Stribog

Jako božstvo větrů vystupuje ve slovanské mytologii Stribog. Větrné božstvo může být dobrým, ale také škodlivým. Je v úzkém vztahu se sluncem, vodou, počasím a s dušemi zemřelých. Vyznačuje se vševědoucností, protože provane na svých cestách celý svět. Bylo často žádáno o věštby, zejména o jarním vání. Má velikou moc, sílu a bohatství, i vliv na zemskou úrodu.

V „Povesti vremennych let“ je jmenován mezi modlami, které stály u Kyjeva roku 980 na čtvrtém místě. „Slovo o pluku Igorově“ ho připomíná následujícím veršem:
Z přímoří dech větrů, Stribogových vnuků,
přináší smršť šípů z poloveckých luků.

Na Moravě znamenalo slovo „stří“ vítr. Dalšími názvy Striboga byly Stříboh, Striw a Strigoň.

Na Rusi si představovali vítr jako muže se zakovanými ústy, který dýchá jen mezi zuby. Kdyby dýchal plnými ústy, všechno na světě by rozfoukal, srovnal hory s dolinami a nastal by konec světa.

Vítr jezdí na bílém koni, který je vůbec zosobněním vanoucího větru. Proto i v pohádkách bývá často rychlý kůň nazýván Větrem. Podle jiné verze jezdí Král větrů v modrooblakovém voze, do něhož jsou zapřaženi čtyři bujní oři, kteří se jmenují: Jih, Sever, Východ a Západ. Jedna slovenská pověst vypráví, že Král větrů sídlí v čarokrásné zemi, kde jsou skály a stromy ze zlata, tráva z hedvábí, zvířata mají zlatou vlnu a ptáci zlaté peří. Jeho zámek stojí na myší nožce.

Tím jsme naznačili, že hlavních větrů je čtvero: Jižní, Severní, Západní a Východní. Všichni jsou syny jediné matky (zřejmě Meluziny nebo Strigy), ale často se znesváří. Ze všech nejvíce je oslavován Jih, který přináší vláhu a teplo, jeho účinkem mizí sníh a příroda se zazelená. Méně vděčná role připadá Severu, který má dost špatných vlastností, ale přece jenom jednu důležitou a prospěšnou. Přináší zdraví. Západ nosí déšť, Východ čistí vzduch. Dodnes se dochovalo přání „dobrého větru“ na cestu.

Vítr je obrazem náhlého a nenadálého štěstí, ale i neštěstí, jak je uváděno v mnoha pohádkách. Je také božstvem zpěvu a milostnosti. Štěstí, které Stribog přináší, je ukryto ve významu slovního kmene „Stri“, který je obsažen i ve slově stříbro, které u Slovanů znamenalo mnoho. Bývalo zvykem, zvláště u Huculů, pokládat k novorozenci stříbrný peníz a přát mu : „Buď šťastné jako stříbro!“

Vítr nosí ale i neštěstí a smrt. Slováci říkali, když někdo zemřel na mrtvici: „Větr ho zavjou!“. V době moru si Poláci představovali morovou nákazu jako bílou paní a nazývali ji „Powietrze“. S větrem létají také mrtví, o štědrovečerní noci je celé ovzduší naplněno dušemi zemřelých. V tu dobu je možno spatřit nejen zemřelé příbuzné, ale i zapadlá města, zničené hrady, chrámy a jiné.

Větrům se obětovala převážně mouka, Slovinci jim předkládali při pečení čtyři kousky chleba na okno.