Nález chrta na hradisku Chotěbuz-Podobora

Autor: RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Ph.D. <miriam(at)iabrno.cz>, Téma: Živočichové, Vydáno dne: 12. 03. 2008
Během studia zvířecího osteologického materiálu, pocházejícího z výzkumu na hradisku v Chotěbuzi-Podoboře, z výzkumné sezóny v roce 2005, byly nalezeny pozůstatky přední končetiny psa domácího (Canis lupus f. familiaris). Podle osteometrických a morfologických znaků byl pes identifikován jako chrt.

Kosti chrta byly rozlišeny mezi ostatním osteologickým materiálem, který pochází z mocné kulturní vrstvy zjištěné v sondě S- 44 na akropoli, v hloubce 100-145 cm. Vrstva souvisí se starší fází slovanského osídlení, kladeného do druhé poloviny 8. až prvních desetiletí 9. století (Kouřil, 1994). Sonda se nachází v nejsevernějším úseku akropole, v nejlépe chráněném okrsku celé fortifikace. Na tomto místě se pravděpodobně soustředila místní vládnoucí elita již v předvelkomoravském období, čemuž odpovídá jak nálezový archeologický fond, tak i pozůstatky spálených dřevěných konstrukcí, pocházejících z nadzemních srubových domů i dřevohlinité hradby (Kouřil, v tisku); v neposlední řadě tento předpoklad podporuje i bohatý osteologický materiál včetně kostí chrta (obr. 1). Ze psa se dochovaly dvě kosti vřetenní (radius), z nichž jedna je celá, z druhé je k dispozici pouze proximální část.

Podle délky, morfologie a stavby kosti bylo určeno, že oba exempláře náležejí chrtu. Kost vřetenní je dlouhá, lehce a pevně stavěná se svalnatými úpony. Právě tyto znaky jsou typické pro chrty (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Podle největší délky kosti lze vypočítat kohoutkovou výšku zvířete (Driesch and Boessneck, 1974), které za života měřilo 70 cm v kohoutku. Podle výšky a morfologie kostí lze říci, že se jedná o pozůstatky plemene polského chrta. Vztahy k severu a severozápadu ostatně dokládá i řada nálezů hmotné kultury (Kouřil, 1994; 1997; v tisku) a v tomto prostoru lze zřejmě hledat i původ chrta z Chotěbuze.
Chrti mají aerodynamickou stavbu těla, která je činí nezaměnitelným psím plemenem. Byli vyšlechtěni jako skvělí lovci a honiči k lovu gazel, antilop, jelenů, vlků a zajíců. Svou fyziognomií připomínají v živočišné říši např. gepardy, psi hřívnaté či vlčky etiopské. Chrti pocházejí z rozlehlých, stepních a polopouštních oblastí (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Je pro ně např. typická celkově lehká tělesná konstituce (velmi pevná, nikoliv těžká stavba kostry), dobré osvalení, šlachovitost, prodloužené končetiny hlavně předloktí a holeň, ale i relativně velké srdce a plíce.

Jsou dvě centra původu chrtů, jedno je v centrální Asii (orientální plemena chrtů) a druhé v jihozápadní Evropě (okcidentální plemena chrtů). Spojením obou plemen vznikl v nedávné minulosti ruský chrt-barzoj. Z jihozápadní Evropy se předkové chrtů dostali přes Gibraltar spolu s Berbery, (tj. ve 5 – 3. tis. př. n. l.) do Afriky a dále přes Egypt a Přední Východ zpět do Evropy. Z centrální Asie se předkové chrtů přesunuli přes Přední Východ do Evropy a přes Arabský poloostrov do Egypta a dále na jih Afriky. Z předků chrtů (byli podobní dnešnímu plemenu portugalského podenga) vyšlechtili egyptští vládcové a hodnostáři faraónského chrta (současné plemeno faraónského chrta není příbuzné s tímto starověkým plemenem). Za vlády Ptolemaiovců (323 – 30 př. n. l.) se dostali chrti do římské říše a potomek těchto chrtů je současný italský chrtík (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Chrti se dostávali spolu s římskými jednotkami i do provincií, kde dali – spolu s chrty přišlými s Maďary v 9. století – vznik patrně Agarovi (maďarský chrt).

