Rozdělávání ohně III.: zachycení jiskry křesáním

Autor: Petr Tryščuk <petr(at)v-klub.cz>, Téma: Návody a postupy, Vydáno dne: 07. 10. 2011

Rozdělat oheň křesáním bylo pro Slovany stejně jednoduché a zažité, jako je dnes použití sirek.
Otázkou je, zda bylo v domácnosti nutné ohně opakovaně rozdělávat. Přes den se vařilo, přes noc topilo a oheň se tedy spíše oživoval z úhlíků. Dá se tedy předpokládat, že se v domácnostech křesalo spíše minimálně.


Chcete si zkusit rozdělat oheň?

Navštivte naše 
Historické tržiště !

Využití křesací soupravy přišlo Slovanům pravděpodobně vhod, až když opustili teplo domova a vydali se někam na cestu.
Další text ohledně křesání jsem převzal od Alberta Mináře (Hroma), kterému tímto děkuji. Moje doplnění a připomínky jsou dopisována kurzívou.

K vykřesání žhavého uhlíku, který se potom rozfouká v troudu, je zapotřebí nejméně tří věcí - kamínek, ocílka či další křesací kámen a hubka nebo práchno. (...)

Křesací kámen

Mluvím obecně o kamínku, nemůže to být však jakýkoli kámen. Nejčastěji se používá ostrý pazourek, v nouzi lze použít i úštěp křemene nebo jiných minerálů. Minerály použitelné ke křesání jsou pravděpodobně vždy nějakou variantou oxidu křemičitého čili SiO2 a potom ještě sirníku železnatého FeS2. Z vlastní zkušenosti vím o pazourku, křemeni, rohovci, pyritu a markazitu. Trochu jisker jsem vyloudil i z pískovce, ale to je asi tím, že je složen z křemičitého písku. (Video s křesáním o pískovec lze shlédnout zde). Snad lze použít i ametyst a růženín, nevylučuji další. Pazourek je podle mého názoru nejlepší. Dá se z něj uštípnout velmi tenký úštěp, který příliš nezatěžuje zavazadlo a jeho ostrá hrana vydrží déle než třeba hrana křemene. Křemen si ale snadno pořídíte i u nás, za pazourkem se musíte vydat do severozápadních zemí nebo jej někde zakoupit. Doporučuji různé mineralogické burzy či obchůdky s přírodninami.

Pazourek, který se otupí, vydává při křesání méně jisker. Lze jej však naostřit retušováním, což je vlastně postupné odlámání otupeného ostří. Aniž byste uměli vyrábět kamenné nástroje, můžete hrany svého křesacího kamínku mírně olámat, abyste dostali opět ostré hrany. Při retušování pozor na odletující úštěpy, které mohou snadno zranit oko vaše nebo přihlížejícího.

Nález: (Velká Morava)
ocílka s křemenem
Nález: (Velká Morava)
ocílka s pazourkem

Pro křesání se mi osvědčily kamínky o velikosti 4-5 x 4-5 cm. Raději ploché. Dá se samozřejmě křesat i menšími nebo většími kameny, ale pro křesání je důležité, aby kámen nebyl příliš těžký (tedy velký) a aby se dobře držel v ruce (aby nebyl příliš malý).
Doplňkovou funkcí ostré hrany křesacího kamene je možnost nadrchánání hubky do vatovité podoby. Bez tohoto nadrchání se totiž jiskra v hubce neuchytí.
 
V hrobech se u Velkomoravských slovanů jsem zatím zaznamenal nálezy křemene a pazourku.

Ocílka / Křesadlo


Základní tvary ocílek podle V. Hrubého

Další potřebnou věcí ke křesání je ocílka. Ocílky znali již naši předkové a nalézají se v archeologických nalezištích jako součást pohřební výbavy. Základní tvary nalézané archeology v našich zemích jsou vidět na obrázku "Základní tvary". (...)

