Typy praků a jejich použití u Slovanů

Autor: Petr Tryščuk <petr(at)v-klub.cz>, Téma: Zbraně a zbroj, Vydáno dne: 05. 09. 2005
Raně středověký prak byl zbraní, kterou ovládal nepochybně každý chlapec již od útlého mládí. Kdo si vyzkouší střelbu z praku, tak ocení schopnost střelce strefit letícího ptáka či tak malý cíl jako lidská hlava.
Výsledná hodnota praku není příliš velká (u rostliných vláken zanedbatelná) a jeho účinnost byla dostatečná. Dobrý zásah mohl protivníka z boje vyřadit i trvale či jej dokonce zabít.

Standardním prakem lze házet dokonce čtvrt až půlkilogramové kameny na vzdálenost přibližně sto metrů. U menší munice se uvádí dostřel až 200 metrů při velké kadenci 6 až 12 kamenů za minutu. Z těchto důvodu je třeba při prakostřelbě (ať soukromé či na akcích) dbát co nejvyšší opatrnosti a bezpečnosti.

 

Různé podoby praku a jeho odvozenin

PRAKY

Popis: Technicky si nyní prak rozdělíme na kapsu na munici a na ramena praku. Přičemž ramena dělíme na volné (to které se při střelbě uvolňuje) a pevné. Prak zpravidla tvoří pás kůže, s rameny dlouhými přibližně 50-120 cm dlouhými s cca 15-20cm velkou kapsou (vakem) na munici uprostřed. Na pevném konci praku se nalézá buď pevné nebo pohyblivé (utahovací) oko a na volném konci oko nebo uzlík (podle typu střelby).

Vyobrazení římského prakovníka věnované pokoření Dakie, Datováno do roku 113 (Korfmann, 73, 36).

Historie: Prak je starověká zbraň používaná samozřejmě k boji i k lovu, protože však není vyroben z trvanlivého materiálu, není archeologicky příliš doložen.
Máme ovšem bohaté nálezy munice (hliněné, kamenné i olověné) ze středomoří a také množství etnografických srovnání z celého světa. Neexistuje žádný kontinent (krom Antarktidy), kde by se prak nepoužíval. Jeho podoba a způsob střelby se na celém světě prakticky příliš neliší a různé odlišnosti jsou rozepsány níže.

Použití: Ze slovanského prostředí sice nemáme nálezy ani munice, ale lze úspěšně předpokládat hojné a časté používání této zbraně i na našem území.

Výroba: U ramen se snažíme o co nejužší průřez, aby byl odpor vzduchu při rotaci co nejmenší. Ale ne na úkor pevnosti - udržet rotujících 250gr vyžaduje svoji pevnost. Na akce se však hodí i "pomalejší" praky - nemusíte totiž běhat pro munici tak daleko a zvyšujete tím i bezpečnost střelby. Velikost kapsy je dána velikostí  munice. Univerzálně může být kapsa velká okolo 20 cm, což dostačuje i na větší kameny. Munice by neměla z kapsy příliš vyčnívat. Její tvar by měl být kosočtverečný a měl by se při vložení munice přirozeně tvarovat do kolébky - v opačném případě munice pak při nižší rotaci vypadne.

Držení praku

Držení volného konce je téměř vždy stejné. Jedná se (kromě anglosaské varianty - dvě oka) vždy o zakončení uzlíkem či uzlíky, které usnadňují držení volného konce v ruce. Tyto uzlíky zvyšují kvalitu držení praku při rotaci (aby nám volný konec odstředivou silou sám z dlaně nevyklouzl) a také umožní vyšší citlivost při míření - pomohou lépe vystihnout správný okamžik, kdy volný konec pustit.

1)    Oko (které je sešito napevno) navlečeme na prostředníček a řemen provlečeme mezi palec a ukazováčkem. Druhý volný konec praku uchopíme mezi palec a dlaň/ukazováček - držíme jej v pěsti. Prak roztočíme a pootevřením pěsti (zvednutím palce) uvolníme volný konec který se odstředivě vymrští vpřed.
Osobně preferuji tuto variantu s tím, že řemen nechám volně viset - při házení mi dva řemeny mezi palcem a ukazováčkem dělají zbytečné problémy a na kvalitu hodu to nemá žádný vliv (spíše naopak).
Tuto techniku hodu známe dodnes například od Eskymáků a zprávy o ní máme téměř z celého světa. Je to také nejpohodlnější a pro začátečníka i nejpřesnější technika. Tato varianta je použitelná i pro naše Slovany.

