Jarun (Jarovít)

Jarovít - slovanský bůh jarního slunce a plodnosti. Bůh polabských a pobaltských Slovanů, ctěný hlavně v Pomořanech. Svatyni měl ve Štětíně, Wollgastu a Havelbergu. V jeho chrámě v Havelbergu visel ohromný zlatý štít, nošený v boji před vojskem. Tento zlatý štít je výrazným slunečním symbolem.

Při jeho jarních slavnostech bylo celé město vyzdobeno prapory. V Havelbergu byl uctíván až do roku 1128, kdy byl jeho chrám zničen Otou Bamberským. Svátek se zde konal někdy na počátku května. Jeho kněz prohlašoval: „Jsem váš bůh, který pokrývá pole travou a lesy listím. Plody polí a lesů a všechny ostatní věci užitečné lidem jsou v mé moci.“ Životopisec Oty z Bamberku Herbord uvádí, že latinské jméno Jarovíta je Mars.

 

Sv. Jiří

a) jihoslovanský sv. Jiří

Den sv. Jiří je jeden z nejvýznamnějších jihoslovanských výročních svátků. Slaví jej nejen Jihoslované, ale i všechna ostatní etnika balkánského prostředí, včetně muslimů. Den sv. Jiří představuje počátek letní poloviny roku a počátek hospodářských prací. V tento den probíhá první vyhánění dobytka na pastvu.

Pro průběh svátků je charakteristické sbírání bylin, které probíhá většinou v předvečer svátku nebo brzy ráno. Byliny takto nasbírané mají zvláštní magickou a léčebnou moc. Během dne probíhá i obřadné houpání dívek na lanových houpačkách přivázaných k větvím stromů. Při tom se pějí písně mající jasně milostný podtext. Je v nich často vzpomínáno i jméno Lady a Lelji. Píseň makedonských Mijaků hovoří i o příchodu nové vegetace společně s Jiřím:

De, more Ďurďe, mlad Ďurďe
De koj ti reče da dojdeš?
Mene mi reče, mene mi reče
Veligden.
Brgo da dojdeš, brgo da dojdeš
Po mene.
So šuma je treva, so šuma je trava
Pred tebe
I so Solunci, i so Solunci
Po tebe.

(Jastrebov, 1886, str. 150-151)

 

V jedné srbské písni, kde se popisuje svatba slunce, dostává každý světec dary. Svatý Jiří pak dostane vesnu a květy (Karadžić, Srpske narodne pjesme. Herc., str. 304).

Další část obřadnosti se týká dobytka, který bývá před vyhnáním na první pastvu ozdoben zelení a květinovými věnci a bývá podroben různým ochranným rituálům. Nejarchaičtější rituál konaný onoho dne na území Bulharska, Makedonie a Srbska představuje oběť jehněte. To může mít každá rodina zvláště nebo je zabíjeno společně pro celou ves (levnější varianta). Zabíjí se vždy prvorozené samčí jehně a, pokud je možno, bývá bílé. Jednalo se o první zabíjení jehněte v roce, do té doby bylo zakázáno jíst jehněčí maso. Obětuje se před rozbřeskem otočené směrem k východu, což je strana symbolizující nový život. Před podříznutím se mu oči zakryjí kusem hadru a ženy mu místy mažou hubu medem. Hospodář v Bulharsku prohlásí: „Sv. Gergi, na ti jagne.“ Krev teče do jámy vykopané v zemi, do které se později vloží hlava a všechny částí, které se nejedí. Místy krví mažou děti po tváři, aby byly zdravé. Oběť provádí vždy nejstarší člen rodiny nebo nejváženější občan obce. Maso se potom vaří v kotli a rozděluje se všem přítomným, každý musí povinně svůj díl pozřít. Kosti se nikdy nelámou a po jídle se zakopou do země nebo hodí do řeky. Po hostině nastává všeobecné veselí a střílení z pušek.

Na mnoha místech se v předvečer sv. Jiří zapalují i ohně, u kterých se shromažďují mladí a tančí okolo nich často až do rána. Někde se v pravidelných intervalech zapalují až do sv. Jána. Podle Vesny Petreské (Petreska 1998) jsou původu svatojánského a na sv. Jiří byly přesunuty později. Na sv. Jiří se věří v čarovnou moc rosy. Dívky se chodily válet do ranní rosy, aby byly zdravé a krásné. V Bulharsku se ranní rosa také sbírala a zadělával se z ní obřadní chléb (Koleva 1981).

 

Mnozí badatelé usuzují (např. Frazer, Zlatá ratolest), že svátek jihoslovanského sv. Jiří souvisí s římskými pariliemi, které se konaly 21. dubna. Byly zasvěceny bohu Palasovi, ochránci stád. Obecně je však sv. Jiří považován za nástupce některého slovanského božstva, ochránce dobytka (Čajkonić 1973). Je pravděpodobné, že původní slavnost slovanského božstva byla kontaminována blízkými svátky starobalkánského romanizovaného obyvatelstva, snad původními římskými pariliemi. Právě u tohoto romanizovaného obyvatelstva, poté co bylo přišedšími Slovany zatlačeno do vyšších poloh, vznikla specifická karpatobalkánská pastýřská kultura, která se dále šířila a ovlivňovala své okolí. Snad právě odtud vychází zdůraznění pasteveckého významu svátku sv. Jiří.

 

b) Zelený Juraj

Chlapecké obchůzky s postavou Zeleného Juraje jsou známy v panonském Slovinsku a severním Chorvatsku, tedy v kajkavské nářeční oblasti. Začínají obvykle po půlnoci před svátkem a často trvají až do rána samotného svátku. Hlavní postavou je jeden chlapec ozdobený zapletenou zelení a květy, který se nazývá Zelený Juraj. Někdy se taková maska nechá noc předtím smáčet rosou. Takto chodí společně s nepočetnou skupinkou chlapců po domech na vsi, při čemž od hospodářů vybírají dary. Zpívají při tom písně, ve kterých ze jedná o příchodu Zeleného Juraje, s nímž přichází jaro v podobě zelené trávy, mladého lesa a mladých zvířat. (Koleva 1981)

 

Dabar večer tomu stanu,
tomu stanu, gospodaru,
gospodaru, gospodinji,
i ukuci svoj družini.
Donesli smo santi Jurja,
santi Jurja zelenoga,
z crne gore v ravno pole.

(Koleva 1981)

Pisan Vuzem prošao, zelen Juraj došao,
Iza one gore, u to ravno polje.
Darujte ga, darujte,

Juru zelenoga!
Kuda Jura odi, tuda polje rodi.
Nije Jura svaki dan, već u ljetu jedan dan.

(Huzjak 1957:7)

 

Prešel je prešel,
Pisani vuzem,
Došel je došel,
Juraj zeleni
Iz zelene gore,
U to ravno polje.
Darujte ga darujte,
Jurja zelenoga.
Dajte Juri mesa,
Da vam ne bedesa,
Dajte Juri soli,
Da vam Boga moli.
Darujte ga darujte,
Jurja zelenoga.
Dajte Juri sira,
Da vam lepše sviral.
Dajte Juri jajec
Da vam ne bu zajec.
Darujte ga darujte,
Jurja zelenoga.

  (Gavazzi, Mil.: Godini dana hrvatskih narodnih običaja.)

 

Písně tedy popisují, co vše je nutné Jurajovi darovat za to, že přišlo jaro. Hospodáře, který by odmítl Juraje podarovat, stihne kletba smůly, bídy a neúrody. (Koleva 1981)

 
1. Pisan vazam prošal je,
Zeleni Juraj došal je,
Iza luga zelenoga,
Iza mora crljenoga,
Po nem ravnom polju,
Na zelenom konju.
Donesal je sve što nam treba:
Lakat dugu mladicu,
Padalj dugu travicu,
Travica je janjescu,
Mladica je voleku.
Gram po polju spremami,
Slatka hrana raste.
…
 
2. Pisan Vuzem prošao,
Zelen Juraj došao.
Na zelenom konju,
Po ovim ravnim polju.
Sve se polje zeleni,
Brdo i doline.
Po ovim polju perani,
Slatke ‘rane rastu,
…

(Huzjak 1957)

 

Po skončení obchůzek bývá maska Juraje hozena do vody, aby byla zajištěna po celý rok vláha.

 

Písně jasně ukazují příchod Juraje z jakési daleké země, ležící za černými lesy a krvavými moři (iza luga zelenoga; iza mora crljenoga; z crne gore v ravno pole). Přijíždí na zeleném koni, což je symbolem vegetace. Cesta jej vede na rovné pole, které se jeho příchodem zazelená a začne plodit (sve se polje zeleni; kuda Jura odi, tuda polje rodi).