Ocílky se zhotovují z uhlíkaté oceli. V minulosti se také zhotovovaly z méně kvalitní oceli a křesací část, která se kováním navařovala, z kvalitnější oceli.

Prvotní pokusy: Pokud si chcete vyrobit ocílku sami, jde to snadno ze starého vysloužilého pilníku. Je třeba jej rozžhavit a vykovat do tvaru hranaté tyčky, která se na obou koncích zužuje asi na 1 mm. Tyčka by měla mít v nejtlustší části průřez cca 8x8 mm, ale rozměr je jen orientační. Délka závisí na zvoleném tvaru a doporučuji prvně zhotovit model z nějaké měkké hmoty, podle kterého se stanoví délka výkovku před ohýbáním. Pak se žhavá tyčka vytvaruje do potřebného tvaru, třeba plochými kleštěmi a nakonec zakalí. Stačí žhavý výkovek ponořit do vody. Pokud ocílku nezakalíte, nebudete křesat. Můžete si to vyzkoušet.

Jak je vidět na obrázcích z muzea, za ocílku sloužil i kus plochého železa nebo právě část starého pilníku. V nouzi se dá křesat také kouskem pilky na železo nebo nožem z uhlíkaté oceli (nerez nefunguje). Možná to bude pro někoho inspirace a doplní si svou KPZ o kousek pilky na železo, která je přece jen lehčí a skladnější než ocílka. V jednom článku jsem se dočetl, že nějaký zálesák používá ke křesání dokonce sekyru. Tak takovou univerzální sekyru si jednou nechám vykovat, neboť ta moje tohle neumí.

Naši předkové v pravěku používali místo ocílky kousek pyritu nebo markazitu. Šlo tedy o křesání dvěma kameny a bez ocílky. Oba minerály jsou chemicky sirníky železnaté - FeS2, mají ale odlišnou krystalickou strukturu. Markazit je možná ke křesání vhodnější než pyrit, známější pod názvem kočičí zlato. Tímto způsobem rozdělával oheň před léty kamarád Brko, bohužel mé vlastní pokusy byly v tomto směru neúspěšné. Tuto metodu považuji za vrchol zálesáckého umění.

U Slovanů (na VM obzvláště) byla kovářská výroba dostatečně rozvinutá, takže ocílky byly vyráběny odborníky. Ti věděli jak je správně zakalit. Kvalitně zakalená ocílka dává mnohem více jisker a oheň se s ní zapaluje podstatně snáz. Pro začátečníky je samozřejmě vhodnější začít s moderní  ocílkou, nebo ocílkou vyrobenou z pilníku (nebo použijte pilník samotný).  Kovaná železná zakalovaná ocílka je však mnohem historicky věrnější a oheň s ní také samozřejmě rozděláte.

Práchno a hubka

Podrobný popis výroby práchna, hubky, troudu jsem popsal v samostatné kapitole, takže tuto část Hromova článku vynechávám.


Samotné rozdělání ohně - KŘESÁNÍ

Konečně jsme si pořídili všechny tři součásti, máme připraven troud s dřívím k přiložení a můžeme zažehnout oheň.

Máme li práchno z plátna, které se příliš nerozpadá nebo hubku, můžeme křesat v ruce, anebo v sedle koně. Mezi palcem a ukazovákem jedné ruky sevřeme úštěp pazourku společně s práchnem (hubkou) tak, aby to druhé spočívalo shora na pazourku a nedosahovalo asi o milimetr jeho hranu. Práchno je tak chráněno před úderem ocílky (viz obrázek). Druhou rukou, která svírá ocílku, udeříme shora dolů tak, aby úderová hrana ocílky sjela příčně přes hranu pazourku. Vzniklé jiskry někdy i na první úder vlétnou do práchna, které začne doutnat. Obvykle je však nutno pokus opakovat. Doutnající práchno vložíme do troudu, rozfoukáme a z jiskřičky se zrodil nový oheň. Výhodné je, když lze prsty úderové ruky skrýt do otvoru v ocílce a předejít tak zranění o ostrou hranu kamene. Pokud křesáme do hubky, je třeba její povrch nějakým způsobem rozdrásat. To proto, aby se jiskra lépe chytla. Je to možné uělat pazourkem, kterým se bude za chvíli křesat. Je ostrý a nemusíme proto používat další nástroj.

