Postup na Balkán

Koncem 5. a v první polovině 6. století byli Slované usazeni na sever od Dunaje a na dolním toku Dunaje, odkud podnikali výpady do byzantských provincií. V první polovině 6. století to byly vpády především loupežné, Slované si odnášeli z byzantského území bohatou kořist, avšak vraceli se zpátky za Dunaj. Ve druhé polovině 6. století a na počátku století 7. se postupně usazovali na celém Balkánském poloostrově.

Na jih od dolního a středního toku Sávy se v průběhu 6. století usídlili předkové dnešních Srbů, ve druhé polovině 6. století si Slované podmanili a osídlili část Trácie, Makedonie a Thesálii. Již v osmdesátých letech 6. století se dostali do Řecka a na Peloponés. Na přelomu 6. a 7. století zabrali dnešní Slovinsko, Charvátsko a Dalmácii a usídlili se v dnešním Rakousku. Postupně se dostali ještě dále na západ do Bavorska. V Malé Asii se jejich počet rozšířil zejména ve druhé polovině 7. stol. Tehdy tam Slovany přesídlovali byzantští císaři, aby jimi posílili obranu těchto oblastí proti Arabům.

Byzantská říše byla v 6. století v dosti svízelné situaci. Za císaře Justiniána (527-565) byla sice na mocenském a politickém vzestupu, avšak neustálé války ji vyčerpávaly finančně i vojensky. Císaři Justiniánovi se podařilo dobýt zpět severní Afriku a vyvrátit tam panství germánských Vandalů, po dlouhých bojích v Itálii zničit říši Ostrogótů, které téměř úplně vyhubil, avšak asijské provincie byly pod neustálým tlakem Peršanů. Na Balkán útočili Slované a černomořští kočovníci, především protobulharští Kutriguři a Utiguři. Ve druhé polovině 6. století se objevili noví protivníci, Avaři.

Avyři přišli ze střední Asie do Černomoří v roce 558 a spolu s tamními nomády tam vytvořili silný kmenový svaz. V té době zpustošili území slovanských Antů a byli jednou z příčin, která vedla tyto kmeny k dalšímu osídlování Balkánského poloostrova. Část Antů se dostala dočasně pod avarskou nadvládu. Několik let zůstali Avaři při dolním Dunaji a u Černého moře, po roce 567 však přesídlili na střední Dunaj a k Tise, kde vybudovali veliké panství jakožto základnu pro válečné tažení proti Byzanci a později i proti franské říši. Bylo to v podstatě území dnešního Maďarska. Před nimi ovládali tento prostor germánští Gepidové a Langobardi. Gepidové byli poraženi, Langobardi odtáhli v roce 568 do Itálie. Avaři opanovali jak zbytek Germánů, tak původní obyvatelstvo Panonie a Gepidie i nově usídlené Slovany a spojili se s ostatními slovanskými kmeny, které také útočili na balkánské provincie a na Byzanc.

Byzanc, ve druhé polovině 6. století silně trpící pod opakujícími se útoky Slovanů, zřejmě z počátku příchod Avarů jistým způsobem vítala a počítala s tím, že je postaví jako hradbu proti Slovanům. Část Slovanů v bezprostředním okolí se skutečně dostala do avarského područí, zpočátku někdy dosti krutého. Někteří Slované byli povinováni odvádět dávky a účastnit se vojenských výprav. Jiní uzavřeli s Avary volné spojenectví. Byzantské říši vyvstal protivník mnohem silnější a nebezpečnější, spojení Avaři a Slované.

Avaři a Slované podnikali téměř každoročně loupežné vpády na Balkán, přičemž pronikali až k hradbám Cařihradu, na pobřeží Černého a Středozemního moře a do řeckého vnitrozemí. Na rozdíl od Avarů, kteří bojovali pro kořist a vraceli se zpátky do své říše, Slované na nových územích zůstávali a postupně je osídlovali. Důležitým mezníkem byl pád Sirmia v roce 582 a zhroucení byzantské hranice na Dunaji za zmatků v době císaře Foky, který nastoupil po svržení císaře Maurikia v roce 602. Slovanům se tak otevřely další cesty a možnosti.

