„Za mírným tedy Odry tokem a rozličnými plemeny Pomořanů vyskýtá se západním směrem kraj Vinulů těch, kteří se jmenují Dolencové nebo Ratarové, jejich nejznámější město je Ratara, sídlo modlářství. Chrám veliký je tam postaven ďáblům, jejichž kníže je Redegast. Jeho socha je vyzdobena zlatem, jeho lože nachem. Město samo má deset bran ze všech stran uzavřených hlubokým jezerem, dřevěný most skýtá přechod, který je dovolen jen obětujícím nebo žádajícím odpovědi.“ Takto popisuje město a chrám někde v nynějším Meklenburku ve své „Slovanské kronice“ kněz Helmold, který využívá mnohé zprávy z díla německého kanovníka Adama Brémského (ten uvádí počet bran devět). Adam navíc poněkud blíže udává polohu lokality informací, že „…do tohoto chrámu jsou čtyři dny cesty z Hamburku.“
I když Helmold či dánský kronikář Saxo Grammaticus převzali od Adama Brémského jméno boha Radegast, pravděpodobně nešlo o původní název. Z popisu německého biskupa Thietmara totiž vyplývá, že se takto neoznačoval bůh, ale hlavní sídlo kmene Ratarů – Radogost, které mělo mít na rozdíl od Helmoldova líčení brány tři: „Je v kraji Ratarů pevný hrad třírohého tvaru o třech branách do něj vedoucích zvaný Radogost (Riedegost), který obklopuje ze všech stran velký prales, rukou obyvatel netknutý a uctívaný. Dvě brány tohoto hradu stojí přímo ke všem příchozím, třetí, od východní strany, je nejmenší a označuje stezku k vedle položenému a na pohled hroznému jezeru. Ve městě se nachází pouze jeden chrám, mistrně vybudovaný ze dřeva a spočívající svými základy na rozích divokých zvířat. Jeho venkovní stěny zdobí rozmanité podobizny bohů a bohyň…podivuhodným způsobem vyřezávané, uvnitř pak stojí bohové vytvoření lidskou rukou v hrozných přilbách a brněních, každý zespodu s vyrytým jménem. První mezi nimi se nazývá Svarožic (Zuarasic), jenž je zvláště ctěn všemi pohany. Nacházejí se tam rovněž standarty, které se nikdy odtud neodnášejí, leda pokud jsou nezbytné k vojenské výpravě a tehdy je nesou pěší bojovníci.“
K proměně jména boha došlo pravděpodobně na počátku 11.století, kdy název původního slunečního božstva – Svarožic – ustoupil do pozadí a byl nahrazen lokální formou, ve které můžeme spatřovat snad odraz sílícího vlivu samotného města. Význam jména Radogost se dá patrně vysvětlit jako označení pro toho, jenž je „Rád přijímán jako host“, nebo naopak pro toho, který „Rád přijímá hosta“.
Kultovním zvířetem Svarožice-Radogosta byl kůň bílé barvy, kterého kněží využívali k věštění tím způsobem, že „zaraživše do země křížem dva hroty kopí, převádějí přes ně s gesty pokory koně, jehož považují za cosi nadzemského a ctí ho jako svátost“, jak píše Thietmar. Jejich překročení pravou nohou se pokládalo za zdar, levou za neúspěch a ještě spolu s jiným druhem předvídání budoucnosti (věštění z losů) znamenalo velmi důležitý indikátor pro další rozhodování a jednání: „Jestliže z obou těchto věšteb stejné znamení vyjde, tehdy ho lidé následují ve své činnosti, pokud ne, se smutkem naprosto rezignují na své předsevzetí.“ Díky věštbám stoupal význam svatyně v širokém okolí, a tím zároveň narůstala její moc i bohatství v podobě chrámového pokladu. Rovněž tak kněží patřili mezi významné a vážené členy společnosti, požívající zvláštní úctu, neboť „když se shromažďují, aby obětovali bohům oběti nebo hněv jejich usmířili, pouze kněží mají právo sedět, zatímco jiní stojí.“
Dalším posvátným zvířetem byl divoký kanec, který se, podle Thietmara, zjevoval v době nastávajících nepokojů a konfliktů: „Z dávných časů…pochází svědectví, že kdykoliv jim hrozí velké neštěstí dlouhé občanské války, vychází ze zmiňovaného jezera mohutný kanec s pěnou na bílých klech a před očima všech se válí se zálibou v bahně za strašných otřesů země.“
Roku 1068 napadla Retru křesťanská výprava německého biskupa Burcharda II.
Chrám byl po boji zplundrován, jeho kněží povražděni a modlu Radogosta
vlastnoručně rozsekal sám biskup. Poté se na znamení triumfu navrátil v čele
vojska zpět do svého města na posvátném bílém koni.