2)    Jeden konec praku je tvořen smyčkou (raději širší kvůli pohodlí) která se navleče na pravou ruku. Způsoby utažení mohou být různé - od kožené pojistky (zkracovačky) po utahovací uzel. Tato druhá varianta je vidět také na fotce. Tento úchyt známe například z Výšivky z Bayeux a dalo by se snad použít i pro naše Slovany.


------

 

3) Oba konce praku jsou zakončeny spletenými kroužky nebo očky. Konec praku, který zůstává v ruce navlékáme na prostředníček a vypouštěný volný konec na ukazováček. Tuto techniku hodu máme potvrzenu z anglosaského prostředí od 8. po 14. století (Strutt, 1876, 136, 137) a měla by se tedy objevovat i u Slovanů.

4) Poslední je technika "přes dlaň" je podobná způsobu 2 (uchycení oka přes zápěstí). Oko je zde ovšem sešito napevno. Druhý konec přidržujeme v dlani palcem. Tento způsob se používá pouze v případě spodního hodu (bez rotace) s vykročením a je typická pro severoafrický kmen Vašambaa (Lindblom, 1927, 15). Tato varianta se mi nezdá příliš praktická. V ruce totiž držíme 2 řemeny a to při hodu (puštění řemene) překáží. Navíc se nejedná o techniku evropskou a tedy ani slovanskou!

 

Způsob střelby

Zde se pokusím nastínit různé způsoby prokostřelby. Předem upozorňuji, že především chvíle vypuštění kamene je věcí cviku a intuice. Bez praxe se to prostě nelze naučit!

HORIZONTÁLNÍ STŘELBA: Střelec se k cíli postaví levým bokem. Levá noha je předkročená a pravá vůči ní zaujímá úhel 90°. V pravé ruce držíme konce praku (viz techniky úchopu výše) a v levé ruce držíme střed praku - kapsu na munici i s kamenem. Prak držíme našponovaný - přičemž pravá ruka je nad hlavou (či mírně dopředu) a levá směřuje směrem k cíli.

Když chceme zahájit střelbu, začneme prakem rychle rotovat (aby nám munice nevypadla) proti směru hodinových ručiček. Prakem rotujeme nad hlavou (popřípadě mírně šikmo) a co nejrychleji. Ve chvíli, kdy kámen rotuje (přibližně na úrovni špičky pravé nohy) střelu vypustíme.  Střelba se provádí tak, že povolíme volný konec praku, ten se odstředivou silou vymrští směrem ven od rotace a vypustí zároveň i kámen. 

Energie a směr střely se dá zlepšit:
    a)    Protažením dráhy při rotaci - (švihnutím) pravé ruky při vypouštění kamene.
    b)   Vykročením: při švihu vykročíme celým tělem vpřed a tím zvýšíme energii i směr letu kamene. 

Obrázek: Vyobrazení etruského mladíka lovícího ptáky - freska z konce VI. století, freska  (Fougeres, 1892, 1366; Lindblom, 1940, 9).

VERTIKÁLNÍ STŘELBA:

Střelecký postoj je stejný jako při předešlé variantě. Prak však můžeme nechat volně viset dolů (nesmí být tedy příliš dlouhý, aby se nedřel o zem) a rovnou začínáme rotovat proti směru hodinových ručiček (platí samozřejmě jen pro praváky). Kámen můžeme vymrštit rovnou při první otočce nebo jej pro zvýšení efektu můžeme nechat víckrát otočit.

Energii hodu můžeme také zvýšit vykročením: Ve chvíli kdy kámen dokončuje půlkruh a blíží se k zemi, souběžně s rotací praku vykročíme pravou zadní nohou vpřed. V pravou chvíli (kámen je cca v 1/3 předního půlkruhu) kámen vypustíme (ruka při tom změní polohu z pokrčené na narovnanou).

Obrázek: Řeky a Římany doporučovaný (vertikální) způsob hodu. (Obrázek převzat z http://www.christiananswers.net/dictionary/sling.html).

 

Méně typické způsoby házení prakem. Situační nákresy jsou převzaty z Časopisu X-Legio (vojenská technika minulosti):

VRH ZPOZA HLAVY:

Tento způsob střelby je vlastně nejprimitivnějším možným použitím praku, protože se jedná vlastně o pouhé prodloužení ruky. Cílem je zvětšit dráhu kamene a tak mu dodat patřičnou energii.

Stojíme v základním postoji mírně zakloněni. Kámen je volně položený v prku, který držíme za hlavou - kámen v podstatě leží na našich zádech. Prostým švihem jako při házení rukou vrhneme kámen vpřed. Volný konec praku pouštíme ve chvíli , kdy mine úroveň naší hlavy. V tomto švihu jde dopředu celá hruď a ruka. Případně s dá vpřed postoupit vpřed i celým tělem.