Polský chrt má původ v původním varjažském chrtu (vyšlechtěn Varjagy – švédští Normané), který je dobře přizpůsoben drsnějším podmínkám severní Evropy a který se dostal spolu s nimi na území dnešního Polska během 8. století n. l. (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Byl vyšlechtěn především na lov zajíců, dropů, lišek a vlků, které loví jednotlivě či ve dvojicích a pro chladné podnebí severní Evropy dobře přizpůsoben. Jedná se o velkého a silného psa s velmi hustou srstí (zejména na zadních partiích stehen a na ocase velmi dlouhou), která ho chrání před nepříznivými vlivy počasí (Stuchlý a Císařovský, 1991, Morris, 2004, Fogle, 2005). Chrt je plemeno psa, které chovali jen vládcové a společenská elita. Nejednalo se o běžně rozšířené plemeno (obr. 2).

Vřetenní kosti psa domácího byly tady jednoznačně přiřazeny k plemenu chrta, pravděpodobně chrta polského. Chrt se dostal na hradisko zřejmě buď jako exkluzivní zboží z dnešního území Polska (blízko probíhala Jantarová stezka), případně jako dar místnímu vládci anebo jako kořist. Přítomnost chrta je v souladu také s jinými nadstandardními nálezy na Chotěbuzi z druhé poloviny 8. a první třetiny 9. století a nepřímo potvrzuje premisu o existenci privilegované vrstvy obyvatel na hradisku v předvelokomoravském období (Kouřil, v tisku). Doklad existence chrta ve slovanském a později velkomoravském období je ojedinělý a v rámci českých zemí (včetně středověku) představuje vůbec první svého druhu. Pokud byly dosud nalezeny kosti psů, tak nebylo možné jednoznačně určit rasu a většina z nich se řadí obecně k malým a středním plemenům (Beranová, 2000, Galuška, 2004, Měřínský, 2002). Pouze na velkomoravském hradisku Pohansku u Břeclavi byl identifikován pes podobný dnešními špici (Měřínský, 2002). Jediný nález chrta – avšak z pozdního středověku (16. století) – pochází ze zámku ve Ždánicích, kde byl chrt, podobný dnešnímu whipettovi, zazděn do stropu mezi sálem a jihozápadní věží (Stuchlíková, 1999).

Nález chrta v Chotěbuzi-Podoboře je objevem nesporně významným. Jak již bylo řečeno podporuje tezi o existenci lokální elity sídlící na hradisku a zapadá rovněž do obrazu všestranných kontaktů se severními a severozápadními teritorii.
 

Citovaná literatura:

Beranová, M. (2000): Slované. Historická řada, Libri, 312 s, Praha
Driesch Von den, A., Boessneck, J. (1974): Kritische Anmerkungen zur Wiederristhohenberechnung aus Langenmaen vor- und frühgeschichtlicher Tierknochen. Säugetierkundliche Mitteilungen, 4, 325-348.
Fogle, B. (2005): Encyklopedie psů. Fortuna Print, 312 s, Praha
Galuška, L. (2004): Slované, doteky předků. Moravské zemské muzeum, obec Modrá a Krajské knihovna Františka Bartoše, 152 s, Brno
Chrzanowska, W. a Janusziewicz-Zalecka, D. (2003): Tierknochenfunde aus der Vor- und Hauptburg des Burgwalls von Mikulčice. In: Poláček, L. (Hrsg.): Studien zum Burgwall von Mikulčice V, 121-138. Brno.
Měřínský, Z. (2002): České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Dějiny českých zemí, Libri, 564 s, Praha
Kouřil, P. (1994): Slovanské osídlení Českého Slezska, Archeologický ústav AV ČR a Muzeum Těšínska Českém Těšíně, 221 s, Brno-Český Těšín
Kouřil, P. (2007): Jezdecká elita na hradisku Chotěbuz-Podobora. Těšínsko, L, 5-8, Český Těšín
Morris, D. (2004): Psi. Encyklopedie více než 1000 psích plemen. BB Art, 704 s, Praha
Stuchlíková, J. (1999): Psí stavební oběti. http://www.spicove.cz/
Stuchlý, I. a Císařovský, M. (1991): Chrti. Canis, 144 s, Praha.

Článek vyšel Těšínsku č. 1, 2007. Převzato se svolením autorky a časopisu Těšínsko.

Kresba:

 

---
Autorka RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Ph.D. pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v.v.i., Královopolská 147, 612 00, Brno
E-mail: miriam@iabrno.cz
Web: www.iabrno.cz/miriam/miriam.htm