Lada

Slovanská bohyně lásky, krásy, harmonie, souladu, radosti a mladosti, paní květů, jejíž obdobou je římská Venuše, řecká Afrodita nebo germánská Freya. Zasvěcen jí byl květen, ze stromů lípa. Ladě byla přisuzována dvě holoubátka, zapřažená do jejího vozu.

Jako světelné božstvo je božstvem jarním a letním. Podobně jako řecká Persefona, i ona přebývá v podsvětí. Traduje se, že žije krátce, protože ožívá a z podsvětí vychází právě až o jarní rovnodennosti, přičemž na rovnodennost podzimní opět umírá. Božstvo Lady můžeme objevit ve významu slov „koleda“, protože Slunce se rodí právě o zimním slunovratu (dnešních Vánocích). Toto jméno je složeno ze dvou částí: z „Ko“ a „Leda“. „Ko“ znamená vtělení na zemi toho, čemu předchází a „Leda“ znamená přímo Ladu. Proto „Koleda“, podle staroslovanského výkladu, znamená vtělení či sestoupení Lady na zemi. I u jiných národů si „koleda“ zachovala širší význam. Např. v Dalmácii byla Kolenda bohyní jara, na Ukrajině tatáž bohyně byla nazývána Koleda. Jedna stará srbská píseň jmenuje Ladu „starou matkou koledou“ (slovanské slovo „kolendati“ a „koldovati“ znamená čarovat, také obětovat…jménem „kaldovnica“ byl nazýván obětní stůl).

Příbuznost Koledy s Ladou najdeme potvrzenou u žumburských Uskoků v Dalmácii. U nich „koledvanje“ – koledování – je nejen o Vánocích, ale začíná podruhé o letnicích a trvá až do svátku Jana Křtitele, tedy do letního slunovratu. Doba před letním slunovratem bývala nejslavnějšími dny bohyně Lady. Ohně, které byly zapalovány v předvečer tohoto svátku, se v Dalmácii nazývaly „veliké Koljady“. V Čechách byl znám název „ladařice“, což bylo jméno pro dívky, které obcházely v tomto čase dědiny a přály každému domu štěstí a užitek. V předvečer 24.června vyzdobil každý chorvatský sedlák své obydlí kvítím a střechu a chlévy okrášlil věnci. Na návrších bylo zapáleno velké kolo se slámou, lidé přeskakovali oheň a vzývali Ladu: „Lado, Lado! Bog pomaga tomu stanu, liepoj Lado!“

Ve starém ruském letopise, který popisuje život knížete Vladimíra, je zmiňován „Kupalo“, tj. svatojánský oheň, zapalovaný na počest Lady v předvečer Jana Křtitele - letního slunovratu. Tehdy se scházeli ženy a dívky k tanci, vzali se za ruce a zpívali: „Lado, Lado, moje Lado!“ Písní, v nichž je božstvo Lady opěvováno je nespočítaně.

Tzv. „ladařské“ písně úzce souvisí s písněmi, zvanými „králické“. Králické hry, či hry na krále a královnu, se konaly v období letnic. Často při této příležitosti probíhaly zásnuby dívek, nebo dívky byly odváděny do kněžské služby.

Dle podání stávaly chrámy bohyně Lady v moravském Děvíně, Olomouci, Brně a slovenské Nitře. V Brně stál Ladin chrám na místě, kde je nyní kostel sv.Petra a v Olomouci dnes na jejím místě stojí kostel sv.Blažeje. Při obou těchto chrámech byly vychovávány sbory dívek. V Brně byla bohyně vyobrazena jako čistá panna, s vlasy po kolena, korunou z myrty a s růží na skráních. V pravé ruce držela tři zlatá jablka a stála na zlatém voze o dvou kolech. Lada ve staročeštině znamenala děvu, pannu.

Dříve se také koláče a pečivo, připravené o masopustě, nazývaly oladky a oladej. I odrůda hrachu s červeným květem se jmenuje ladinec. To nasvědčuje tomu, že božstvo Lady bylo stavěno po boku samotného Peruna, jemuž právě hrách byl zasvěcen.