 

VRH PŘÍMÝ (zpoza hlavy) a VRH ZE ZEMĚ

V tomto způsobu půjde spíše o množství vržených kamenů spíše než o rychlost a přesnost. Jsou to etnograficky či historicky podložené metody a mohou sloužit vášnivým prakostřelcům jako inspirace k dalším variantám hodu.

Házením zpoza hlavy dodáme při jednoduchém vrhu (bez rotace) praku vyšší rychlost a tedy i vyšší účinnost při dopadu.

Munice do praku:

Jako munice sloužily především kameny. U národů na blízkém východě se jednalo o hliněné koule či kameny o velikosti a tvaru tenisového míčku. Římané oproti tomu používali opracované valouny kosočtverečného tvaru (viz. foto), či si dokonce munici vylévali z olova. Konkrétní malý kosočtverečný oválný kámen mohl být délky okolo 3 - 3,5 cm s váhou 25 - 30 gr.

Dostřel: Dobře stavěným prakem lze tedy házet kameny až o váze 500gr s účinným doletem 100 m. U menší munice se uvádí dostřel až 200 metrů a to při velké kadenci 6 až 12 kamenů za minutu. Standardní kadence trénovaného prakostřelce se ovšem uvádí 5-6 kamenů za minutu.

Použitelnost: Pro Slovany nevím o žádném nálezu shromážděných kamenů a je spíše předpoklad, že se házelo jakýmikoliv valouny vhodného tvaru a patřičné velikosti.

Munice do bitev a na souboje: jako velmi hezké mi přišlo využití nezralých jablek na Veligradu 2006. Pro bitvu se nejlépe dá použít kulička o průměru do 4-5cm, vyrobená z mokrých novin a kobercové pásky. Noviny rozmočíme a splácáme z nich kuličky, které necháme zaschnout., Následně kuličku obalíme černou kobercovou páskou. Taková kulička sice při zásahu zabolí, ale nezraní.
Dnes jsou jako munice na akcích nejčastěji používány mírně povařené brambory. 

 

Terč na prakostřelbu:

Naši předkové házeli prakem prakticky pořád a zřejmě nějakou velkou potřebu soutěžní prakostřelby neměli. Viděl jsem v historickém dokumentu BBC o Hanibalovi trénink prakostřelby na beraní lebky umístěné na holi, ale nakolik se to zakládalo na historických podkladech netuším.  

Výroba terče na akce: Navíc terč zvící velikosti lidské hlavy by pro současné práčata asi nebyl tím nejlepším. Střílí se tedy spíše na zásah do větších terčů na šípy nebo do lněných kapes (jeho výhoda je v rychlejším sběru munice nebo lepší použití na akce). Ten můj (na obrázku vlevo) je o průměru asi 0,6 metru a vzdálenost na střelbu mám asi 7 - 10 metrů. Jeho výroba je snadná: Vezmeme kmínek Y tvaru. Obě ramena spojíme do oblouku spleteným vrbovým proutím a přiděláme kapsu ze lněného plátna. Historicky je to nesmysl (nikdo by neplýtval plátnem), ale na akce se to dá výborně použít.

Na střelbu na vzdálenost žádnou radu nepotřebujeme - snad jen vlastní fotbalové hřiště. 

 

FUSTIBALL - prak na holi

Popis: Laicky řečeno se jedná o prak zavěšený na klacku. Jeho velkou výhodou je jednoduchost ovládání a téměř stoprocentní zajištění směru letu munice. Taktéž nelze pominout snazší házení těžších kamenů (netrhá to tolik ruce a ramena). Také lze snáze házet vysokým obloukem a dá se s ním lehce házet i přes hradby.
Cíl a směr letu vystřeleného kamene je dán několika faktory: technickými parametry (délkou hole, délkou a šířkou závěsu kapsu a tvarem háku) a technikou hodu (míra zápřahu a síla vrhu).
Mezi nevýhody tedy patří o něco horší zacílení, neboť oproti klasickému praku rozhoduje střelec o vypuštění kamene jen zčásti (rozhodující je odstředivá síla, která stáhne kapsu z háku). Jednalo se tedy nejspíše o zbraň, která zřejmě nenalézala konkrétní cíl, ale sloužila k házení s větší razancí (asi něco jako překryvná palba).
Z vlastností střelby vyplývá, že fustiball je skvělá zbraň na veřejné akce, kde jej můžeme zcela bez obav dát do ruky i nezkušeným návštěvníkům.

Výroba: Hůl, kterou použijeme na fustiball je 60 - 180 cm velká. Delší by se již v bitvě hůře ovládaly. Hůl je hlazená - tedy nejlépe z listnáčového dřeva, aby se nám do ruky nezarážely třísky.