Po tomto plenění dokázala Retra snad ještě znovu povstat, nicméně své největší
slávy již nikdy nedosáhla. Zmínky o dalších útocích se váží ke konci 20.let
12.století a týkají se tažení vojska saského vévody, krále a pozdějšího římského
císaře Lothara III. Definitivní zánik pravděpodobně nastal počátkem 50.let
12.století devastujícím postupem markraběte severní (braniborské) marky
Albrechta von Ballenstedt, zvaného Medvěd.
Nejen v Retře, ale i na mnoha dalších místech zanechal bůh Radegast své stopy. Svůj chrám měl i ve slavném městě Vinetě. U srbských Vendů byl v Lužici a Míšni ctěn pod jménem Radgost. Autor J.G. Středovský tvrdí, že Radegast měl chrám na vrchu Radhošti na Moravě a v Čechách na Radobilu u Litoměřic. V případě Radobilu zakončení jména na „bil“, místo „gost“ vyplývá z významu přívlastku Radegastova „Bel“, který je vyrytý na pravém rameni jedné z jeho sošek, které se našli v druhé polovině 17.století ve štětínském městečku Prilvice. V Meklenbursku se nachází řeka Radegast a dvě vesnice téhož jména.
Radegast byl bohem dobrým, bohem slunečním, který byl povětšinou oslavován v době letního slunovratu. Kromě přízvisek hrdina, mudrc, hostitel, věštec, soudce, obroditel a životodárce, se mu říkalo i Dobropán.
O Radhošti na Moravě jsou dochovány četné lidové legendy. Říkalo se, že Radegastova modla stávala na louce, která se rozprostírá mezi Velkou Volářkou a Rovným Beskydem, jižně od temene, kde se připojuje k Radhošti Černá hora. Byla zničena v době příchodu Cyrila a Metoděje, kdy měl údajně lid po jejich kázáních sochu rozbít a na jejím místě vztyčit kříž. Poblíž modly se nacházel posvátný háj s věštírnou. Pod modlou byla kolmá prohlubeň, kterou objevil v roce 1755 prof.Vratislav z Monse. Tato prohlubeň měla být vstupem do podzemních síní pod temenem Radhoště, kterých se užívalo v pohanských dobách. Počátkem 19.století stála nad prohlubní, pokryta dřevěnými trámy, koliba, dlouhé dřevěné stavení pro ustájení dobytka spolu s bačovým obydlím. Ta později zcela vyhořela a říkalo se, že při požáru se propadla všechna zvířata do prohlubně. Potom bylo místo zasypáno hlínou a kameny.
Sochu popisuje H.A. Galaš, vojenský lékař 18.století, takto: Dle starého, na pergamenu psaného opisu, který můj zemřelý otec na faře rožnovské roku 1753 viděl a narýsoval, měl Radegast následující podobu: Hlava mladého muže s kučeravou hlavou, rohy beraní i uši, prsa ženská, břicho těhotné, ostatní modla bezruká. Výklad jeho jest tento: Rada silná a upřímná, rád poslouchal příchozí, činil moudré propovědi, radou každého kojil, byl pln moudrosti. Modla byla tak veliká, že muž hrubý a tělnatý pohodlně v ní seděl a pomocí rohů a uší dobře slyšel. Ústy odpovídal na dané otázky. Z Moravy, Slezska, Polska a Uher scházeli se lidé na Radhošť, krmný dobytek s sebou vedli a na vozech přiváželi i jiné oběti, víno, pečivo a maso. Od četných návštěvníků bývalo na vrchu až černo.
Nejslavnější dni, kdy byl Radegast uctíván, připadaly na dobu letního slunovratu a to kolem svátku Jana Křtitele, po čtyři týdny ve svátky a neděle. Po starodávném způsobu tančil lid u ohňů a strojil slavnostní veselí. Dříve byli obětováni bohu býci a ovce. Po obětech sešli se poutníci k hodům a radovánkám. Jedni hráli na nástroje, doprovázeni slavnostními zpěvy, jiní provozovali různé hry nebo tančili, ostatní zvali se k sobě, hostili se vzájemně hojným pitím a boha oslavovali.
U ohňů zůstávali po celou noc. Bylo to na Radhošti místo skutečně božské a
podívaná byla překrásná! Teprve po 11.hodině poslední odlesk sluneční na západě
mizí, a k 2.hodině se červánky již zapalují. Sláva a velebení vycházejícího
Slunce nedá se slovy popsati.
Také když se válečníci z boje šťastně navrátili, uctívali zde boha dary a
radovánkami.
-----------
Poznámka administrátora: Dnešní historikové vylučují souvislost
pojmenování Radhoště s Radegastem. Přestože se v souvislostí s Kněhyní, Čertovým
mlýnem, Tanečnicí jedná o další "pohanské" pojmenování tohoto beskydského
pohoří, cítil jsem potřebu tento údaj zde také uvést.
Osobně tuto kapitolu
nepovažuji za uzavřenou a spíše bych se přikláněl k přenesenému pojmenování
pohoří (osídlení této oblasti proběhlo v 11-13. století.)