Od devadesátých let 6. století se Avaři obraceli i proti franské říši. V souvislosti s tím se zrychlilo usídlování Slovanů v dnešním Rakousku a ve východních Alpách.

Avaři a Slované, jak už bylo řečeno, podnikali časté útoky na samotná centra byzantské říše. Pokoušeli se, i když neúspěšně, dobýt druhé největší město impéria, Soluň. Velmi nebezpečné bylo pro byzantskou říši obléhání Cařihradu roku 626, kdy na jedné straně útočila ohromná vojska Avarů a Slovanů a na druhé straně ohrožovala město perská armáda. Cařihrad se však ubránil, avarsko-slovanský útok ztroskotal. Slované a Avaři tehdy útočili nejenom na souši, ale i na moři, a naštěstí pro Cařihrad se jejich jednoduché čluny nemohly vyrovnat byzantskému loďstvu. Slovanské lodě byly zničeny a ti Slované, kteří se zachránili, byli pobiti nikoli Byzantinci, ale Avary na rozkaz samotného kagana. Tím ovšem kagan dovršil svou porážku, rozklad armády a odchod Slovanů z boje i ze spojenectví.

Slované a Avaři vytvořili v Panonii a v bezprostředně sousedících oblastech svébytnou archeologickou kulturu, dříve považovanou za čistě avarskou. Charakteristická pro ni byla pohřebiště s nespálenými těly, tzv. kostrová pohřebiště, na nichž byli někteří mrtví uloženi do hrobu spolu s koněm a s výstrojí. Muži měli opasky zdobené garniturami kování a nákončí. Na některých hřbitovech se kromě hrobů s nespáleným tělem našlo i několik pohřbů spáleného těla, což bylo typické pro Slovany. Do hrobů se dávala i keramika, podle charakteru ve své většině výrazně slovanská, zbraně, zbytky jídla, vědérka, některé nástroje a do bohatých hrobů šperky.

Dnes je už bezpečně prokázáno archeologicky i antropologicky, že to byla pohřebiště avarsko-slovanská a že se na vytváření této kultury podílelo více etnických složek.

Avarská říše, přetrvávající ve druhé polovině 7. století a v 8. století s centrem v dnešním Maďarsku, byla úplně poražena v bojích s franskou říší koncem 8. století a Bulhary na počátku 9. století. Avaři zanikli beze stopy. Již předtím přijímali slovanský způsob života a slovanský podíl se výrazně projevoval v antropologické charakteristice.

Pro dějiny Slovanů na Balkánském poloostrově byli důležití jiní kočovníci, Protobulhaři. Od počátku 6. století, ještě před příchodem Avarů, útočili často Slované s bulharskými Kutrigury a Utigury na byzantský Balkán. Protobulhaři tvořili tehdy velký kmenový svaz, který sídlil na území mezi Dněprem, Volhou a Kubání. Bylo to tzv. Velké Bulharsko, v jehož čele stál mocný chán Kuvrat. Dětství prožil v Cařihradě, a měl tam být dokonce pokřtěn. V polovině 7. století, po smrti Kuvratově, se Velké Bulharsko rozpadlo, jednak v důsledku nesvornosti pěti Kuvratových synů, ale především vpádem nových kočovníků, Chazarů.

Část Protobulharů se dostala pod panství Chazarů a stala se součástí jejich svazu; chánem byl Kuvratův syn Bajan a země se v pozdějších pramenech nazývala Černé Bulharsko. Další Kuvratův syn Kotrag odešel na sever k Volze a Kamě, kde vzniklo mnohonárodnostní Volžské Bulharsko s Volžskými nebo Stříbrnými Bulhary. Třetí část Protobulharů pod vedením Asparucha přešla Don, Dněpr a Dněstr a usadila se v ústí Dunaje u dunajské delty blíže dnešní Varny. V té době již byly tyto kraje osídleny Slovany, ale Protobulhaři se s nimi do vážnějších rozporů nedostali.. Naopak, sedm slovanských kmenů a další velký slovanský kmen Sěverců (nebo Sěveranů) uzavřely s Asparuchem spojenectví a staly se spolu s Protobulhary základem vznikajícího pevného bulharského státu. Nejasná je situace kolem Kuvera, který byl podle některých badatelů rovněž synem Kuvratovým. Avarský kagan ho jmenoval náčelníkem, ale Kuver se proti němu vzbouřil a odtáhl se svým lidem do Makedonie. Po roce 688 již nejsou o jejich osudech další zprávy.

