Srbský jazykový areál bývá podle toku Labe dělen na západní a východní (zejména lužická srbština), přičemž o tzv. západní srbštině jsou naše znalosti velice ohraničené, protože je můžeme odvozovat pouze z rozboru vlastních jmen, případně několika glos ze 12. století. Co se týče východní srbštiny, zde je výzkum mnohem jednodušší. Kromě spisovných lužickosrbských jazyků a živých nářečí můžeme čerpat i některé znalosti o dnes již mrtvých nářečích dolní lužické srbštiny, jako je např. nářečí východní, kterým je napsán překlad Nového Zákona Miklawša Jakubicy (1542), a nářečí storkowské (JV od Berlína), jímž je psáno Enchiridion Vandalicum (1610) Andrea Tharaea, v němž jsou ale zmíněna i jiné dialekty.
Většinu znalostí o polabském jazykovém areálu můžeme čerpat rovněž pouze z rozboru vlastních jmen z kronik. Jakékoli dělení na nářeční skupiny (tradičně podle politického vlivu na lutické a obodritské) je ryze hypotetické. Do poloviny 18. století však bylo živé nářečí dřevanské v okrese Lüchow na západ od Lüneburku, které máme popsáno pomocí několika slovníků místních nadšenců z přelomu 17. a 18. století (hlavně Christian Hennig, Jan Parum Schulze) a několika velice krátkých textů, které nám však nedovolují si učinit dostatečnou představu o mluvnici a skladbě.
Nářečí pomořanská můžeme pak dělit, opět jen kvůli našim příliš skromným znalostem, na dvě velké větve, západní a východní, s hranicí kdesi v oblasti Sławna, jež odpovídá i původní hranici západních a východních pomořanských knížectví. Určité zvláštnosti vykazovalo nářečí ránské (na Rujáně). Z východopomořanských nářečí se nám pravděpodobně do poloviny 20. století zachovaly zbytky nářečí baltoslovinských mezi jezery Gardno a Łebsko (popsána zejména Aleksandrem Hilferdingem a Friedrichem Lorentzem) a dodnes nářečí kašubská. Přechodem mezi slovinskými a archaickými severokašubskými nářečími bylo nářečí Kabátků mezi Cecenowem a Głowczycemi. Samotná kašubská nářečí, zejména pak nářečí jižní, byla ze všech pomořanských dialektů nejbližší polštině.
lechické rysy
Polabské a pomořanské dialekty lze spolu s polskými řadit ke skupině lechické, pro niž je jedním z nejtypičtějších rysů změna původního praslovanského ě na a před samohláskami předojazyčnými tvrdými (las, wiatr). Musíme ale připomenout, že tento jev nebyl neznámý ani pro vymřelá nářečí východodolnosrbská (mužakovská a žarovská), kde ovšem k této změně nedošlo po retnicích (las, ale wětr). V lužickosrbských nářečích se zase setkáváme se změnou původního e před povětšinou tvrdými souhláskami (śopły, ćopły). Analogickým případem se nám může zdát například vývoj v ruštině, kde dochází k podobnému jevu v přízvučné pozici (тёплый).
přízvuk
Přízvuk je v dnešních lužickosrbských nářečích, podobně jako v češtině a jihokašubských nářečích, na první slabice slova. Zbytek kašubskojazyčné oblasti se vyznačuje volným přízvukem, který se předpokládá podle pozice redukovaných samohlásek i pro dřevanské nářečí (zde: zobó - žába, ale nügë - noha). Zejména ve středokašubských nářečích se pak dá hovořit spíše o přízvuku sice volném, ale nepohyblivém, který tedy například v rámci paradigmatu zůstává stále na stejné slabice.
nosovky
V lechických nářečích se dodnes zachovaly nosové samohlásky, které však oproti původnímu stavu změnily svoji kvalitu. Původní slovanské ő se tak v polabsko-pomořanské oblasti změnilo na nosové ă (Dambowe, Gamba) a téže změně bylo podrobeno i ę hlavně před souhláskami předojazyčnými tvrdými (Suante). V ostatních případech se ę zachovalo. V pomořanských nářečích se však toto ę přibližně na počátku XIV. století zúžuje v nosové á (Vinzslaus). Dodnes živým svědectvím tohoto vývoje jsou pro nás kupříkladu severokašubská slova pinc, dzewinc (5,9). Poslední fází tohoto pomořanského vývoje byla denasalizace tohoto á (např. dnešní severokašubské: wicy, midzë - více, mezi).
Kašubské ă se mezitím rozrůznilo podle délky - krátká nosovka si svoji kvalitu podržela, ale dlouhá nosovka se změnila v úzké ő, velmi se blížící ř. Podobná samohláska vznikla pravděpodobně i v nářečí dřevanském z praslovanského ő po tvrdých souhláskách a z ę před souhláskou předojazyčnou tvrdou (jődro). Tentýž zvuk byl jistě i blízký jedné z fází vývoje původní české a lužickosrbské nosovky ještě v IX. století (Lunsizi). Jeho denazalizací vzniklo dnešní u ve většině slovanských jazycích. Velice zajímavý je také příklad baltoslovinského a kabátského nářečí, kde bylo ono kašubské úzké ő podrobeno diftongizaci (v Klukách se vyslovovalo např. lořka) až nakonec tento vývoj denazalizací dospěl prakticky ke stejnému výsledku jako v českých nářečích (louka, mouka).
