Rujevit, Porevit a Porenut

V jižní části ostrova Rujana, ve významném městě Korenica, stály tři svatyně zasvěcené bohům Rujevitovi, Porevitovi a Porenutiovi, jejichž existenci dokládá jak Saxo Grammaticus, tak později i Knýtlinga saga, tj. sága o rodu Knutovců, sepsaná na základě tradované ústní podoby roku 1265 anonymním islandským autorem.

Dubová socha Rujevita byla nejspíše poměrně vysoká, takže biskup Absalon, který roku 1168 svatyni zničil, nemohl prý zdviženou rukou se sekyrou dosáhnout úrovně jeho obličeje, i když stál na podstavci idolu. Podoba představovala postavu se sedmi tvářemi na jednom temeni, opásanou sedmi meči a s osmým pevně sevřeným v pravici.

Jméno Rujevit se obyčejně tlumočí jako „pán Rujany“ a existuje domněnka, že jeho kult mohl být časově starší než známějšího a později i mocnějšího Svantovita. Božstvo v sobě pravděpodobně slučovalo opět více funkcí. Vojenská stránka zde hrála primární roli, jak to dokládá i nebývale značný počet zbraní, které měl bůh k dispozici, a proto i Saxovo srovnání s římským bohem Martem má své opodstatnění: „Věřili, že toto božstvo, obdařené stejně tak silami Marta, vládne nad válkami.“ Jakýsi dozor nad sexuálním životem lidí se opírá o málo přesvědčivé důkazy. Je možné, že božstvo zasahovalo magickým významem do této oblasti lidského života, která může být v širších souvislostech chápána jako uctívání kultu plodnosti a tím i věčné cyklické obnovy přírody.

Porevitova socha byla na rozdíl od Rujevita beze zbroje a s pěti hlavami. Etymologie názvu boha je nejasná a o jeho významu se můžeme pouze domýšlet.
Třetí božstvo ctěné v Korenici se dochovalo jako Porenutius, jehož charakterizovaly čtyři hlavy s pátou na prsou, jíž se dotýkal na čele levou a na bradě pravou rukou. Na výše zmíněné verzi jména boha sehrál nejspíše svou roli latinský jazyk, neboť jeho původnější název mohl znít patrně jako Perunic, Porunic či nějak obdobně.

Některé domněnky týkající se těchto tří božstev hovoří o vlivu Peruna, jakožto jednoho z hlavních všeslovanských bohů, uctívaného pod změněnými jmény a v rámci lokálního vymezení.

Situaci ohledně zmíněných bohů ještě více znepřehledňuje zpráva Knýtlinga saga, která uvádí v souvislosti s ničením svatyní vedle Rinvita (Rujevit) a Puruvita (Porevit) rovněž jakéhosi Turupita (snad Porenutius).

Pád všech tří božstev nastal několik dní po dobytí Svantovitovy svatyně. Král Valdemar i biskup Absalon se s okázalým doprovodem téměř ihned vypravili z Arkony do Korenice. Město, obklopené ze všech stran neprostupnými bažinami, spojoval s okolním světem dlouhý násep, po jehož obou stranách stáli obyvatelé, kteří na znamení kapitulace zaráželi před projíždějícím oddílem své oštěpy do země. Biskup nařídil okamžité zboření svatyní a na jejich místě vybudování křesťanských staveb, následně došlo ke všeobecnému křtu. Zpráva z Knýtlinga sagy hovoří jednoznačně: „…onoho dne, kdy byly modly spáleny, pokřtili devět set lidí a vysvětili jedenáct hřbitovů. Tam získali (v Korenici) od model mnoho peněz, zlato i stříbro, látky hedvábné i purpurové, přilbice i meče, štíty i všechnu další možnou zbroj.“ V nových politických podmínkách se město posléze stalo správním centrem Rujany.