Ve stejné době, v 6., 7. a 8. století, se Slované trvale usadili také na západě a severozápadě, východně a severovýchodně zhruba v týchž hranicích, které odpovídali jejich historickým sídlům z počátku 2. tisíciletí n.l. Jejich postup neohrožoval mocenský a kulturní střed tehdejšího světa, Řím a Byzanc, a tak se o jejich dějinách z písemných pramenů nedozvídáme prakticky nic. Archeologové pečlivě zkoumají, odkud jednotlivé slovanské kmeny přišly, zda ze severozápadu (tzv. typ Korčak, případně i pražský typ, někdejší Sklaveni) nebo z jihovýchodu (typ Peňkovka a šperky typu Martynovka, někdejší Antové). Historici i archeologové hledají a nalézají zdůvodnění skutečnosti, že se v různých slovanských oblastech vyskytují stejná jména kmenů - Srbové, Charváti, Doudlebové, Severjané, Moravané a další, což nepochybně souvisí se společným původem těchto kmenů a s postupným odchodem části jejich příslušníků na různé strany. Některé kmeny si svá jména podržely i po trvalém osídlení na jiných místech. Jiné kmeny nebo jejich části přijaly naopak jména nová, různého původu, často odvozená buď od jména bájného předka, nebo od jména či charakteru krajiny, kterou obývaly.

Slované byli tedy nespočetnou a hrozící masou, která se nezadržitelně valila a rozlévala na obrovské území, aniž přitom jakoukoli část trvale opustila a přenechala někomu jinému. Teprve na počátku 2. tisíciletí tam, kde pod nimi a spolu s nimi zůstalo hodně původního obyvatelstva (např. v nynějším Rumunsku, Albánii a Řecku), nebo tam, kam pronikly jenom některé skupiny, které staré obyvatelstvo neovládly a nevytlačily (např. v Bavorsku), docházelo na poměrně malém území k asimilaci a k zániku slovanského jazyka.

Jiná situace byla na severozápadní hranici nově získaného území. Germáni, Němci, představovaní především Franky a Sasy, podnikali stále nové a nové válečné akce, aby si podmanili Polabské Slovany, jimž zemi jen málo osídlenou vlastně sami přepustili. Nakonec se jim podařilo přičlenit a postupně germanizovat obrovské území.

Slované se postupně rozdělili na tři jazykové skupiny, Slovany západní, východní a jižní. Kdy přesně k takovému rozdělení došlo, zda jeho základy byly dány již v předpokládané slovanské pravlasti nebo až mnohem později, o tom se stále bádá a diskutuje. Je však nepochybné, že ve druhé polovině 1. tisíciletí n.l. ještě nebyly tak velké jazykové rozdíly, aby si Slované navzájem nerozuměli a aby se jednotný jazyk, staroslověnština, nemohl uplatnit u různých slovanských větví.

Slované se šířili na všechny strany a útočili na Byzanc v době, kdy u nich ještě existovala beztřídní společnost a přetrvávaly jisté zásady rodového a kmenového společenství, i když touha po moci, soukromém majetku a kořisti výrazně vystupovala do popředí. Slované měli své vůdce a vojevůdce, náčelníky a vladaře, jejichž jména se v písemných pramenech občas objevují, a v případě potřeby se různé kmeny a skupiny spojovali do velkých svazů. Jindy se naopak, opět podle konkrétních zájmů, spojovali s jinými etniky a bojovali i jako žoldnéři za peníze. To ovšem nebylo typické jenom pro Slovany, ale pro všechny národy na tomto stupni rozvoje. I tak dokázali mnoho - zaujali a udrželi obrovskou číst Evropy, i když osudy jednotlivých částí byly proměnlivé.

Magdalena Beranová
Slované, Panorama Praha, 1988
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)