Denasalizace ę v lužickosrbských nářečích dospěla k více odlišným výsledkům - ‘a v nářečích hornolužických (mjaso - srovnej vývoj ve východoslovanských jazycích), ale knjez) a ě v nářečích dolnosrbských (měso). Překvapivý je vývoj této nosovky ve východodolnosrbských nářečích - u před souhláskami předojazyčnými tvrdými (mjuso, juzyk).
jery
Jery v silné pozici se rovněž v jednotlivých částech popisovaných areálů rozvíjely různě. V pomořanských nářečích se na místě jerů se setkáváme s palatalizovaným nebo nepalatalizovaným e, obdobně jako v polských nářečích (wies, wesz, dzień). Trochu odlišný byl vývoj v nářečích baltoslovinských a kabátkovských, kde se setkáváme i s dvojhláskami (vjes, vejš, dzejn). Jihopolabská nářečí, včetně dialektu dřevanského, došla spolu s západodolnosrbskými oblastmi k podobnému výsledku jako srbochorvatština (vas, vĺs / vjas, baz). Polsko-pomořanské e místo tvrdého jeru znají zbylá dolnosrbská nářečí (weš), ‘e za měkký jer je vlastní areálu hornolužickému (wjes). Vývoj tvrdého jeru v o, podobně jako v jazycích východoslovanských a makedonském, potkáváme v hornolužických nářečích (woš, moch), ale i ve většině vymřelých západosrbských nářečích.
sonanty
Téměř na celém studovaném prostoru se změnily původní smíšené sonanty l/ł na oł (połny, dołhi, Dolgie, Dolgen, polk, Wolkow), podobně jako ve východoslovanských jazycích. V kašubštině navíc dochází k dalšímu vývoji tohoto oł na ôł (pôłny). V nářečích západodolnosrbských a dřevanském dialektu docházíme k výsledku ał (pałny - paunë, wałma), což je vlastně forma analogická s kašubským tvarem, kde přece ô se vyvinulo z á. V nářečích východodolnosrbských a jihokašubských nalézáme skupinu eł jako v polštině, v ostatních lužickosrbských nářečích lze nalézt rovněž tvary s ‘el (wjelk). Po dentálách převažuje v dolní lužické srbštině a kašubštině skupina łu (dłujki, długi), především v jižních a středních kašubských nářečích slyšíme i tvary jako wilk, které jsou vlastně další vývojovou fází lužickosrbského wjelk.
Vývoj sonant r a r’ před předojazyčnými tvrdými byl na celém studovaném prostoru ar (carny - czarny, gardło), kromě nářečí hornolužickosrbských (or: hordło) a mužakowských (gěrdło). Měkká sonanta r’ se změnila v ‘er (wjerch), eventuálně později v ir (wirch), pouze v dřevanském nářečí máme opět ar (varch). Společným rysem polabsko-pomořanským je palatalizace souhlásky před ztvrdlou sonantou r’ (tjordë - cwiardi)
Pro všechny studované jazyky je typická proteze v-, která v lužické srbštině a kašubštině má obouretný charakter (w-). V kašubštině se navíc tento rys smísil s tzv. labializací (ňkň, wňda). Pro lužickosrbská nářečí je obecně typické zachování obouretné výslovnosti v, jak to nacházíme velice ojediněle i v některých českých nářečích. Obouretné w před souhláskami se kromě nářečí východočeských a slovenských vyskytuje i v baltské slovinštině (prřwda).
metatese likvid
Skupina TroT vládne v lužickosrbském prostoru (wróna, krowa), stejně jako v polštině. Na severu však nacházíme skupinu TarT (gard), tedy vlastně TorT v dřevanském nářečí (vorno, korvo). Východopomořanská nářečí obsahují slova s oběma skupinami (TarT i TroT), přestože TroT je častější, TarT se vyskytuje především v severních nářečích. Lze říci, že v kašubštině se TarT nachází hlavně v určitých slovech, přičemž i příbuzné slovo může obsahovat již TroT (parmiń, charna, karwińc, ale převažující: krowa). Skupina TelT došla na většině studovaného prostoru k výsledku TloT (mloko, młoc) nebo TlěT (mlěć).
vývoj ď/ť
Afrikatizace původních ď/ť se nedotkla polabských a západopomořanských nářečí (Tesslaf, proti východopomořanskému Zesslaf). Tyto souhlásky zde zřejmě ztvrdly, což ale jinak nemůžeme posoudit vzhledem k charakteru zápisu polabských a západopomořanských vlastních jmen. V dřevanském nářečí se však setkáváme s ď/ť. Ty jsou ale výsledkem palatalizace k/g v určitých posicích (ťün, ďöra). Původní ď nacházíme pouze před o (< a, např. ďolü - srovnej polské działo). Vývoj nových afrikát (c’, dz’) však v lužické srbštině nepokračoval v témž směru. V lužické srbštině a polštině tyto afrikáty zůstaly palatalizovány a navíc se dále vyvíjely (dźeći - źiśi), kdežto v kašubštině ztvrdly (dzecë), stejně jako v nářečích východoslovenských a částečně západoslovenských.
