Obuv pro Svatopluka a jeho bojovníky

Při rozmachu Velké Moravy za Svatopluka I. vyvstává otázka, jak mohl vládce zásobit své vojáky jídlem, zbraněmi, nebo třeba obuví. Kde byla výrobní centra Velkomoravské říše? Oficiální archeologie mnoho odpovědí nezná...

Mohutnost armády velkomoravského panovníka Svatopluka udivila letopisce Análů kláštera Fuldy tak, že ji popsal slovy: “Vévoda Svatopluk v tažení do Panonie vládl takovým množstvím, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání do západu slunce.“ Odhaduje se, že měl 8-10 tisíc jezdců, 25 - 40 tisíc pěších a více než 1000 vozů.

Svatoplukovy červené boty.

Kvalitní obuv s pevnou podešví byla na válečném tažení nutností. Trn v chodidle vojáka boje vyřadil. Okovaná bota byla také účinnou zbraní v boji muže proti muži. 50 tisíc párů obuvi a velké množství kůže na postroje i opasky předpokládá velkou a specializovanou výrobní kapacitu. Předpokládá se, že národy „barbarika“ používaly obuv převzatou z římského vojenského sandálu. O římských koželuzích a obuvnících toho víme hodně. Našla se celá dílna i s pracovníky v Pompejích, zasypaných výbuchem Vesuvu. Římské zákony zařazovaly boty mezi atributy hodnosti. Mulleus byla původně obuv královská, ale později i vítězní vojevůdci měli právo ji nosit při triumfálním průvodu. Na tlusté podešvi měla svršek z červené usně. Takovou obuv má na kyrilikou psaném textu ze 13. století i Svatopluk. Senátoři nosili calceus senatoris z černé usně. Čtyřmi řemínky byla přivázána až do půl lýtek a neměla žádné přezky. Svobodní občané nosili calceus, střevíce, jejichž holeně měly bohaté šněrování a podrážku ze silné kůže. Na venkově se používala vpředu otevřená bota „compagnus“ a do deště a sněhu vysoká „perones“, zhotovená z černé usně. Bojovníci legií používali vojenský sandál, jehož podstatou byla velmi silná podešev, často pobitá hřeby, kterých bylo až sto. K ní byla přišita useň svršková, která vybíhala v četné řemínky. Často byla mezi podešví a svrškem ještě třetí, z tuhé usně, nebo pergamenu zhotovená stélka. Svršková kůže byla rozřezána do řemínků, které podešev bezpečně připevňovalo k holeni. Řemínky zvané caliga daly této obuvi jméno caliga militaris. Její obliba císařem Gaiem, vedla k jeho přezdívce „Caligula“, tedy botička.

Římská obuv.

Historií zpracování kůže se u nás zabýval zejména profesor Kubelka. Pro období nejstarších slovanských států však nenašel žádné informace. Kůže je organický materiál, který podléhá zkáze. Proto se nachází jen velmi vzácně, především v bažinatých a trvale mokrých vřesovištích. Poblíž Hannoveru se v bažině našla bota pocházející z 2. století po Kr. Byla vykrojena z jednoho kusu kůže. V horní části přecházela do řemínků, nebo byla zdobena zářezy. V patní části byla rozřezána a sešita, podobala se římskému sandálu. Fragment obuvi byl nalezen také u kláštera Lorch. Pochází z karolinského období. Zachovala se jen část silné podešve a zdobený jazyk. Četné nálezy nákončí řemenů a ostruhy jezdeckých družin naznačují používání silné kůže. Pro výstroj armády muselo pracovat velké řemeslnické středisko. Výroba spodkových, silných kůží na podrážky obuvi i řemeny byla strategická, obtížná a zdlouhavá. Ještě v první polovině dvacátého století se podrážkové usně tříslily až tři roky. Nazývaly se české třetice. Tradovalo se tvrzení, že jak dlouho se podrážka činí, tak dlouho vydrží. Pokusili jsme se zjistit, jakou technologii zpracování kůže naši předkové používali. Krystalizační jádro Velké Moravy tvoří horní část Dolnomoravského úvalu, porostlá Doubravou, dubovým pralesem. Proto měli jistě dostatek dubové kůry, která obsahuje kvalitní činící tříslovinu. Názvy dubeňák, dubčení i dubování pro třísločinění kůží naznačuje použití dubové kůry, nebo duběnek. Také v ruštině je termín dubljenie používán pro vydělávání kůže.

 

Analýzy archeologických nálezů kůží.

Z Velkomoravského období jsme měli k dispozici čtyři nálezy fragmentů kůže. (A) Kousek řemene (hrob 19/48) a (B) část kožešiny (hrob 226/51), které nalezl Hrubý ve Starém Městě. V Mikulčicích byl nalezen (C) fragment tmavohnědého útvaru, považovaný za tříslenou useň (K 1123/67). Čtvrtý fragment (D) byla zachovaná část kožené pochvy nože z velkomoravského pohřebiště, nalezeného v Poštorné u Břeclavi (Kavanová 1988).

 

Analýzy nám přinesly jen skrovné informace. Pomocí infračervené spektrální analýzy bylo prokázáno u řemene třísločinění, ale nepodařilo se prokázat druh použité třísloviny. Původně vlastně žertem pronesená poznámka, že jediná možnost je velkomoravskou koželužnu najít a mikroskopickými snímky prokázat druh třísloviny, se nakonec ukázala úspěšná. Na archeologických lokalitách se totiž často nacházejí objekty, jejichž účel nebyl určen. Domnívali se, že jde o jámy skladující potraviny, odpadové, technologické, nebo snad i latriny. Snad by některá z nich mohla být také činící jáma velkomoravského koželuha.

 

„ HOH jámy“ a elektronkový rastrovací mikroskop

Velkomoravská koželužská jáma.

Elektronové mikroskopy a počítačová technika přinesla významný pokrok pro plastické zobrazení velmi malých artefaktů. Pokusili jsme se ji využít k našemu pátrání. Nezařazené jámy se zřetelně v terénu jeví tmavším zabarvením. Pracovně je tehdy nazývali HOH jámy. Název znamenal hnědou organickou hmotu.

V areálu Mikulčických Valů, byly v průběhu dlouholetého plošného výzkumu z takových objektů odebírány vzorky hnědé hmoty ze dna jam a ukládány do skladu. Systematicky jsme je snímkovali japonským mikroskopem Joel. Rastrovací mikroskop má oproti ostatním mikroskopům obrovskou hloubku ostrosti. Pravděpodobně jsme byli vůbec první, kdo použil tuto techniku ve archeologii.

Snímky ukázaly překvapivě velké množství informací, které lze z hnědavé hlíny neznámých jam získat. Mikročástice organických materiálů zachovávají překvapivě dokonale morfologii kostí, rostlinných tkání, živočišných tkání, zbytků mineralizovaných hub, plísní a podobných látek.

Překvapivé bylo, že amorfní hnědá látka pod velkým zvětšení ukázala i typické zbytky svaloviny, na níž byly zachované struktury myosinu a aktinu. Koželužskou činící jamou se ukázala HOH jáma, z níž byl odebrán vzorek č. 1648 z roku 1967. Jáma mírně oválného tvaru 1,3 x 1,0 m, byla hluboká asi 1m. Nacházela se jako poslední část řady chatek vojenské družiny na předhradí. Ležela na břehu vodního ramene a splňovala tak předpoklad, že kůže s dobovou kůrou byly zaplaveny spodní vodou.

Nález psí kůže Mikulčice.

Jámu naplnili střídavě vrstvou dubové kůry a kožešinami menších zvířat. Zkoumaný vzorek obsahoval kožešiny psů. Zřejmě zůstala zapomenuta po zániku lokality. Předpokládaná doba činění těchto lehkých kůží byla asi 3 měsíce. Nález šídel a krojidel v bezprostředním okolí jámy naznačil, že koželuh vyrobené usně také dále zpracovával. Kostěný předmět považovaný do té doby za velkomoravskou brusli, se ukázal jako kožedělné hladítko, v pozdějším středověku nazývaném fidlovačka. Tato jáma však nebyla schopna vyčiňovat silné podrážkové usně. K tomu byla potřebná soustava desítky i více jam, zpravidla umístněných v kruhu. Uprostřed bývaly loužící jámy a špalek na mízdření a odchlupování. Kůže se při činění přetahovaly do sousední jámy v tomto kruhu v opačném směru, než dubová kůra. Tento protiproudný systém je nezbytný pro dostatečné pročinění silné hovězí kůže i dnes. Třísloviny reagují s bílkovinou kůže a proniknou jen několik mm silnou vrstvu, neboť vyplní porézní strukturu a zabrání pronikání tříslovin do středu holiny. Proto se vkládají holiny do lázně již vyčerpaného třísla, jehož méně reaktivní složky pronikají do hloubky kůže snadněji. Dnešní technika používá k urychlení pronikání syntetických tříslovin i mechanický efekt. Stále se však nazývá jámovým činěním, ačkoliv míchačkové stroje vybavené počítači mají k jamám předků dnešních koželuhů velmi daleko.

 

Mikroskopické snímky nálezů kůží

Snímky ukázaly, že useň řemene (A) byla na líci ošetřena nátěrem krví. Masivně zachované krvinky savců i ptáků naznačují, že se nátěr krví používal i pro ošetření usně před uložením nebožtíka do hrobu. Pylová zrna ohnice naznačovala, že byl pohřben pravděpodobně v květnu. Zachovalý krystal kuchyňské soli a zrnka vápna dokládají, odchlupování vápenným luhem, při činění se používala kuchyňská sůl. Zachovaná část pouzdra nože (D) ukázala, že bylo sešito ze dvou usní, mezi nimiž se nacházela amorfní hmota, které obě usně slepovala. Druh kožešiny (B) byl určen jako vydra říční až po zdlouhavém systematickém snímkování 134 zvířecích druhů. Soubor snímků jsme vydali také knižně jako Atlas vlasu kožešinových zvířat a počítačový program pro určení druhu kožešiny na CD. Plošný materiál považovaný za tříslenou useň z Mikulčic (C) byl ve skutečnosti pletenou textilií z rostlinných vláken.

 

Mikroskopické snímky materiálu HOH jam.

 

Velkovýrobní koželužna

Letecký snímek areálu možných činících jam na obilním porostu.

Pokusme se odhadnout velikost výrobní jednotky schopné zásobit armádu Svatopluka dostatečným množstvím spodkových usní pro výstroj armády. Při odhadované životnosti spodkové usně na podrážce asi 3 roky, stejné době činění, spotřebě 6 – 8 dm2 na jeden pár a velikosti (tehdejší) hovězí kůže asi 180 dm2, bylo nutné každoročně zapracovat asi 300 až 500 hovězin a až dvojnásobné množství lehkých kůží na svršky. Předpokládáme, že hověziny byly děleny na menší části. Taková výrobní kapacita by měla mít několik desítek činících jam. Ročně spotřebovala 7 až 20 tun dubové kůry. Pro udržení vody v jamách bylo vhodné zejména místo přirozených jílů a vysoké hladiny spodní vody na větší ploše. Při rekonstrukci popisu cesty perských kupců a letecké archeologické prospekci jejich orientačních bodů jsme našli trasu moravního brodu v prostoru od Sudoměřic k Rohatci a velký výrobní areál. (Viz www.wogastisburc.com) Mimo železářské výroby zpracovával zřejmě také sklo, keramiku, textil a kůže. Předpokládáme, že zde byla také soustředěna koželužská výroba. Jílové vrstvy, nízká hladina spodní vody a dostatek dubové kůry odpovídá předpokladu pro takovou řemeslnou výrobu. Při podrobném průzkumu desetitisíců objektů na leteckých snímcích jsme našli kruhový systém jam, který by mohl být hledanou výrobní jednotkou. Nález kostěného hladítka usní to také podporuje.

Výrobní objekt zpracovávající dřevný dehet.

Profesionální archeologové zatím o lokalitu neprojevili zájem. Souvislost s impregnací obuvi však naznačuje výrobní objekt u Ratíškovic, který byl v roce 2005 nalezen při sázení stromku. Ukázalo se, že šlo o kombinovanou dílnu, která vyráběla suchou destilací dřevný dehet a na dalším ohništi jej zpracovávala do dalších finálních výrobků. Dřevný dehet spolu s včelím voskem a živočišnými tuky za tepla tvořil vodovzdornou směs, která sloužila impregnaci kůže vojenské obuvi, nazývané juchta. Sloužil i k vodovzdorné impregnaci rybářských sítí, lan, řemenů a podle některých pramenů i plátěných pláštěnek, používaných jezdci. Sloužily jim nejen k ochraně před prachem a deštěm, ale i k odvrácení šípů a ručních zbraní. Pláštěnkou zachycený hrot působil na dlouhé páce a pláštěnka tak dokázala změnit směr letu šípů i vrhaných kopí. Ostatně takové pláštěnky, roztrhané v bitvách na cáry zvané fanfrnoch, jsou součástí klasických heraldických erbů dodnes. Letos uplyne 100 let od postavení pomníku lesníkovi Bechtelovi u Bzence. Připomíná jeho zásluhu na opětovné zalesnění Moravské Sahary. Vyslovili jsme podezření na to, že staletí intenzivní výroby způsobilo katastrofální odlesnění staleté Doubravy a vznik této písečné pouště. Památník by si zasloužili také dávní, neznámí hutníci, kováři, koželuhové a hrnčíři. Výrobní areál by si však zasloužil větší pozornost profesionálních archeologů.