Jednou ze záhad kyjevského panteonu je božstvo uváděné v ruských rukopisech jako Chors, Chrs, Chers, Churs či Chros. Kromě Povesti vremennych let a Životů sv. Vladimíra se o něm zmiňují apokryfy z 11. - 12. století: Choždenije Bogorodicy, kde je jmenován spolu s Trojanem, Velesem a Perunem; Slovo i otkrovenije sv. apostola, kde provází Peruna, Dyje a Trojana; Beseda trech svjatitelej vedle Peruna. Stejně tak se objevuje i v kázáních, jako je Slovo sv. Grigorija, Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma), a to vedle Peruna, Simargla a Mokoše.

Ostrov Rujana, obklopený mořem a přístupný jen loděmi nebo v zimě zmrzající úžinou po ledě, žil po dlouhou dobu jako nedobytná bašta slovanstkého pohanství. Kronikáři shodně mluví o neobyčejné zatvrzelosti tamních pohanů, naplněných nenávistí ke všemu křesťanskému, i když nemohli přehlédnout ani dobré vlastnosti Ráňanů, zvláště pohostinnost, úctu k rodičům, péči o staré, nemocné a chudé, takže na ostrově nebyli žebráci. Takový obdiv z úst nepřátel svědčí nepochybně o vysokých morálních kvalitách slovanských pohanů, jejichž sociální cítění mohlo sloužit i jako vzor křesťanským sousedům.

Veles byl uctívaný téměř všemi Slovany. Bývá také označován jako "skotij bog" - bůh skotu. Byl bohem plodivé síly, úrody a ochráncem stád. Společně s Perunem je ručitelem smluv, zejména pro prostý lid. Veles je také ochráncem vlastnictví. Jeho atributem jsou falické symboly, znázornění plodivé síly.

Nejsilnějším bohem slovanského panteonu je hromovládný Perun, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu. Je mu zasvěcen nejsilnější strom v přírodě - dub, ke kterému Slované přinášeli oběti.

Svarožic, syn nebeského tvůrce Svaroga, působí jako zprostředkovatel a dárce (Dažbog) základních podmínek života, ohně a světla, na zemi. Po odchodu svého otce do ústraní se stal nejvyšším bohem. Lidé jej nazývají Slunce a jeho pozemský reprezentant je oheň, posvátný živel, který nás se Svarožicem spojuje.

Svarog je nebeský tvůrce, bůh bohů, otec všech věcí i společenských zákonů. Je bohem ohně a nebeským kovářem, ukul Slunce a umístil je na obloze. Dal lidem znalost železa. Po stvoření světa (vesmíru) ustoupil do pozadí a setrvává v nečinnosti. Za svého nástupce ustanovil svého syna Svarožice, boha Slunce.

Při západu červeného slunéčka vyjelo k řece Safatu sedm udatných ruských bohatýrů, sedm mohutných bratří křížových: vyjel si chytrý Volha Buslajevič a Suchman Dolmantěvič, vyjel si mladý Dobryňa Nikitič a smělý Aljoša Popovič, také krásný Čurila Plenkovič a bojarský syn Ďuk Štěpánovič, vyjel si s nimi i starý kozák Ilja Muromec.

V té bohaté Indii, v té Koreli nepovolné, ve slavném městě Haliči, žil mladý bojarský syn Ďuk Štěpánovič. I chystal se Ďuk do stolního města Kyjeva. Vstal časně v nedělní ráno a postavil se na kryté zápraží. Jeho rodná matička vracela se z božího kostela.

Ve stolním městě, v městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra byly čestné hody pro mnohá knížata a bojary, a pro všecky mohutné ruské bohatýry. Den dospěl k poledni, stolování do poloviny; kníže Vladimír se pěkně rozveselil, vyšel si z hodovní síně, a zahleděl se do širého pole k řece matičce Soroze.

Zpod bílé břízky kudrnaté, zpod divotvorného kříže Levanidova, zpod starých ostatků Borisových, zpod bílého látyra6 kamena - tudy povyšla, povyšla a vyběhla, vybělila a vyletěla matka Volha. Široká řeka matka Volha Kazaní prošla a šířeji ještě se valila pod Astrachaní. Mnoho řek matka Volha do sebe pobrala a ještě více pramenů pohltila; dala za to plesa Ladínská a hory doly Soročínské a měst na tři tisíce. Zapadla Volha do Černého moře a vypustila sedmdesát ústí, a široký je přívoz pod Novým Hradem.

Z dalekého širého pole, z toho pole široko rozlehlého nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se to nepozdvihli, ale stádo divé zvěře, stádo hadí rozběhlo se po tom širém poli. V předu všech pádí líté zvíře Skymen. Když doběhl netvor k bystré řece, na zadní tlapy se postavil a zařval hlasem zvířecím, zahvízdl hlasem slavičím a zasyčel hlasem hadím, až se od křiku jeho zvířecího bystrá matka řeka rozvlnila, a od hvizdu slavičího temné lesy k syré zemi sklonily, a od jeho hadího zasyčení zelená tráva v širém poli povadla, neboť ucítil psí nepřítel narození Dobryňovo.

Bylo to ve slavném městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra, a konaly se u něho čestné hody. Na těchto hodech Vladimírových byla všechna knížata a všichni bojaři a všichni silní a mohutní ruští bohatýři. Na místě nejpřednějším, v rohu nejčestnějším, za dubovým stolem sedí Suchman syn Dolmantěvič. Všecka knížata i všichni bojaři, všichni silní a mohutní bohatýři jedí, pijí, bílou labuť krájejí a všeličím se chvástají: hloupý se chlubí svou mladou ženou, moudrý starou matku vychvaluje, jiný svou silou se vynáší a štěstím junáckým. Jen mladý Suchman syn Dolmantěvič nejí ani nepije, nehoduje, bílé labutě nerozkrajuje, ba ani se ničím junácky nechlubí.

Z čeho povstala, bratři, zima? Zima povstala z mrazů a po zimě nastala krásná vesna, po vesně teplé léto, a po teplém létě jeseň bohatá nastala. A za té bohaté jeseně drobný pták zpěvák přilétl, usedl v zelené zahrádce na strom kalinový a začal zpívati a cvrlikati všelikými jazyky.

Daleko, široko v širém poli nezabělal se to běloučký snížek, nezamžily se to šedé mlhy, ani prach v poli se nepozvedl, ba ani bylinka v poli se nezapotácela. Zapotácel se v poli starý kozák Ilja Muromec a jeho bílá hlavička se zabělala s šedou, řídkou bradou, a dobrý kůň jako mlha se táhne.

Kníže stolnokyjevský Vladimír, červené slunéčko, slavil čestnými hody všecka knížata, všechny bojary a mohutné ruské bohatýry a staral se, aby každého došlo pozvání na tyto čestné hody u sbolního knížete Vladimíra. Ale zapomněl pozvati toho nejlepšího bohatýra, toho nejlepšího z nejlepších - starého kozáka Ilju Muromce. To nezalíbilo se Ilji Muromcovi, nezalíbilo, nýbrž hněvem ho to rozpálilo.