Kašubové patří mezi nejmenší slovanské nárady a řadí se mezi západní Slovany. Průměrné odhady hovoří o národu čítajícím 350 000 lidí. Ovšem při posledním sčítaní obyvatel v Polsku v roce 2002 uvedlo kašubskou národnost jen 5.100 lidí a 51 000 jich uvedlo kašubčinu jako svůj mateřský jazyk.
V oblasti Kašub žije kolem 350 000 obyvatel. Dnes se kašubština užívá na územích puckého, wejrowského, kartuzského, kosceřinského, chojnického a částečně bytovského a lamborského okresu pomořského vojvodství Polské republiky. V trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně je také určité procento kašubského obyvatelstva. Mimoto se ke kašubskému původu hlásí většina obyvatel pomořského vojvodství kromě východní části. Periodika mají své kašubské stránky, kašubštinu je možno slyšet v rádiu, tento jazyk je přítomen v některých školách a na Internetu.
Kašubská země je ze severu omývána Baltským mořem, do něhož
vybíhá úzký, 34 km dlouhý poloostrov Hél, jehož pobřeží je chráněnou krajinnou
oblastí. Právě Hél tvoří Puckou zátoku, která je vlastně součástí zátoky
gdaňské. Vnitrozemí je tvořeno pahorkatinou s četnými jezery, z nichž vyniká
jezero Žarnovecké, Reduňské, Wdzydze a Chaříkovské, na jehož břehu se nalézá
národní park Tucholských Borů. Nejvyšší horou je Wieżëca (329 m) v chráněné
oblasti kašubského pojezeří.
V oblasti Kašub žije kolem 350 000 obyvatel. Dnes se
kašubština užívá na územích puckého, wejrowského, kartuzského, kosceřinského,
chojnického a částečně bytovského a lamborského okresu pomořského vojvodství
Polské republiky. V trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně je také určité procento
kašubského obyvatelstva. Mimoto se ke kašubskému původu hlásí většina obyvatel
pomořského vojvodství kromě východní části. Periodika mají své kašubské stránky,
kašubštinu je možno slyšet v rádiu, tento jazyk je přítomen v některých školách
a na Internetu.
Kašuby nemají jedno určité centrum, ačkoli se za tradiční
metropoli uznává Gdaňsk (Gduńsk). Za největší kašubské město se počítá Wejrowo
(kolem 50 000 obyvatel), založené roku 1643 Jakubem Wejherem, který založil i
místní klášterní kostel a kalvárii. V paláci Přebendovských sídlí Muzeum
kašubského písemnictví. V rybářském přístavu Puck se dochoval gotický kostel
sv.Petra a Pavla a je zde i etnografické muzeum. V nedaleké vsi Krokowa stojí
šlechtický zámek. Okresní město Kartuzë jsou sídlem Kašubského muzea. Po
kartuziánském řádu se zde zachoval kostel ze 14. století. Jiným důležitým
kulturním centrem Kašubů je Koscérzna.
Kašubština je západoslovanský jazyk, velmi blízký polštině,
který má však také četné rysy, které nacházíme i v polabštině: zachování skupiny
TarT v některých slovech (warna), rozvoj sonanty l na ol (môłniô) a změkčení
samohlásky před ŕ (cwiardi). Stejně jako v lužičtině mizí e ve slovech typu pôlc
(palec). Důležité jsou změny ť/ď na c/dz jako ve východoslovenských nářečích,
vznik ë (tzv.kašubské šva) na místě i/y/u a rozvoj jakosti původně dlouhých
samohlásek á/é/ó, podobně jako ve slezských nářečích. Kašubské š/č/ž jsou
narozdíl od polštiny měkké jako v češtině, nerozlišuje se i/y a v bëlôckých
nářečích (pucký okres) ani l/ł. Do začátku 20. století se v okolí Lebského a
Gardenského jezera hovořilo zvláštním kašubským dialektem, tzv. slovinštinou.
Kašubové jsou potomci slovanského kmene Pomořanů, kteří
vytvořili podél Baltského moře feudální stát, který se ale postupně rozdělil na
dvě základní části. Gdaňské pomoří dosáhlo největšího územního rozmachu za vlády
Svatopluka III. (1217-1266) a jeho syna Mestwina II., kteří však museli
vzdorovat křižáckým výpadům. Po Mestvinově smrti (1294) je vláda svěřena
Přemyslavovi Velkopolskému, který je o rok později korunován polským králem. V
roce 1300-1305 je pánem pomoří český Václav II. Křižáci však 14.listopadu 1308
dobývají Gdaňsk a v jejich rukou Kašuby zůstanou až do toruňského míru (1466),
kdy byla země jakožto Východní Prusy přičleněna k Polsku. Během 2.polsko-švédské
války (1655-60) švédské jednotky prošly i kašubskými vesnicemi. Při 1. dělení
Polska (1772) bylo Gdaňské Pomoří připojeno k Prusku. Roku 1920 se většina Kašub
vrátila k Polsku (1939-1945 bylo opět v německých rukou) a po 2. světové válce
se Kašubové podíleli na osídlování nových oblastí.
Kašubské rysy se objevují už v Dutkach ziemskich z roku 1402,
ale za nejstarší kašubskou knihu se považují Duchovní písně Martina Luthera,
vydané roku 1586 Šimonem Krofeyem. Dalším významným tiskem je překlad Malého
Katechismu od Michala Mostnika z roku 1643. Otcem kašubské literatury je ale
lékař Florian Ceynowa (1817-1881), který napsal první mluvnici (1879) a vydával
1. časopis. Prvním básníkem se stal Jaroš Derdowski, autor kašubského rýmovaného
eposu O panu Čorlinském z roku 1880. Na přelomu století se ke slovu dostává
hnutí Mladokašubů v čele s Alexandrem Majkovským (1876-1938), který napsal 1.
kašubský román Život a příhody Remusa a zakládá časopis Gryf (1908...1934), kde
se setkávají básníci jako Jan Karnowski, Leon Heyke, nebo dramatik Bernard
Sychta. Roku 1933 je založen časopis Zrzesz Kaszëbskô v čele s Janem Trepczykem,
Aleksandrem Labudou a Janem Rompským, kteří dávají důraz na svrchovanost
kašubského jazyka a kultury. Proti nim stojí spisovatelé jako Leon Roppel a
Józef Ceynowa. Po 2.válce jsou vydávány nové básnické antologie (Ma jesma od
morza, Modrô strëna) a objevují se noví básníci jako Alojzy Nagel, Jan Piepka
nebo Stanisław Okoń. Próze se věnuje Anna Łajming. Nejmladší generace publikuje
v časopise Pomorania (Stefan Fikus, Jan Zbrzyca), ale vydává i vlastní sbírky.
Převzato z
Kašubského konzulátu v České republice, kde také
naleznete více informací o tomto malém Slovanském národě.
:
Kašubové
