I v tomto roce Velesův lid neponechal nic náhodě a vynesl Morenu ze vsi. Tu za zpěvů a bubnů zapálil a vhodil do Ostré řeky. Kde ji následně vzal prudký jarní proud a odnesl ji daleko pryč. Máme nyní až do podzimu jistotu, že se Morena nevrátí.

Snad všichni známe velikonoční říkanku "Hody, hody do Provody...". V knížkách i na internetu se čím dál častěji objevuje její moderní verze, kde je tradiční "do Provody" nahrazeno výrazem "doprovody". A vše může být také následně doplněno výkladem o tom, že se jedná o doprovod k hostině. Skutečnost je však mnohem zajímavější a původ tohoto říkadla sahá k samým počátkům Slovanů a k jejich původní pohanské mytologii.

Zimní slunovrat patřil mezi důležité svátky starých Slovanů. Byl i určitým předělem mezi doznívajícím podzimem a nasvávající zimou, přinášející zpravidla období strádání a smrti.
K tomuto svátku se vázala řada zvyků a rituálů, jejichž rekonstrukce není úplně možná. Proto je následující oslava Velesova lidu jednou z mnoha možných rekonstrukcí oslavy zimního slunovratu.

Rok se s rokem sešel a při další příležitosti oslav slunovratu se rozhodli říci své ano další dva mladí Slované.
Oproti loňské svatbě, kdy se ženil samotný vladyka Velesova rodu se nyní berou lidé prostí a chudí na majetku.

V rámci Oslav slunovratu 2008 v Archeoskanzenu v Modré jsme pro účastníky (respektive velitele jednotlivých skupin či jejich zástupce) připravili hostinu o šestli chodech.
Asi nikdy nebudeme naprosto přesně vědět, jak mohly u Slovanů probíhat podobné hostiny a proto se ani v tomto fotoseriálu nebudu pokoušet o nějaké větší rekonstrukční dohady.

Ve Švédsku je dnes velmi populární hra zvaná kubb (špalek), o níž se tvrdí, že pochází z vikingských dob. Důkazy pro to chybí, není to však vyloučené. Vůbec nejstarší údaj o hře je datován rokem 1613, kdy švédský král Gustav III. údajně použil kubb k řešení sporů mezi vesnicemi.

Studánky hrály v životě Slovanů významnou kultovní roli. Byly opředeny řadou mýtů a proto jim lidé často přinášeli obětiny a dary. Voda z těchto studánek byla následně považována za posvátnou (snad i za léčivou).
Studánky často hostili ve svých pramenech víly (rusalky), které o ně pečovaly a které je chránily.

Vynášení Moreny / Smrti je prastarý slovanský zvyk, který byl mezi lidem natolik zakořeněný, že se v nepříliš pozměněné podobě dochoval až do dneční doby. Smrt byla tehdy odnášena pryč z vesnice a místo ní bylo přinášeno líto (léto), které mělo zajistit dobré počasí a zamezit návratu smrtonosné zimy.
Tento průvod vynášející Smrt z vesnice, se vydal k rameni řeky Moravy obtékajícímu ohromné Mikulčické hradiště na jaře v roce 908 (nebo tomu bylo v roce 2008?).

Vynášení Smrti nebo Moreny je starodávný pohanský zvyk, který se z pradávných slovanských dob dochoval až dodnes. Už jen proto si zaslouží naši pozornost. tento příspěvek je určitým ohlédnutím především po lidových zvycích.
Zároveň se jedná o určitý návod , jak Morenu vynášet Morenu a co si u toho pobrukovat.

Mezi výpravami, které putovaly z jihovýchodu do Velkomoravské říše, byli nejen obchodníci dovážející vzácné zboží, ale také řemeslníci, velvyslanci a možná i lidé poskytující zábavu...

V dnešní době, je již velmi těžké přesně rekonstruovat jakýkoliv průběh zábavy či rituálu našich slovanských předků. Přestože nikdy nelze dosáhnout věrné podoby, i tak máme určité množství podkladů, asociací, církevních zákazů, dochovaných zvyků a dalších podkladů, které se dají zpracovat. Touto cestou jsme postupovali i při rekonstrukci raně středověké svatby dvou urozených lidí z období Velké Moravy.

Druhé veliké svátky roku byly slaveny v době jarní rovnodennosti a nazývaly se velikonoce – veliké noce, či svátky červené. Byly oslavou vzkříšení přírody k novému životu, oslavou jara a Vesny. V mnohých písních splývá Vesna s pojmem velikonoc, Poláci ji nazývají „Velkonočkou“, u Huculů se přípravám na hody velikonoční říkalo „vesnovanie“.

Po narození, za obřadných rituálů, dostalo dítě jméno, obvykle shodné se jménem některého z božstev. V jeho sedmém roce byly slaveny postřižiny. Chlapcům byly ostříhány vlasy, což znamenalo oběť bohům na usmíření a prosbu o další ochranu.

Po žních, v čase podzimní rovnodennosti, je slaveno posvícení, veliký svátek čistě pohanského původu, na poděkování boží úrody. Na Moravě se posvícení nazývá „hody“. Bývá doprovázeno stínáním kohouta, což symbolizuje konec vlády slunečních božstev, která o tomto čase předávají klíče od nebes božstvům zimním.

Od 21. do 24.června, dne letního slunovratu, už všechna světelná božstva naplnila svou moc. Slunci, trůnícímu v lesku a slávě, byly na jeho počest zapalovány tzv. svatojánské ohně. U Jihoslovanů se nazývaly „kresi“, od čehož je odvozen i název měsíce června „Kresnik“. V Dalmácii se zapálený oheň nazývá „Ljetská Koleda“, na rozdíl od „Zimské Koledy“ o zimním slunovratu. Ljetská koleda byla zapalována na určitém místě na návrších.