Střelba: Jedná se vlastně o střelbu švihem. Hůl uchopíme do obou rukou (levá je dole a pravá přibližně uprostřed hole). Do kapsu vložíme kámen a hůl zakloníme dozadu. Nyní již pouze švihneme holí směrem, kam chceme střílet. Volné oko praku se uvolní samo v ten správný okamžik.

Zajímavost - jiný typ fustiballu: Na internetu jsou také dostupné fustibally s jiným koncovým systémem. Na volném konci praku je umístěna kulička a na špici fustiballu je vytvořen zářez. Do zářezu vložíme volný konec (ten se zarazí o kuličku). Nyní fustiballem švihneme a ve správném úhlu se volný konec uvolní. Tento typ fustiballu má nejvyšší úhel odpalu, neboť se volný konec uvolní dříve.

Použití: Přestože nemáme pro Slovanské období žádné nálezy fustiballu (a ani zprávy) je oprávněná domněnka, že jej znali a používali. Minimálně se sním však setkali při výbojích na jih. Proto bych se fustiball nebál v omezené míře pro Slovany použít.

Obrázek: Využití fustiballu u byzantinské armády na bojové lodi.

 

PRIMITIVNÍ DŘEVĚNÝ "FUSTIBALL" - VRHACÍ KLACEK

Narazil jsem na něj pouze při dohledávání informací na internetu. Jedná se o velmi primitivní zařízení, podobné fustiballu.

Výroba: Jeho výroba je velmi snadná. Vezmeme klacek o délce 1-1,5 m a ten na konci rozštěpíme napůl. Délka rozštěpu a síla klacku musí odpovídat velikosti munice, kterou do něj budeme vkládat. Tato zbraň není primárně určena k házení příliš těžkými kameny, takže bych volil sílu větve okolo 4cm a délku rozštěpu do 25 cm. Na konci rozštěpu stáhneme dřevo surovou kůží k sobě, aby prasklina nepokračovala dále a nerozštípla nám celou hůl.

Střelba: Do rozštěpu vložíme kámen, dřevo má tendenci se vracet do původního tvaru a tak kámen bez problémů udrží. Klackem švihneme vší silou směrem k cíli. Kámen již ve správnou chvíli z rozštěpu vyletí.  

Použití: Etnograficky se tyto "praky" používaly v Africe a snad i v Asii (tedy co jsem našel). Tento "prak" se hůře ovládá, pomalu nabíjí, střílí menší munici a nejspíš nebude mít velkou životnost.  Na druhou stranu i my jako děti jsme si s podobnými zařízeními hráli a jeho výroba je naprosto primitivní, cena zanedbatelná a podobnost s ostatními technikami velká. Lze tedy říci že pro slovanské dítě či ženu by mohla být tato zbraň použita, ale předem varuji, že se jedná o čirou spekulaci!

Zkušenost: Cvičně jsem si tuto zbraň zkusil vyrobit s nevalným výsledkem. Munice se dala použít pouze malá a příliš v rozštěpu držela - nechtěla vylétnout. Pravdou je, že jsem tomuto vrhacímu zařízení věnoval jen velmi málo času a tak nemá můj pokus vypovídající hodnotu.

Obrázek: (Smirnov, 1978, 499)

 

PRIMITIVNÍ DŘEVĚNÝ "FUSTIBALL" - VRHACÍ LŽÍCE

Prý existuje zmínka o vrhacích tyčích se lžící na konci, které mělo použít vikingské vojsko v nějaké bitvě. Bohužel nemám o této události podrobnější informace, ale použití takovéhoto klacku by mohlo být velmi zajímavé.

 

VRHAČE STŘEL (STŘELOMETY) - VRHACÍ PRAKY ŠÍPŮ

Upraveným prakem se dají také házet šipky a to až na extrémně velkou vzdálenost. Uvádí se dnešní rekordy vzdálenosti blížící se téměř půl kilometru.

Střelba: Opět se využívá švihu či rotace ke zvýšení energie střely. Žádný bližší popis jsem dosud nenašel a sám jsem to nezkoušel.

Použití: Etnograficky se dodnes tyto vrhače používají u Čukčů (Jakutsko - Magadanská oblast). Jejich vrhače jsou velké okolo 100 cm a šípy okolo 75 cm. Údajně se tyto vrhače mohou podobat antickým.
Tak i tak však neexistuje jediný předpoklad, že by tyto vrhače střel mohly jakkoli být upotřebeny starými Slovany a neexistuje ani analogie z okolních zemí. Berte tedy házení šipek pouze jako zajímavost.

Obrázek: čukotské vrhače a šíp (Bogoraz, 1991, 95, obr. 78)

 

Odkazy a zdroje

Poděkování: Archimédovi (Aštera Praha) za připomínky při psaní tohoto článku.