobrého
koně a vrátil se nevesele z čestných hodů do své světničky, ke své rodné
matičce, počestné vdově Mamelfě Timotějevně.
Rodná, matička praví Dobryni:
"Aj, ty můj světe, dítě milované, mladičký můj Dobryňuško Nikitiči! Co jsi
přišel z čestných hodů tak neveselý? Nedali ti místa podle tvé hodnosti? Nebo tě
pominuli, když vínem připíjeli? Nebo se ti některý opilý hlupák posmíval?"
Dobryňa takto odpověděl rodné matičce:
"Ty můj světe, rodná moje matičko! Měl jsem místo podle své hodnosti na čestných
hodech, vínem mne nepominuli, ani se mi opilý hlupák neposmíval, ale Vladimír,
kníže stolnokyjevský, uložil mi službu velikou, službu přetěžkou: Nakázal mi,
abych zajel daleko do širého pole až k těm slavným horám soročínským, až k těm
norám hadím, abych vstoupil hluboko do těch nor hadích a vynašel tam jeho
neteřku milovanou, překrásnou Zabavušku Puťatičnu, a přivezl mu ji do Stolního
Kyjeva a přivedl mu ji do paláce bělokamanného a vložil mu Zabavu do bílých
rukou!"
Rodná matička pravila Dobryni:
"Mladičký Dobryňuško Nikitiči! Najez se teď a napij a lehni si spát. Jitro bývá
moudřejší večera."
Dobryňa pojedl jídel cukrových, napil se nápojů medových a spokojeně ulehl spát.
Ráno časninko, za ranního svítání, před východem červeného slunéčka, budila
Dobryňu rodná matička:
"Vstávej, mladinký Dobryňuško, a vykonej dílo uložené, odsluž si tu službu
velikou."
Mladý Dobryňa Nikitič rychle vstal, z tvrdého spánku se probudil, umyl se
čisťounce pramenitou vodou a oblékl pečlivě. Potom vyšel na široký dvůr,
nakrmil, napojil a osedlal svého bohatýrského koně. A když junák vsedl na svého
bohatýrského koně, zaplakala jeho matička rodná:
"Já jsem Dobryňušku porodila a byl bez poskvrny! Jak vejde do děr hadích, jak
vejde k těm hadům lítým, hadi zahubí jeho bílé tělo a vypijí jeho červenou
krev!"
A matička na rozloučenou Dobryňovi bičík podala:
"Až budeš daleko v širém poli šlapati mladá háďata a kůň tvůj nebude již moci
poskakovat, protože se mu háďata kolem nohou otočí, a kůň je nebude moci
setřásat, vezmi tento hedvábný bičík a šlehej jím koně mezi oči a potom mezi
zadní nohy. Tvůj dobrý kůň začne poskakovat, setřese všecka háďata, a ty je
rozšlapeš do jednoho."
Mladý Dobryňa syn Nikitič pustil uzdu svému dobrému koni a ujížděl daleko,
daleko přes širé pole. A ubíhá den za dnem, jako když déšť padá a týden za
týdnem, jako řeka plyne: ujíždí Dobryňa ve dne na červeném slunéčku a v noci při
bílém měsíčku, až dojel k těm horám soročínským. I projížděl se tam po širém
poli a šlapal malá háďata. Háďata obtáčela se dobrému koni kolem nohou, že
nemohl poskakovat a háďat s nohou setřásat: tu Dobryňa Nikitič chápe se bičíku,
šlehá koně mezi uši a mezi zadní nohy. Dobrý kůň bohatýrský do výše poskakuje,
háďata s nohou svých setřásá, a Dobryňuška je do jednoho rozšlapuje.
Potom Dobryňa Nikitič zajel až k těm norám hadím a zastavil koně bohatýrského.
Sestoupil s dobrého koně na matičku syrou zemi a především vzal svou ostrou
šavli, na bílou hruď položil si dlouhé kopí, pod levé paždí vložil palici
ocelovou a za pás zastrčil si hůl, a tak vešel do hadích děr. Ale nory hadí byly
zavřeny na zámky měděné a na závory železné, a Dobryni nelze vejíti do nor
hadích. Tu mladý Dobryňa Nikitič železné závory vypáčil a měděné zámky odlámal a
tak vešel přece do nor hadích.
