Jarovít - slovanský bůh jarního slunce a plodnosti. Bůh polabských a pobaltských Slovanů, ctěný hlavně v Pomořanech. Svatyni měl ve Štětíně, Wollgastu a Havelbergu. V jeho chrámě v Havelbergu visel ohromný zlatý štít, nošený v boji před vojskem. Tento zlatý štít je výrazným slunečním symbolem.

O bohyni jménem Živa, nebo též zkomoleně Siva, se zmiňuje ve 12. století německý mnich Helmold ve své knize "Kněze Helmolda slovanská kronika". Setkal se s jejím uctíváním u Polabanů, posledních Slovanů, kteří si ještě v té době zachovali víru svých dědů. Poslední jejich bašta, Arkona na Rujáně, padla 15. června 1168 po téměř měsíčním obléháním dánským králem Valdemarem.

Slovanský bůh slunce, jeden z nejvýznamnějších a nejuctívanějších slovanských bohů. Důležitým zdrojem k tomuto bohovi jsou rovněž poznámky v slovanském překladu kroniky Jana Malaly (viz Svarog). Jeho jménem je zde přeložen řecký bůh Slunce Hélios. Je nazván slunce-carem a je označen jako syn Svaroga. Aféra Dažboga s Afroditou a Aresem je přejetá z Homéra a nemá souvislost se slovanskou mytologií.

Svarogovo jméno je zmíněno v poznámkách ke slovanském překladu byzantské kroniky Jana Malaly ze 6. století, která byla přeložena do slovanštiny v Bulharsku v 10.-11. století. Přepisy tohoto díla se zachovaly i na Rusi, kde se staly součástí Nestorovi Povesti vremennych let. Tyto poznámky mohly vzniknout přímo v Bulharsku, nebo až později na Rusi, což je pravděpodobnější. Poznámky se týkají řeckých bohů v Egyptě, jméno Hefaista je přeloženo slovem Svarogъ, jméno Hélia slovem Dažьbogъ. 

Bytosti Vzduchu a Ohně.

Duchové země a Vodní bytosti.

Daleko nejširší oblast starého slovanského náboženství tvoří démonolatrie - kult přírodních duchů, nesčetných bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a síly, jež obklopují člověka. V tomto směru se nijak neliší od "pohanství" jiných etnik, ba ani od světových náboženství, jako křesťanství, islám, buddhismus, kde nižší duchové, ať už dobří či zlí, představují nezbytný ideologický substrát vyšších náboženských nauk.

Nejvíce dokladů o bozích a svatyních máme u Polabských Slovanů a v Pomořanech. Němečtí obyvatelé si brali boj proti pohanství za záminku pro své válečné cíle a v této souvislosti nám zanechali četné popisy pohanských bohů a svatyní.
Jeden z nejznámějších a nejmocnějších bohů měl svatyni v Retře na území kmene Ratarů z lutického-veletského svazu.

Slované byli v době velkých přesunů a zaujímání nových sídel pohany. Jaká byla jejich víra, jací bohové, co uctívali? Pokud postupovali na Balkánský poloostrov a útočili na Byzanc, dostávali se již do světa křesťanského a postupně byli tímto náboženstvím ovlivňováni. Jinde byly střety s křesťanstvím násilné a krvavé a náboženský boj se stával bojem za moc nebo za nezávislost. Vraťme se však k náboženství starých Slovanů v době, kdy se s nimi seznamovala byzantská říše.

Soupis legend o Dažbogovi.

Mokoš je jedinou bohyní ruského panteonu knížete Vladimíra, známou jak z letopisné zprávy k r. 980, tak z traktátů 11.-12. stol. (Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Grigorija, Slovo ot sv. Evangelija, Slovo sv. Ioanna Chrysostoma a další). Ještě v 16. stol. se kněz ptal žen při zpovědi, zda "nechodila k Mokuši" nebo zda se "nemodlila k vílám, Rodu, rožanicím, Perunovi, Chorsovi a Mokoši".

Jednou z nejdůležitějších oblastí v Pobaltí bylo ústí Odry, kde vznikaly významné, dobře chráněné přístavy, centra dálkového obchodu, odkud vyplouvaly lodě do švédské Birky, do Novgorodu i na západ do Porýní. Adam Brémský s obdivem mluví o Wolinu, bájné Vinetě či Jómsburgu severských ság, jenž předčil lidnatostí a výstavností všechny přístavy na jižním pobřeží Baltu, než byl ve 12. stol. zastíněn Štětínem.