Kde leželo její ústředí nevíme. Neznáme ani polohu prvního historicky zapsaného místa Slovanů, Wogastisburc, kde Sámo porazil sbory Dagoberta. Český historik Třeštík soudil, že byl zcela jistě v Čechách, zatím co slovenští akademikové je kladou stejně tvrdošíjně na Slovensko. Ani velkou popularizací doprovázené archeologické nálezy významných kamenných velkomoravských lokalit, v druhé polovině 20. století, nepřinesly světlo. Dokonce se absence nálezů z doby Sámovy, na těchto lokalitách, staly hlavním argumentem pro českou lokalitu Rubín, jak uvádí např. Lutovský a Profantové v publikaci „Sámova říše“ (1995): „Jak již před více než 70 lety naznačili historikové Josef Pekař a Bohuslav Horák, můžeme skutečné centrum Sámova panství hledat nejspíše na Moravě, při obchodní trati vedoucí od Dunaje údolím Moravy k Moravské bráně... Bohužel opět narážíme na problém přesnějšího datování vzniku nejdůležitějších opevněných center, především Mikulčic, Uherského Hradiště, Olomouce a Brna Líšně."
Problém je v tom, že na žádné z těchto lokalit nebyly nalezeny významné nálezy z období Sámovy říše. Proto je Sámovo sídlo možné klást prakticky kamkoliv a od dob Palackého tradičně na území Čech. Komplexní hodnocení nálezů Mikulčic i Starého Města však neodpovídá ani textům současníků o ústředí moci Velké Moravy. Archeologové se pokouší tento nesoulad vysvětlit zpochybňováním písemných památek, nebo hypotézami, že snad ani stálé ústředí moci neexistovalo, nebo je dokonce kladou i mimo Moravu, do povodí srbské řeky téhož jména. Mlha nejstaršího období moravské historie tak ještě více zhoustla.
Klíčem k řešení by mohl být solidní archeologický výzkum místa, které bylo zřejmě strategickou zbrojní základnou nejstaršího mocenského útvaru Slovanů, který jsme nazvali „Železná říše“. Prozrazuje ji totiž především obrovský výrobní areál rozkládající se od Rohatce k vrcholu Náklo a pozůstatky dolů těžících z hlubin země kvalitní železnou rudu na vrcholu Babí lom u Kyjova. Také příslušný velkomoravský mohylník, kde leží zřejmě horníci, těžící valouny limonitu a hematitu ve zdejších slepencích a sídlících v blízkém valovém opevnění u Stražovic. Přesto, že bylo určeno za slovanské a převyšujícím svojí rozlohou i Mikulčické hradiště, archeologové se mu vyhýbají. Bohaté archeologické nálezy dokládají, že tento zbrojní areál umožnil bojovou sílu již Keltům, později Kvádům a také nejstarším Slovanům.
Dušan Třeštík ve své publikaci Vznik Velké Moravy (NLN 2001) popsal historii příchodu Slovanů takto: V té době, rozhodně před rokem 535, dorazili na severní a východní Moravu, na západní Slovensko a také do Čech Slované s keramikou pražského typu. Přišli nepochybně z Ukrajiny přes Malopolsko a obsadili tu část Moravy, kterou nedrželi Longobardi. Současně obsadili i Slovensko. Obě tato území byla tehdy opuštěná. V Čechách sice přetrvávalo starší germánské osídlení, které však politicky nikam nepatřilo, rozhodně ne pod vládu Longobardů. Není vyloučeno, že Slované postoupili i dále na východ, na východní Slovensko a do Potisí, které bylo tehdy rovněž neobydlené. Tito Slované se tak stali severními sousedy Longobardů.
Písemné zprávy o Slovanech jsou vzácné. Jordanis v díle „O záležitostech a dějinách Gótů“ píše, že podél Tisy a Dunaje se usadil početný lid Vinidů, kteří se nazývají Slované a Antové. Proto se rok 533, jehož se nejspíše zpráva týká, považuje za první písemný doklad o Slovanech. (Proto zřejmě Třeštíkova píše, že rozhodně před rokem 535). Některé písemné prameny však naznačují, že to mohlo být dříve. Nepřímé svědectví přináší Priscus, kterého roku 448 císař Theodosius II. vyslal ke dvoru vládce Hunů, Attily. Píše, že obyvatelé jim poskytovali místo vína medovinu, což je název slovanský. To by předpokládalo, že Slované zde byli dříve než Longobardi. A nejen to, půlstoletí před příchodem Longobardů existuje písemná zpráva, že zde Slovany křtil Tourský biskup Martin. Ten zemřel v roce 397. Nápis na jeho náhrobku hlásá, že …pod jeho vedením poznali Boha Slované… (a jiné národy). Vzhledem k tomu, že nápis byl vytesán později (ale před rokem 580) nemůžeme tuto zprávu považovat za první doklad přítomnosti Slovanů.