Druhý způsob křesání používám, pokud mám práchno, které se více rozsýpá. Je třeba jej položit na suchou pevnou plochu, anebo přímo vložit do hnízda z troudu. Pazourek pak držím v jedné ruce, ocílku ve druhé a křesám stejně, jak již bylo popsáno. Rozdíl je jen v tom, že práchno nedržím v ruce a jiskry padají do něj shora (viz obrázek). V praxi se nejčastěji troud s práchnem položí na zem a křesá se do něj v kleče.

Moje rada na závěr: pokud chcete v terénu rozdělat oheň co nejdříve, vyzkoušejte si před cestou hubku, zda ještě dostatečně chytá jiskry. Pokud ano, tak zachycenou jiskrou rozfoukejte do plochy. Já si vytvářím žhavou buňku okolo 3x3 mm. Tuto žhavou buňku uduste hranou kamene (nebo ocílky) a rozetřete ji do větší plochy hubky (10x10mm). Do takto upravené hubky zachytíte jiskru mnohem snáz a rychleji. Což se při pohybu v přírodě, kde jiný zdroj ohně nemáte, může náramně hodit.

Specialitky

obr 6 obr 7 obr 8

Křesat lze bez práchna či hubky přímo do ohniště. Viděl jsem to u kamaráda Willyho. Uhlíky (černé uhlíky, nezaměňovat s popelem) v ohništi nesmí být staré ani vlhké a měly by být na povrchu od jemného bílého popela jakoby trochu „chlupaté“. Pak lze do nich zachytit jiskru, kterou lze následně rozfoukat do plamene.

Další elegantní věc, kterou jsem se naučil od kamarádky Dešťovky je věc, kterou bych nazval „ohňovou trubičkou“. Je to jistě hodně stará věc a lze ji vidět i na obrázku z muzea (viz obr.č.6). Nejdůležitější část je trubička, ve které je ukryta šňůra z bavlny (i prádelní nebo knot). Konopný provaz nebo bavlněný smotek jako náhražka bavlněné šňůry mi neudrží jiskru, nevím proč. Konec šňůry, který je ukryt v trubičce, je zuhelnatělý a nahrazuje prakticky krabičku s práchnem. Když je třeba roznítit oheň, šňůra se povystrčí, shora přiloží na pazourek (viz první část křesání) a ocílkou udeří. Rozfoukáme jiskřičku, knotem zapálíme troud, a tak dále. Pak se šňůra zatáhne do trubičky a přikryje palcem.Tím se doutnající uhlík udusí a právě jsme si takto vyrobili práchno na další oheň. Trochu důkladnější varianta ohňové trubičky má na knot háčkem připevněn řetízek, za který se knot vytahuje. Na konci řetízku je pak třeba korálek či uzlík, který trubičku zatažením za knot uzavře, utěsní a brání také narušení tenké vrstvy s práchnem (viz obr.č 7 a 8). Trubičku lze udělat třeba z mosazi, kosti, dřeva nebo jiného materiálu, podle vlastního vkusu. Přeji příjemné chvíle u ohně zapáleného neobvyklým způsobem, podle tradice našich předků.

Zmiňovanou ohňovou trubičku u Slovanů asi nevyužijete. Chybí pro to podklady a hlavně bavlna, kterou Slované neznali. V tomto článku jsem tuto zmínku ponechal jako zajímavost, vhodnou pro jiná (mladší) období.

Albert Minář - HROM

Použité prameny: