Zubr evropský Bison bonasus

Autor: Petr Tryščuk <petr(at)v-klub.cz>, Téma: Historie, Vydáno dne: 05. 03. 2006
Fotografie zubrů. Jednou z lovných zvěří Slovanských předků byl nepochybně zubr evropský. Bohužel tento druh vyhynul ve volné přírodě v roce 1921 (kavkazský poddruh roku 1927) a současní zubři jsou potomky poslední 50-60 kusů držených v té době v ZOO. Zubr dosahuje výšky v kohoutku 180 cm, hmotnosti 800 - 900 kg a délka rohů nepřesahuje 56 cm. V současné době žije volně pouze v polské Bělověžském pralese a v roce 2005 zavítal jeden jedinec dokonce do České republiky.

Staří Slované zubry nepochybně lovili se stejnou vášní jako pozdější polsko-litevští vládci. Jako příklad se uvádí hostina konaná v roce 1430, kdy pozval litevský kníže Vitovat do Lucka ve Volyni sousední knížata k sedminedělním hodům. Každý týden jim nabídl sto zubrů na rožni! Ale to již byli zubři na všeobecném ústupu. V českých zemích zřejmě vyhynuli až na přelomu středověku a novověku. Fotografie zubrů

Velmi zajímavá je absence osteologických nálezů zubra na našem území pro pravěk (jediné dva nálezy pochází ze středověku - jde o neopracované kosti). Je to možná i tím, že zubr byl spíše předmětem lovu, který ovšem nebyl pro Slovany dominantní pro získávání potravy (jednalo se spíše o sport a doplněk jídelníčku pro nobilitu). Na druhou stranu je zde poměrně velké množství nálezů pratura...

Zubrův evoluční vývoj je mírně zahalen tajemstvím, protože přes nápadnou podobnost s severoamerický bizonem (Bison bison Linnaeus, 1758), je zde naprostá absence podobnosti mitochondriální DNA (tedy pravděpodobně neexistuje společná pramatky). Dalším zarážejícím faktem ve vývoji zubrů je náhlé vynoření evropského druhu v pozdním pleistocénu. Dosud se ve fosilních nálezech nepodařilo objevit žádnou přechodnou formu, která by ukazovala na postupný vývoj.
Zajímavou teorii přednesl nizozemský tým Hanse Lenstra: Asi před dvanácti tisíci let v době ledové koncem pleistocénu se přes zamrzlou Beringovu úžinu vydalo stádo amerických bizonů. Sdružovalo pouze samce, což je u těchto zvířat obvyklé. Když narazili na samice místního pratura, spářili se s nimi. Vznikli kříženci. Neplodní samci zemřeli bez potomků a plodné dcery se znovu spojily s americkými návštěvníky. V této generaci byl již počet plodných potomků obojího pohlaví vyrovnaný. Populace mezidruhových kříženců bizona a tura se dále množila a dala vznik novému druhu. Na světě byl zubr evropský.

Obrázek zubra Fotografie zubrů. Každopádně se historický a současný zubr od sebe příliš nelišili jak mimochodem naznačují pravěké kresby (například v Altamiře) nebo unikátní kresba z Běloruska z roku 1566 či fotografie posledních volně žijících zubrů v Polsku. Podobně můžeme porovnat i dochované lebky.

Na rozdíl od bizona je zubr po celém těle včetně uší plavě šedohnědý bez příměsí černé barvy. Srst hlavy, končetin i ocasu není vlnitá, ale má stejnou strukturu jako na ostatních částech těla. Srst hrudníku, čela, brady a končetin je sice prodloužená, ale netvoří tak výrazný pláštík, čupřinu, vousy nebo "ponožky" jako u bizona. Ocas je dlouhý a dlouze ožíněný (ale bez třapce), takže přesahuje hleznový kloub. Paznehty jsou široké, poměrně ploché. Celkově má zubr slaběji utvářenou přední část těla a rozložitější záď. Rozdíly nejsou ale ani tak dány jinými rozměry kostry (i když pánev zubra je relativně o 1/4 větší), jako držením těla, osvalením a osrstěním. Bizon se pozorovateli zdá být kratší, což je způsobeno postavením končetin zvířete: Obvykle totiž "podhazuje" nohy pod trup tak, že mezi předním a zadním párem zůstává jen malá mezera. Takový postoj ovšem způsobuje prohnutí páteře, takže bizon se zdá být i relativně vysoký. Zubří rohy vyrůstají od základny stranou, pak dopředu a špičky se stáčejí mírně dovnitř, takže jsou typickou útočnou zbraní.

Lebka zubra.Pro nás může být zajímavé použití "zubra" pro současnou slovanskou oživlou historii. Předně nás zajímají rohy a kůže (obojí by se případně dalo použít i z bizona). Ovšem získání těchto artefaktů nebude jistě příliš snadné.

 

Odkazy: