Fixace a ochrana chodidla a lýtka

Toto pojednání, (koneckonců obdobně jako hodně jiných), nemusíme vztahovat pouze na Slovany, ale spíše na celý raný středověk. Prameny, ze kterých jsem čerpal jsou tedy středověké a pro Slovany z nich v podstatě nelze vyvozovat žádnou vyjímku. V tomto textu se nechystám rozepisovat ochranu nohu v boji (to by byla věc jiného článku) nebo obuv.

V různých středověkých iluminiacích můžeme vypozorovat rozličné stylizace na téma ochrany lýtek. Pokud má však postava na kresbě botu, ochranu chodidla (tedy onuci, či ponožku) na iluminaci tedy nikdy neuvidíme. Ze stylizovaných obrázků je také velmi těžké rozhodnout, co je na nich vlastně nakresleno. Čtveřice Franků na přetištěném obrázků může mít řemínkový úvaz, ovinky nebo se může jednat třeba jen o zdobení...

Při pátrání po tom, čím si Slované fixovali a chránili své nohy, se tedy musíme poohlédnout také po etnografických pramenech a nezbývá nám také jinak, než začít experimentovat.

OVINKY - OVINOVAčKY

Ovinkami myslíme proužky plátna nebo vlny, obvykle široké od 7 do 11 cm, obvykle dlouhé 250 cm (ale i více).Tyto proužky plátna se omotávaly okolo celého lýtka a kotníku a měly za cíl zpevnit lýtko a při dobrém úvazu i chránily nohu před zvrtnutím. Pakliže neměl člověk vysoké boty, které nohu dokázaly také fixovat, a chtěl se nějak chránit, tak musel zákonitě šáhnout po ovinkách. Ovinky jsu také jediný textilní doplněk, který (podle mého názoru) dokáže dostatečně zafixovat kotník a tak předejít řadě úrazů.

Ovinky jsou tedy dosti specifický oděvní kus a zřejmě byly tkány cíleně a nebyly tedy stříhány z již hotové tkaniny. Mohly být vyráběny ze lnu, konopí, ale zřejmě se nejvíce vyráběly z vlněné příze, která jako jediná z dostupných materiálů měla alespoň nějakou elasticitu. Elasticita materiálu je pro ovinku důležitým faktorem - ovinka díky ní výrazně lépe drží, lépe zpevňuje nohu a zamezí se také jejímu rozvázání... Nejlepším materiálem na ovinky se teoreticky jeví dovážené (a drahé) hedvábí, které je totiž nejvíce elastické. 

Inspirace z Ospreye (různá období - jde hlavně o pojetí úvazů):

Jak již vyplývá z obrázků a následně i praxe řady armád 20. století, ovinky se dají vázat (a případně fixovat, převazovat) řadou způsobů. Nejběžnější je vázání shora dolů a zpátky nahoru. Nebo zdola nahoru. Zajímavá varianta je vázání ovinek do kříže. Nebo křížové přepásání užším popruhem používáné v historii u japonské armády.

V současné době je moderní využívat pro historické kostými ovázání lýtek pomocí barevných tkanic (karetek, destiček). Toto používání však nemá oporu ani v ikonografii a ani nálezech. Zkušenosti uživatelů se na takovéto využití tkanic liší - z část je chválí a zčást je považují za zbytečné až nebezpečné. Každopádně lze jednoznačně odmítnout použití barevných tkanic k jinému než slavnostnímu (a možná vojenskému) oděvu.

NÁKONČÍ A PŘEZKY

Je velice pravděpodobné, že s uvazováním ovinek přímo souvisí řada nálezů nákončí a přezek nalézaných ve velkomoravských hrobech. Ty se nalézají vždy párově v horní oblasti lýtka a podle jednoho nálezu s nýtkem lze usuzovat, že byly připevněny na kůži. Mohlo se tedy s velkou pravděpodobní jednat o typický oděvní doplněk, který kromě funkce estetické a společenské (podle provedení nákončí) plnil i funkční roli ve fixaci ovinky pod kolenem.

Podobné přezky známe i z polské Lubomi (jejich rekonstrukce je na obrázku napravo) a z dalších míst.

Detail z malby na omítce. Mals, kostel sv. Benedikta, 1.pol.9.stol

Každá ovinka má tendenci během pohybu z lýtka sjíždět a rozmotávat se. Což může komplikovat pochod, práci, ale v případě boje může přímo na životě ohrozit daného bojovníka. Pakliže ovinku ukončíme pod kolenem a zafixujeme ji ještě koženým řemínkem, můžeme doufat, že vydrží mnohem déle. Přezky a případně nákončí urychlují upevnění, ale nejsou úplně nezbytné pro funkci řemínků (jako je zřejmě na obrázku vlevo). Spíše mohly poukazovat na postavení dotyčného v rámci středověké společnosti.

ONUCE

V případě onucí se jedná o plátno ve tvaru čtverce či obdélníku, které nám pomáhá zavinout chodidlo. Velikost onuce může být od 50 cm do 70 cm u kratší hrany a od 50 do 90 cm u druhé hrany. Onuce pro ženy a děti byly samozřejmě menší. 

Onuce izoluje chodidlo od boty, mírně nohu fixuje, může také plnit funkci tepelně-izolační. Jako materiál pro onuce se spíše nabízejí pevné a hrubé lněné či konopné tkaniny. Vlna se jeví jako méně trvanlivá v místech, které jsou výrazně více namáhány oděrem. Hlavní přínos onuce vidím v určité možnosti dodržovat hygienu. Onuci určitě lépe vyperete než botu. Dále onuce izoluje nohu od povrchu a samozřejmě i tepelně. Fixace nohy proti zvrtnutí není díky unuci až tak výrazná.

Onuce je již celkem velký kus plátna a zřejmě se vyráběla ustřižením z delšího kusu plátna. Potřebná šířka 60-80 cm na onuci mj. odpovídá i běžné šířce plátna vyráběného na vertikálním stavu.

Vázání onuce:

V určitém případě je možné použít jako onuci i proužky plátna (viz. ovinky), které se omotávají okolo chodidla. Jakákoliv fixace nohy a omotání chodidla mají v terénu výrazný vliv na vnímání vlhkosti a chladu z vlhkosti. Rozdíl vnímání zimy a bez onuce a s onucí se mi zdál celkem výrazný. Domnívám se, že stažené chodidlo se lépe prokrvuje a tedy i lépe prohřívá.

KAMAŠE a NÁVLEKY

V našem podání kamašemi myslíme chrániče kotníků a nártů, nikoliv celé kalhoty (jak jsou mnohdy kamaše vnímány dnes). Každá kamaše se budeskládat z jednoho či vzácněji dvou kusů. Kamaší se obejme lýtko a v boční nebo zadní části se spojí pomocí řemínků. Funkce kamaše bude asi nejvíce dána jejím provedením a použitým materiálem. Může mít tepelně-izolační funkci, estetickou funkci, fixační funkci (hlavně lýtka, snad i kotníku) a funkci ochrany před vodou.

Návleky, obdobně jako kamaše chrání návleky lýtko a nárt. Oproti kamaším a moderním návlekům budeme označení návleky používat pouze na "kamaše" bez zapínání - tedy natahovací. Ovšem takový návlek by zřejmě musel být o něco větší a lýtko by příliš nestahoval. Takový návlek by zřejmě nejspíše plnil funkci tepelně-izolační.

PONOŽKY

Ponožky nahrazují onuce a částečně ovinky. Původní ponožky se zřejmě nevyráběly pouze těsně nad kotníky. Ponožky chránily nohu především před zimou a případně odřením. Vzhledem k náročné výrobě sloužily asi jen jako pohodlá a teplá alternativa onucí pro střední a vyšší vrstvu. 

• Jedinou prokazatelnou technikou výroby ponožek ve středověku (ale ne u Slovanů) je výroba naalbildingem (jedná se o specifický fruh pletení)
• Nedoloženými jsou háčkované ponžky, který jsou naprosto prokazatelné až od 12. století. Z Polska máme nález háčku, který by se pro háčkování dal využít, ale tento nález nelze takto jednoznačně interpretovat.
• Samostatnou kapitolou jsou "francké ponožky s podvazkem", které jsou nakresleny na přetištěném dobovém obrázku.

Mezi ponožky nelze považovat plstěné a zapjastkové výrobky, které byly výrazně prostornější a sloužily spíše jako domácí teplá obuv či "přezuvky".

STAHOVACÍ ŘEMÍNKY

Mnohé původní kresby nemusíme vždy interpretovat jako vázání ovinek, ale může se jednat o svázání volných kalhot, nebo řemínky od bot či z ostruh. Takový kožený řemínek může zamezit plandání u hodně volných kalhot nebo lépe zafixuje boty. Na ochranu nohy, lýtka nebo fixaci kotníku tyto řemínky nemají však žádný vliv. Aby řemínek nepadal, musí být řemínek doveden až pod koleno a musí být pevně stažen - v takovém se případě může i zbytečně zařezávat.

Tento článek vznikl za podpory Rodu - svazu skupin oživlé historie. Jmenovitě děkuji Rabovi, Vratimírovi a Pravoslavovi.