další hláskové rozdíly
Afrikáta dz, vzniklá z praslovanského *dj se, jak víme v lužické srbštině a češtině zjednodušila v prosté z (mjeza). Podobnou tendenci sledujeme i v kašubštině, kde sice stále ještě převažuje dz (např. na nodze), ale máme tu již řadu slov s pouhým z (zwňn, zwâk, cëzy). V baltoslovinských nářečích byl tento proces ukončen (na noze). Ř vzniklo pouze ve východopomořanských nářečích, v lužickosrbské oblasti se se vzdáleně podobnou tendencí setkáváme pouze po k/p/t (přeco - pśecej). Dvojí l rozlišujeme na celém studovaném prostoru kromě nářečí slovinského a bylackého. V dřevanském dialektu existovala oposice l/ľ (ľotü - kaš. lato). Ve zbylých kašubských nářečích a lužické srbštině se ł vyslovuje jako obouretné w. Oposice i/y nefunguje v pomořanských nářečích (podobně jako v češtině a slovenštině), v dřevanském nářečí byly obě samohlásky diftongizovány (laiska - čes. liška, boit - čes. být). Podobnou tendenci známe z českých nářečí (bejt, mlejn). Typicky kašubským rysem je tzv. kašubské šva: ë na místě původních i/y/u. Analogický je vývoj nářečí hánáckých (kaš. rëba). V dřevanském nářečí se vyskytoval jev, známý z polské dialektologie jako mazurzenie (zenë, cornë, sist - čes. žena, černý, šest). Podobnou tendenci spatřujeme i ve změně dolnolužickosrbského č v c (cas).
mluvnice
Duál je ještě živý v lužickosrbských nářečích, byl i v dřevanštině, z níž ale nemáme mnoho příkladů (jista - hornolužickosrbsky staj - 3.pl. ind.praes. od boit/być). Duál byl aktivně znám i slovinskému nářečí, ale některé tvary, jako kupříkladu lokál substantiv byl nahrazen tvary množného čísla. Také v kašubštině se ještě používají některé duálové tvary. Zajímavé je používání některých duálových tvarů zájmen a sloves místo plurálových forem (najô chëcz proti naszô chëcz, wa robita proti wë robice - vykání) Duálové tvary v lužické srbštině a slovinštině jsou dosti podobné, zejména v horní lužické srbštině je však charakteristickým rysem tohoto čísla j (rukomaj - v dolní lužické srbštině jen u sloves), genetiv duálu a plurálu zde mají stejný tvar (rukow).
Přítomnost jednoduchých minulých časů (imperfektum a aorist), zachovaných hlavně v horní lužické srbštině, lze dokázat skrovnými příklady i v dřevanském nářečí (mes, bas, rici - hornolužickosrbsky měješe, běše, rjekny), ale častější již zřejmě byly časy složené bez spony, podobně jako v kašubštině a východoslovanských jazycích (jo dol - jô dôł). Zajímavou podobností je dativ siguláru u maskulin v dolní lužické srbštině a baltské slovinštině (karloju - chlüřpřjü). Pro celý studovaný prostor jsou typické nestažené tvary sloves (znaje - znoje).
slovní zásoba
V uvedených třech jazykových areálech nalézáme i některá slova, která jsou jim společná a nevyskytují se v jiných oblastech, častější jsou samozřejmě lexikální shody mezi dvěma z uvedených třech areálů. Takovýmito všeobecně společnými slovy jsou například jastry - jostrai - jatšy (Velikonoce) a wiodro - vedrü - wjedro (počasí). Všude se také používá např. slovo cerči - cĺrťüv - cerkwja - cyrkej, jen v kašubštině se dává přednost slovu kňscół. Polabštině a pomořanštině (tedy dřevanštině a kašubštině) mají společná slova např. tocaikë - toczk (krtek), jaunac - juńc (mladý býk), chornë - charna (píce, srovnej srbochorv. hrana), vistaraića - wieszczerzëca (ještěrka). V baltoslovinštině a dřevanštině je shodné slovo düřrnica - dvĺrnaića (jizba). V dolní lužické srbštině nacházíme stejná slova jako v dřevanštině, např. groniś - gornt (mluvit), gojc - ďüjek (lékař), wjaža - vizë (dům). Existují i shodná slova v kašubštině a hlavně dolní lužické srbštině, např. kôłp - kołp (labuť), pňtrôwnica - potśawnica (lesní jahoda), nawňżeny - nawožeń - nawoženja (ženich). Kromě toho jsou kašubštině a lužické srbštině společné tvary jako pňj! - pój! (pojď!) nebo przińc - přińć (ale baltoslovinsky přic). Hlavně dolní lužické srbštině a baltské slovinštině jsou společná slůvka jako ga (když), ako - akř (jako), teliko - telko (tolik), podobná je spojka až/e(i)ž.
Základní literatura: