Jarovít

V pomořanském Wolgastu a v polabském Havelbergu požíval úcty bůh Jarovit (Gerovit, Herovith). S největší pravděpodobností šlo o válečné božstvo srovnávané podobně jako Rujevit s Martem. Jeho primární válečnou funkci dokládal jediný uváděný atribut – ohromný zlatý štít (spíše dřevěný a pobitý zlatými plechy), který byl podle obyčeje nesen v čele vojska na znamení vítězství.

To potvrzuje Herbord: „…obrovský štít visící na stěně, umně potažen zlatými plátky, jehož se nesměl dotknout žádný smrtelník, protože na něm bylo nevím co posvátného…se nesnímal ze svého místa jindy než v době války. Jak jsme posléze zjistili, byl zasvěcen…bohu Jarovitovi, který se latinsky nazývá Mars, a oni věřili, že s ním vpředu zvítězí v každé bitvě.“

Jiné funkce boha potvrzuje událost, jejímž svědkem se stal Oto z Bambergu při své likvidační cestě začátkem května roku 1128 v Havelbergu, kde jeho obyvatelé konali hromadné oslavy ke cti Jarovita. Slavnostní atmosféru celého města dokreslovala i bohatá výzdoba praporci. Tento termín korespondoval s vítáním jara a obnovou sil v přírodě, které znamenaly nezbytný předpoklad pro hojnou úrodu. V souvislosti s Otovým příjezdem mu prý měl místní kníže Wirikind (Witikind) oznámit, že místní lidé „dávají přednost smrti než poddání se porobě…“ Christianizace však i zde proběhla poměrně rychle, o čemž svědčil kostel postavený krátce po roce 1134, posléze zničený při vpádu Veletů. Ještě před rokem 1150 však do města přichází biskup Anselm, jenž dokončuje započaté dílo, navíc ve spojení se silnou vlnou germanizace.

Na rozdíl od mnoha jiných bohů je etymologie Jarovitova jména poměrně jasná. Název vznikl sloučením dvou slov (podobnost s Rujevitem či Svantovitem), a to jar – „síla“, jak válečná, tak i plodivá – a ve všech těchto případech analogického vit.

Je s podivem, že se nezachoval konkrétní popis idolu Jarovita, i když to samozřejmě jeho existenci nemusí vylučovat. V Geckově (Gützkow) se totiž nacházela v tamním chrámu ohromná, krásně řezaná socha mající s tímto božstvem možná určitou spojitost. Její zánik spolu s ostatními idoly zachytil Ebbo: „…a zajisté příjemné bylo hledět, jak sochy mimořádné velikosti a řezby vytvořené s až neskutečným uměním, jež několik volů sotva utáhnout mohlo, s useknutýma rukama a nohama, vydloubanýma očima, uraženými nosy, vlečeny přes most ke spálení a při tom stáli ctitelé model a s velkým nářkem volali, aby se pomohlo bohům a aby pod mostem byli utopeni hanební ničitelé otčiny.“

Není proto zcela jisté, zda Jarovit představoval pouhou lokální formu Svantovita, či byl samostatným vedlejším bohem, jistým způsobem snad podřízeným Svantovitovi. Shodné vojenské kompetence a podobná stavba jejich jmen ještě nemusely bezpodmínečně znamenat úplnou totožnost.