Na našich soukromých akcích se snažíme stravovat co nejdobověji. Jsme přesvědčeni, že tehdejší člověk dokázal z přírody vytěžit maximum různých surovin, z kterých si dokázal připravit chutné pokrmy. Výchozím pramenem jsou pro nás archeologické nálezy zbytků rostlin vhodných ke konzumaci. Dalším důkazem mohou být různé kuchařky, které však pocházejí z mnohem mladších dob, nicméně již názvy jídel ukazují na vynalézavost našich předků.

Potřeba vařit jídlo ve velkém sebou přinášela také otázku kuchyňského vybavení. O slezské misce a jejímu využití ve slovanské kuchyni jsme se věnovali v samostatném článku.
Nyní se budeme pro změnu věnovat další železné kuchyňské výbavě: kotlíkům, nýtovaným z několika kusů železného plechu.

Letošní podzim sebou přinesl i bohatou úrodu bukvic (nažek buku lesního), takže se místy dají posbírat jen s minimální námahou.
Už dlouho jsem si hrál s myšlenkou, jak využít tohoto daru matky přítody a zužitkovat ho ve svůj prospěch a samozřejmě - jak jimi oživit slovanskou kuchyni.

Z debaty o praktickém využití slezské misky pro přípravu, jídla jsme dospěli k variantě vystavět pro slezskou misku vlastní pícku.
Cílem bylo experimentálně ověřit vybudování pícky v terénu (při táboření či přesunu) a také jsme chtěli porovnat vlastnosti při vaření mezi slezskou misou používanou "volně" a slezskou miskou pevně umístěnou na pícce.

Cibulová zelenina zřejmě patřila do pravidelné slovanské stravy. Mimo sbírané a pěstované druhy česneku to mohla být především cibule, přičemž právě ona mohla doplňovat jídelníček o tolik potřebné cukry a živiny v zimním období.

V této skupině jsou zahrnuty okurky, tykve, melouny a ostatní plodové zeleniny, které jsou především dnes tak velmi oblíbené.
U starých Slovanů však plodová zelenina nehrála příliš významnou roli. Bylo to jednak nedokonalým prošlechtěním jednotlivých druhů tak i náročností na jejich pěstování.

Kořenová zelenina nehrála v jídelníčku starých Slovanů tak významnou roli jakou bychom ji asi přisoudili dnes.
V určitém množství si Slované jistě všímali i kořenů planých druhů rostlin, ale neexistuje žádný důkaz, který by pěstování kořenové zeleniny na našem území z období raného středověku potvrzoval.

Do této kapitoly jsou zařazeny druhy listové zeleniny, které jsou buď specifické svou chutí (šťovík, šťavel, kozinec sladkolistý) nebo jsou zajímavé svým zpracováním.
Jedná se vesměs o druhy, které hrály u starých Slovanů významnou roli a neměly by být zapomenuty. Především bolševník jako významná polévkobá zelenina je dnes vnímán jako jedovatý, což však není úplně pravdou.
Dále jsou zde druhy u nichž byly konzumovány výhonky.

Špenátem nazýváme jakoukoliv tepelně zpracovanou omáčku nebo pastu z listů merlíkovitých a případně i dalších druhů rostlin.
Nejdůležitější rostliny vhodné pro výrobu špenátů se ke konzumaci za syrova příliš nehodí - jsou tužší, syrové nemají zpravidla žádnou zajímavou chuť (jsou nahořklé nebo aromatické - pelyněk) nebo jsou dokonce pálivé (kopřiva).

Salátem v raném středověku nemyslíme jeden konkrétní druh listové zeleniny (tedy lociku salátovou / salát setý) ani směs všeho možného pokypaného tatarkou.
Salátem byly nazývány veškeré listy pěstované zeleniny nebo planých rostlin, které byly konzumovány převážně za syrova.

Přestože hlavní podíl zeleniny měl být podle různých historiků získávána sběrem, nelze zanedbat také cílené pěstování některých druhů či kultivarů planých rostlin. Pakliže budeme tvořit kuchařku pro staré Slovany, tak se neobejdeme s pouhým konstatováním toho co se jedlo či ne. Mnohé druhy zeleniny si zaslouží větší pozornost s ohledem na jejich pozdější kultivaci nebo změnu v užívání. Proto tento článek má následující pokračování v dalších 5 samostatných kapitolách, které se dotýkají jednotlivých druhů zeleniny u starých Slovanů.

Staří slované znali pouze divokou bílou a pravděpodobně i šlechtěnou žlutou mrkev. Krom barvy mrkve se v minulosti lišilo také zpracování. V 16.-17. století se spíše než do omáček a polévek, používala mrkev k výrobě sladkého mázu.
Je otázkou, zda se podobný mrkový máz připravoval i u starých Slovanů, ale technicky to možné je, ačkoliv potvrzující důkazy asi nikdy mít nebudeme.

Špenáty (tedy povařené posekané listí převážně merlíkovitých rostlin) byly oblíbenou slovanskou potravou. Připravovaly se na řadu způsobů a jedním z nich mohly být právě špenátové těstové bochánky.
Při přípravě tohoto jídla jsme se inspirovali receptem ze 17. století, který jsme mírně zjednodušili a upravili pro raný středověk.

Čím se živil člověk předtím, než dospěl k vyšším formám zemědělství můžeme usuzovat podle archeologických nálezů a podle toho, co dnes sbírají a konzumují tzv. primitivní kmeny. Nejvíc se ke starým praktikám zužitkování rostlin a plodů ubírali lidé v období hladu. Svědčí o tom mnoho dokladů ze střední Evropy, kde se při vyspělém zemědělství zužitkovávalo také to, co poskytovala volná příroda.

Už přibližně 10-15 tisíc let se člověk věnuje včelařství. Dokládají nám to např. skalní malby v tzv. Pavoučí jeskyni u španělské Valencie, kde jsou znázorněny dvě postavy vybírající med včelám. Prvopočátky včelařství na našem území nelze spolehlivě určit, víme však, že zpočátku se jednalo o včelařství lovecké, kdy si lovec směl přivlastnit produkt náhodně nalezeného včelstva v lese (takto si počínali např. Germáni). Poté následovalo tzv. brtnictví (doložené u Slovanů), kdy lidé připravovali včelám v lese k usídlení duté stromy – jednalo se tedy již o odborně provozovaný užitek lesa. Až v pozdním středověku přichází rolnické včelařství, kdy jsou včely z lesa odlákány k lidským obydlím, a to nejprve do vydlabaných špalků, tzv. klátů [1].