Dobryňuška prohlíží si nory hadí a vidí, že v norách sedí mnoho zajatců, mnoho
zajatců ruských; sedí tam knížata a bojaři, sedí tam i silní ruští bohatýři.
Dobryňa chtěl zajatce spočítat, počítal a napočítal veliké množství zajatců, až
přišel k tomu hadisku Gorynisku. A u hadiska proklatého sedí Zabavuška
Puťatična.
I promluvil Dobryňa takováto slova:
"Aj, ty Zabavuško Puťatično! Vstaň rychle na své bystré nohy a vyjdi ven z nor
hadích, pojedeme spolu do stolního města Kyjeva. Za tebou jsem přijel přes
daleké, daleké širé pole, za tebou chodím po norách hadích."
Tu zahovoří saň lítá takováto slova:
"Ach, ej, ty Dobryňuško Nikitiči! Tys přece porušil slib! Proč jsi přijel k
horám soročínským, proč jsi pošlapal má mladá háďátka? Proč chceš propustiti
moje zajatce, a proč mi chceš odvézti Zabavušku Puťatičnu?"
Odpověděl Dobryňa syn Nikitič:
"Ach, ej, ty sani proklatá! A když jsi ty letěla od řeky Pučaje; proč pak jsi
letěla přes hrad Kyjev? A proč jsi se k syré zemi spustila? A proč jsi nám
unesla Zabavušku Puťatičnu? Vydej mi nyní knížecí neteř bez boje a krveprolití!"
Tu saň proklatá takto Dobryni odpověděla: "Nedám ti knížecí neteře bez boje a
krveprolití!"
A začala s mladým Dobryňuškou Nikitičem boj a půtku velikou! Dobryňa zápasil se
saní po tři dny a po tři noci a nemohl jí přemoci. Dobryňa již ochabuje, již
chce saně zanechat, ale tu uslyší hlas s nebes, on volá:
"Mladý Dobryňo synu Nikitiči! Bojoval jsi se saní po tři dny a po tři noci,
vydrž boj se saní ještě tři hodiny a přemůžeš tu saň proklatou!"
Dobryňa bil se ještě tři hodiny se saní a přemohl saň proklatou. Krev se z ní
proudem valila a saň se v ní zalkla. I stál u ní Dobryňa po tři dny a po tři
noci a nemohl se dočkati, až všecka krev ze saně vyteče. Dobryňa chtěl již od
saně odejít, ale opět slyší s nebes hlas, on volá:
"Mladý Dobryňo synu Nikitiči! Postůj u krve ještě tři hodiny, vezmi své dlouhé
kopí a tluč kopím o syrou zemi a takto jí přimlouvej: Rozestup se, matičko syrá
zemi, rozestup se na čtyři čtvrti a pohlť všecku tu krev líté saně!"
I počkal Dobryňa u saně ještě tři hodiny a matička syrá země se rozestoupila a
vypila všecku krev líté saně.
Tu vešel Dobryňa do nor hadích, vzal Zabavu Puťatičnu za bílé ručky, za prsty s
prsteny zlatými a vyvedl ji z nor hadích. K zajatcům promluvil takováto slova:
"Aj, vy zajatci ruští! Vyjděte z nor hadích a běžte domů!"
Když ruští zajatci vycházeli z nor hadích, byl veliký hluk od toho, jaké
množství jich bylo.
Mladý Dobryňuška Nikitič přišel ke svému dobrému koni a posadil Zabavu na
dobrého koně. Posadil ji zády k jeho hlavě a sám Dobryňuška posadil se tváří k
jeho hlavě, a tak jel Dobryňa Nikitič do stolního města Kyjeva.
Když přijel na knížecí široký dvůr, sestoupil Dobryňa s dobrého koně, snesl s
něho Zabavušku Puťatičnu, a zavedl ji do paláce bělokamenného a vložil
Vladimírovi, knížeti stolnokyjevskému, Zabavu do bílých ruček.
A my mu za to slávu pějeme.