Žádný argument však tuto možnost také nevylučuje. Asi roku 495 až 509 se na Moravě objevili Longobardi z dolního Polabí. Soudí se, že porazili Heruly, obsadil jižní Moravu a Dolní Rakousko. V této konstrukci osídlení Pomoraví nemají Slované žádné místo. Pokud Třeštík klade příchod Slovanů na Moravu až do šestého století, musí je umístnit někam, kde Longobardi nebyli archeologicky doloženi. Tedy na severní a východní Moravu a na Slovensko. Zmínka o obyvatelstvu, majícího v oblibě medovinu téměř století před příchodem Longobardů tuto hypotézu zpochybňuje. Zdá se, že Slované mohli sídlit na Moravě a Slovensku již před příchodem Longobardů, kterým umožnili průchod k Dunaji.
Prokopios z Cesarie popisuje v letech 495 až 548 spory o trůn Longobardů. Jeden z uchazečů, syn Risulfa jménem Ildigis, uprchl se svými stoupenci ke Slovanům. Když vypukla válka s Longobardy, přivedl Gepidům na pomoc velký oddíl Slovanů, neboť mu slíbili vrátit trůn Longobardů. Byli však poraženi a Audin, který si uzurpoval longobardský trůn žádal o vydání Ildiguse. Gepidové ho nevydali a umožnili mu návrat ke Slovanům. To předpokládá nějaké mocenské ústředí Slovanů, které dokázalo vyzbrojit a zformovat velmi dobře vycvičené oddíly. Do bojů zasáhly v době, kdy Gepidové dobyli na východořímské říši Sirmium a císař Justinián (527 - 565) se proti nim spojil s Longobardy, které usadil roku 546 v Panonii. Gepidové na oplátku propustili přes své území armádu dobře vyzbrojených Slovanů, zřejmě několik desítek tisíc. Tato vojska konala výpady na Balkán od roku 548 do roku 551. V roce 550 vypravili Slované ještě další šestitisícový sbor, kterému velel Ildigus, žijící u Slovanů. Jejich jednotky představovaly skutečné armádní expediční sbory. Výborně vyzbrojené jízdní družiny byly zřejmě výborně organizovány, snad podle římských vzorů. Měly zkušené velitele, kteří dokázali řídit a koordinovat bojové akce na velkém území. Vyslání takových armádních sborů musela předcházet složitá a nákladná příprava. Zajištění branců, jejich výstroj, výzbroj a výcvik. Strava, krmivo, chov a výcvik tisíců koní a další organizační a zejména finanční zajištění takové akce mohla uskutečnit jen nějaká mocenská struktura. V mlze dávnověku zapomenutý vládce, mající politickou i hospodářskou moc a dostatečné finanční prostředky. Ten jenž disponoval diplomatickými službami pro dohody s králi Gepidů, Herulů i Longobardů. Zásadním předpokladem bylo také strategické výrobní středisko, které bylo schopné vyprodukovat takovou výstroj a výzbroj. Pro strategickou výrobu železa potřeboval množství železné rudy.
Dušan Třeštík k tomuto období píše: "Rozhodující není ani počet slovanských vojsk, ale jejich kvalita. Ve všech případech se totiž jednalo o velmi dobře organizovanou jízdu. Nebyly to nějaké pěší tlupy selských nájezdníků. Táhli po veřejných cestách, dobývali města. Politicky byla tato akce řízena z jednoho ústředí, které vedlo jednání s Gepidy a italskými Góty. Jistě jím však nebyl nějaký samovládce, jakýsi Sámo před Sámem, ale spíše rada knížat, podobná té, která si pak zvolila Sáma. Protože vždy překračovali Dunaj u Sirmia, museli sídlit někde za územím Gepidů (Maďarská nížina) a zároveň blízko Longobardů (Vídeňská kotlina)." V úvahu přichází nejspíš Morava, nebo západní Slovensko.
O této mocenské organizaci Slovanů, předcházející Sámovu říši, nevíme téměř nic. Je však velmi pravděpodobné, že využívala ložisko železné rudy na vrchu Babí lom u Kyjova. To sloužilo již Keltům a Germánům pro výrobu železa a umožnilo tak jejich vojenskou moc, která nakonec porazila i mocný Řím.
Proto jsme tuto zatím historiky nepopsanou říši našich předků nazvali „Železná
říše“. Domnívám se, že pokrok v otázce nejstarší historie by mohlo přinést
archeologické prozkoumání velkého výrobního areálu, který svou produkcí železa
umožnil vznik mocných armád většině etnik na území Moravy. Území strategické
křižovatky dálkové komunikace od Dunaje do Západní Evropy s cestou k Poodří.
Křižovatky také geologicky zvláštní. Je pokryta četnými bahenními sopkami, které
jsou důsledkem erupcí uhlovodíků hodonínského naftonosného pole. (Viz též
www.wogastisburc.com).