Juraj se nám tedy jasně zjevuje jako nástupce starého pohanského božstva, které přichází po zimě z onoho světa a přináší přírodě, lidem a dobytku novou vegetaci a plodnost. Kůň, na kterém Juraj přijíždí, ačkoliv je pod vlivem vegetační funkce zelený, připomíná koně, jež je atributem slunečních božstev (Čausidis 1994). I obchůzky jsou velmi starého původu. Snad pocházejí z doby, kdy zástupci již upadajícího pohanství vybírali od lidí obětiny pro toto božstvo. V případě, že pod vlivem církevních nařízení odmítli lidé obětinu vydat, stihla je kletba neúrody, neplodnosti a bídy.

 

c) západoslovanský sv. Jiří

Zvláštní význam má svátek sv. Jiří pro obyvatelstvo karpatské oblasti sahající přes Slovensko, jižní Polsko až na východní Moravu. Jinde u západních Slovanů není kult sv. Jiří nijak osobitě výrazný. Svatý Jiří je ve zdejších jarních koledách přestaven jako klíčník, který odemyká zemi a přináší novou vegetaci.

 

Květná neděla, kdes klúče děla?
Dala sem ich, dala svatému Juří.
 
Svatý Juří stál, pole odmykál,
aby tráva růstla, tráva zelená
 
Tráva zelená, fiala modrá,
všelijaké kvítí na věnečky víti
kvítkem rozkvítá.

(Václavík 1950)

 

Z horního Pobečví:

Stává svatý Jura a s klúči sa šúrá,
co by tráva vyrostla nám hrubá.
 
Tráva pro kravičky, růža na voničky,
růža červená a fiala modrá.

(Václavík 1950)

 

Z moravských Karpat:

Smrtná neděla,
kdes klíč poděla
dala sem ho, dala,
svatému Juří,
aby nám otevřel
do ráje dveří.
Aby Juří vstal
pole odmykal,
aby tráva rustla,
tráva zelená.

(Vetterl 1955)

 

S představou, že sv. Jiří otvírá zemi, je spojena i víra, že v ten den vylézají z děr hadi – „Svatý Juři hady aj ščury búři“ (Frolec 1973). S tím je spojena i pověra, že kdo potká na sv. Jiří živého hada, bude mít po celý rok štěstí (Zíbrt 1899).

 

c) východoslovanský sv. Jiří

Svatému Jiří jsou v pravoslavném prostředí zasvěceny dva svátky, jeden jarní (23. duben) a jeden podzimní (3. listopad). I u východních Slovanů je sv. Jiří chápán jako ochránce dobytka, zvláště před divou zvěří, zejména vlky. Sv. Jiří je často vykládán jako vlčí pastýř. Věří se, že každé dobytče, které odnesl vlk, popř. jehně, je přímým darem sv. Jiří. Rusové se modlí:

 

Jegorij ty naš Chrabryj!
Ty spasi našu skatinku,
v pole i za polem,
v lěsu i za lěsom,
ot vołka chiščnago,
ot miedwiedza ljutago,
ot zvěra lukawago.

(Václavík 1950)

 

V lidové obřadnosti vystupuje svatý Jiří jakožto božstvo plodnosti a jarní vegetace. S jeho svátkem je spojena pranostika, že pokud bude hodně teplé rosy, bude pak i léto teplé a vlažné. V okolí Novgorodu mládež zpívá:

 

Da my Juriga sustrečajemo, Pana Boha věličajemo,
Padaj Bože kluče atvaryci siru zemlicu,
da vypuščič Božiju rasicu da na žito pšenycu,
na uskakaju Božuju pašnycu.

(Václavík 1950)

 

Dále běloruský popěvek:

Svjatý Júraj po měžách chódzič,
po měžách chódzič da žyto ródzič,
Da z kałasóčka da žyto bočka,
a z drohôho da tóje dvóje.

(Václavík 1950)

 

I na Ukrajině:

Svjatyj Jurij po polju chodiť, chlib žito rodiť.

(Kirpičnikov 1879, 228)

 

Ke svatému Jiří se váže i výrazná sluneční symbolika . V jednom z ruských zaklínadel se hovoří o tom, jak sv. Jiří sešel z nebes po zlatých schodech, přinesl 300 zlatých šípů, 300 zlatých luků a tětiv. (Majkov, L.N.: Velikorusskije zaklinanija, str. 86) V symbolice jsou právě často sluneční paprsky přirovnávány k šípům a slunce k lukostřelci. (Afanaśjev 1865-69) Dalším slunečním symbolem je kůň, který je nazýván bílým, nebo dokonce i zlatým. V jedné běloruské písni:

 
Rozygrajsja Jurja konik,
Zalaceńki konik.

(Petruševič, Obščer. dnev., 42-43)

 

Další řada písní je spojena, podobně jako u západních Slovanů, s motivem klíčů, otvírání země a vypouštění rosy . Bělorusové v den sv. Jiří obchází pole nesouce piroh a vodku a další obětiny a vzývají sv. Jiří:

Jurij, vstavaj rano,
Otmykaj zemlju,
Vypuščaj rosu
Na ceploje leto,
Na bujnoje žito,
Na jadronistoje,
Na kolosistoje,
Ljudzjam na zdorovje…

(Zap. Georg. Ob. (etn.) VII, 390)

Svjaty Juri, boski ključnik,

Da idzi u pole, da u čistoja,

Odomkni zemlju, pusci rosu.

Pusci rosu na hetu vjasnu,

Da j mokraju, da j cepljaju.

(Kirpičnikov 1879)

 

Svjatyj Juŕja,
Božij posol,
Do boha pašou(,
A u(zjau( ključi zolotyje,
Atamknul zemlju syruseńkuju,
Pusciu( rosu cjapljuseńku
Na Beluju Ruś i na u(veś svet.

(Petruševič, Obščer. dnev. 42)

 

  I na Ukrajině se setkáváme s Urajem (forma jména Juraj), který chce po své matce klíče, aby mohl odemknout pro změnu nebe:

 
Ta Uraj matku kliče:
„Ta podaj matka ključi,
Odimknuti nebe,
Vypustiti rosu,
Divockuju krasu“.

(Nomis. Ukr. prikaz. 433.)

 

Ve zcela jiném duchu se nesou duchovní verše o svatém Jiří. Je to především verš „O mučení sv. Jiří Chrabrého“. V první části je popisováno mučení svatého Jiří císařem Demiánem, aby se vzdal křesťanské víry. Po neúspěchu je zaživa pohřben do hrobu, odkud se po třiceti letech vysvobozuje za pomoci svaté Bohorodice. V druhé části jede Jiří na svatou Rus šířit křesťanskou víru. V cestě mu však postupně brání lesy, Jiří jim nařídí, aby se rozrostly po celé ruské zemi, dále mu překáží řeky, Jiří jim nařídí, aby se roztekly po celé svaté Rusi, dále stloukající se hory, které Jiří svým slovem vrátí na staré místo. Dále narazil na smečka vlků, které pásly tři jeho zakleté sestry. Jiří vlkům nařídil, aby se rozutekli po celé zemi a jedli, co jim Jiří dovolí. Dále narazil na klubko ohnivých hadů, nařídil jim, aby se rozutekli po zemi a zalezli do děr. Dojel až ke Kyjevu, kde před branou seděl pták Černogar a v zobáku držel rybu Jesetera. Jiří mu nařídil, aby letěl nad Oceán. Dojel až k paláci, kde Demiánovi usekl ostrým mečem hlavu. Potom očistil od latinské víry celou ruskou zemi a vysvobodil za zakletí své tři sestry. (Kirpičnikov 1879)

Tento duchovní verš vznikl zcela jistě ještě před rozšířením legendy, která popisuje boj sv. Jiří s drakem. Jeho pozdější varianty byly však již touto legendou kontaminovány, když byl s drakem ztotožněn císař Demián. Svatý Jiří je popisován pomocí sluneční symboliky: „Po kolena nogi v čistom serebre, do lokoť ruki v krasnom zolote, golova u Jegorija vsja žemčužnaja, po vsem Jegorije časty zvezdy.“ Jeho pohřeb za živa může symbolizovat pobyt v podsvětí během zimního období, ze kterého se však vysvobozuje, ale musí ještě překonat různé překážky, které jsou mu na cestě z podsvětí kladeny. Nakonec si vybojuje po zimě vládu nad světem a přináší blahobyt. Podobný motiv pohřbu je obsažen i v bylině o Ilji Muromci, kdy je po sporu s otcem uvržen do hrobky a vychází odtud až v ohrožení Kyjeva nepřáteli (Kapica 2000). Motivy Jiřího cesty a bitvy s Demiánem jsou zase příbuzné s bylinou o bitvě Ilji Muromce se Slavíkem a Svjatogorem (Kirpičnikov 1879). Je proto pravděpodobné, že došlo ke vzájemné kontaminaci duchovního verše o sv. Jiřím se zmíněnými bylinami. Kirpičnikov dále i uvádí, že překážky, které musí sv. Jiří překonávat při své cestě do Kyjeva, jsou převzaty z Golubiné knihy.

Jarilo

a) Běloruský Jarilo

Jeho svátek připadal na 27. duben. Na rozdíl od ruského, běloruského Jarila představuje krásný mladík. V roce 1846 jej pospal Drevljanskij jako krásného mladíka sedícího na bílém koni a oblečeného do bílého pláště. Na hlavě má věnec z jarního kvítí, v pravé ruce drží lidskou hlavu a v levé snop obilí. Nohy má bosé. Na jeho svátek se po soumraku scházejí dívky a vyberou jednu, která se přestrojí za Jarila. Vysadí ji na bílého koně přivázaného ke sloupu. Potom okolo něj dívky tančí a zpívají, majíce na hlavě květinové věnce. Chodí i po polích a zpívají:

 

Kamo stupi svojom nogom,
Posvuda se raž podiže,
Kamo okom on pogleda,
Posvud tamo klas dozrjeva.

(Belaj 1998)

 

V jiných krajích Běloruska přestrojují a chodí i s chlapcem. Zpívají:

 

Valačyu(sja Jarylo
Po u( semu svetu,
Polju žytu radzi u( .

A hdze ž on nahoju,
Tam žyto kapoju,
A hdze že jon ni zyrne,
Tam kolas zaćvice.

(Belaj 1998)

 

Nebo také:

Voločilsja Jarilo po vsemu svetu,
Polju žito rodil,
Ljudjam detej plodil.
Gde on stupiť,
Tam žito stenoj,
Gde on vzgljanet,
Tam kolos zacvetajet.

(Kapica 2000)
  c) Ruský Jarilo

Ruský Jarilo je představován jako stařec se zvýrazněným falem. Jeho svátek bývá také mnohem později něž svátek Jarila běloruského, podle církevního kalendáře koncem května až v průběhu června. Den svátku většinou splynul s Trojicí (Hod boží svatodušní), takže byl pohyblivý. V Nižegorodské gubernii byl pak v 19. století slaven 4. července. O tomto datu svědčí i zlomek staroslovanského kalendáře ze 4. století, kde je v tento den symbol stromu. Zajímavé je, že i Herbord popisuje v Pomořanech 4. června 1121 jakýsi svátek, který byl spojen se všeobecným veselím, hrami a křikem. (Rybakov 1981)

Dříve byl Jarilův svátek na Rusi hojně rozšířen, především ve středoruských a východoruských oblastech. Svědčí o něm dodnes četná toponyma. V okolí města Galiče měl mít Jarilo v minulosti i svůj idol. Svátek končí pohřbem Jarila, který je představován jako stařec s nepoměrně velikým falem. V Kostromě vynášel loutku Jarilo předem vybraný stařec oblečený do hadrů. Za všeobecného veselí došel s průvodem z města na pole, kde byl Jarilo s předstíraným pláčem a nářkem pohřben. Ve Voroněži pokládají na hlavu vybranému člověku vysokou čepici, která je falickým symbolem. Na Ukrajině jsou obdobné obřady známy s figurou zvanou Kostrobuňko. V Perejaslavském letopise ze 13. století je zmíněn pohanský bůh Jarun, který měl mít idol v Suzdale. I ten bývá s Jarilem spojován. (Famincyn 1884)

 

Pohřeb ruského falického Jarila je možné vyložit jako vnášení plodivé síly do země (Čausidis 1994), potom ovšem zůstává otázkou, proč ji oplodňuje sešlý stařec, nikoliv silný mladík. Proto je schůdnější vysvětlení (Rybakov 1981), kde Jarilo v souhlase s běloruským podáním představuje ztělesnění jarní plodnosti. Plodnost zklíčivších semen již koncem léta není potřebná, proto je Jarilo rituálně pohřben, aby jeho plodivá síla vstoupila do nových zrajících zrn na klase.

 

Pokus o syntézu

O tom, že kult svatého Jiří byl zasazen ještě do živé slovanské pohanské religiozity, nemusí být pochyb. Zůstává však otevřenou otázkou, které slovanské božstvo či božstva nahradil, popřípadě jakým jiným způsobem jeho kult nabral pohanské náboženské prvky.

Kult svatého Jiří se začal v křesťanském světě šířit od 5. století, zpočátku s nedůvěrou církevních představitelů. V této době ještě zdaleka nebylo pohanské smýšlení v římské říši mrtvé a první kontaminace tohoto křesťanského světce s pohanstvím nastala již v této počáteční době. Snad se na vzniku tohoto kultu podepsal i v té době hojně rozšířený mithraismus (Kirpičnikov 1879). Nepochybným faktorem, který přispěl k rozšíření jeho kultu, je fakt, že svátek sv. Jiří byl posazen do druhé poloviny dubna, do období, které je tak důležité pro zemědělské práce. Není ani jistě náhodou, že jméno Georgios, znamená v řečtině rolník, zemědělec.
V průběhu christianizace se Slované setkali nepochybně již s tímto pohanstvím kontaminovaným obrazem svatého Jiří, zvláště na Balkáně, kde byli slovanští osídlenci přímo ovlivňováni domorodým pokřesťanštěným obyvatelstvem. Důkaz o tom, že nejméně část Slovanů slavila přibližně ve stejné době, jako je den sv. Jiří, jakési jarní svátky, nám podává Herbord ve své správě o slavnostech Jarovíta v Havelbergu. Jasné pohanské prvky pak vykazují i další jarní svátky na celém slovanském území, zvláště pak Velikonoce. Není důvodu se domnívat, proč by Slované měli být v celoevropském měřítku výjimkou a žádné jarní svátky neslavit. Můžeme tedy uvažovat, že svátek sv. Jiří připadl právě v průběhu christianizace Slovanů přímo nebo velmi blízce na dobu konání pohanské slavnosti. Potom nic nebránilo tomu, aby se již dříve pohanstvím kontaminovaný sv. Jiří stal nástupcem slovanského božstva v ní oslavovaného, a aby i do svátku sv. Jiří byl přenesen obsah starých slavností.

Tato přímá reflexe starého božstva do sv. Jiří není však na celém slovanském území stejná. Nejjasněji se jeví u nejjižnějších Slovanů na Balkáně, kde se dodnes zachovaly velice archaické prvky, jako přinášení oběti jehněte. Kult svatého Jiří je výrazně patrný i u východních Slovanů. Specifický je i Zelený Juraj v severozápadní části jihoslovanského území. U západních Slovanů je však situace poněkud odlišná. Postava svatého Jiří je i zde známa a oblíbena, ale však v klasickém západoevropském pojetí. Jeho kult ve slovanské podobě nalézáme jen kolem pásu Karpat, což můžeme vysvětlit vlivem karpatobalkánské pastýřské kultury, která se v těchto oblastech od pozdního středověku šířila a dosáhla až na východní Moravu. Tato situace může mít několik vysvětlení. První z nich je, že u západních Slovanů nebylo na co navazovat, že místní obyvatelstvo žádné jarní svátky neprovozovalo a božstvo jarní vegetace nectilo. Toto vysvětlení však vyvracejí zprávy o Jarovítovi i samotný zemědělský způsob života obyvatel, který tuto ritualitu vyžadoval. Další možností je, že na vině je odlišný způsob christianizace západních Slovanů, a to ze západu, odkud nepřicházely natolik silné podměty k takovéto synkretizaci, narozdíl od východního křesťanství. Poslední možností je, že i zde v prvotní fázi ke ztotožnění sv. Jiří se slovanským božstvem došlo, nicméně bylo záhy působením západní církve vymíceno, neboť univerzalistická západní církev byla k přežitkům pohanství méně tolerantní, než církev východní mající více „národní“ charakter, kde podobné rituály mohly pod povrchním křesťanským nátěrem vcelku pohodlně dále přežívat. Takovýto postup však nemůžeme nijak doložit.

Prvotním ztotožněním sv. Jiří se slovanskou ritualitou a snad i mytologií však vývoj nekončí. V průběhu středověku se začnou Evropou šířit legendy o boji sv. Jiří s drakem, které ve starších životech tohoto světce chyběly. Největší zásluhu na popularizaci tohoto příběhu měl ve 13. století Jakub de Voragine, když jej zařadil do své Zlaté legendy. A tyto legendy se postupně začaly šířit i ke Slovanům, kde ovlivnily starší synkretistický kult sv. Jiří, mnoho slovanských pohádek je variací tohoto příběhu. To vedlo některé badatele k mylnému domnění, že motiv boje sv. Jiří s drakem je již praslovanského původu, a poté i svatého Jiří analogicky podle boje Peruna se Zmejem prohlásili Perunovým nástupcem (Ivanov, Toporov, 1965, 1974). Že tento výklad není správný ukázal Rybakov 1981. Skutečně, u Slovanů lze spatřovat dvě podoby sv. Jiří, jeden je spojený s ritualitou a obřadními písněmi a žádný motiv draka se v něm nevyskytuje. Druhá podoba se objevuje především v lidových pohádkách a pověstech a popisuje boj sv. Jiří s drakem. Je evidentně mladší a přinesená až pozdními křesťanskými legendami, vyskytuje se i u západních Slovanů. Tato podoba sv. Jiří však přispěla ke kontaminaci i s nástupcem Peruna – sv. Eliášem, proto jsou někdy jejich postavy zaměňovány.

Stále však zůstává otázkou, jaké božstvo tedy sv. Jiří zaměnil, s vyloučením Peruna v předešlém výkladu, a zda je sv. Jiří jedinou reflexí tohoto božstva. Nejprve je však nutné vyřešit otázku praslovanskosti tohoto božstva, tedy otázku zdali byl sv. Jiří ztotožněn s božstvem všeslovanským, které existovalo již ve společném náboženském dědictví Praslovanů v poměrně jednotné podobě, nebo zaměnil pouze lokální božstva, která mezi sebou vzájemně nikterak nesouvisela. S touto otázkou těsně souvisí i problém případných dalších reflexí tohoto božstva. Výsledky posledního výzkumu v oblasti slovanské mytologie jasně ukazují, že jádro slovanského náboženství bylo mnohem kompaktnější, než se dříve předpokládalo. Kult bohů, jako je Perun, Veles, Svarog, Svarožic, Dažbog nebo Lada byl dokázán ve všeslovanském měřítku a v poměrně jednotné podobě. Kromě tohoto jádra praslovanských bohů byla však i řada božstev omezenějšího rozsahu, která tento panteon doplňovala. Abychom rozhodli, do jaké z těchto kategorií náleží božstvo nebo božstva zastoupené v kultu sv. Jiří, musíme se zevrubně podívat na jeho dochované stopy.

V slovanské obřadní poezii je sv. Jiří představen jako bytost, která svým výskytem na určitém místě vyvolává rozpuk nové vegetace, navýšení úrody a plodnosti. Dokazují to písně jihoslovanské (so šuma je treva, so šuma je trava pred tebe; kuda Jura odi, tuda polje rodi;donesal je sve što nam treba: lakat dugu mladicu, padalj dugu travicu; sve se polje zeleni, brdo i doline), východoslovanské (svjatý Júraj po měžách chódzič, po měžách chódzič da žyto ródzič; svjatyj Jurij po polju chodiť, chlib žito rodiť) i západoslovanské (svatý Juří stál, pole odmykál, aby tráva růstla, tráva zelená; stává svatý Jura a s klúči sa šúrá, co by tráva vyrostla nám hrubá). Jasně se nám tedy rýsuje jednotné božstvo darující novou vegetaci, plodnost a úrodu.

Také je u Slovanů poměrně jednotná představa sv. Jiří jako ochránce dobytka, u Bulharů, Makedonců a částečně i Srbů umocněná obětí jehněte. I v některých východoslovanských oblastech se vytváří obětní piroh ve tvaru berana (Kirpičnikov 1879). Tento rys můžeme vyložit, kromě vlivu karpatobalkánské pastevecké kultury, jako rys druhotný, podmíněný funkcí první, tj. funkcí dárce vegetace. Nová jarní tráva na pastvinách je pro pastýře klíčovou událostí, která umožňuje první výhon dobytka na pastvu, který se provádí právě na jeho svátek. Proto musíme odmítnout interpretace, které sv. Jiří považují za nástupce boha dobytka, kterým byl u Slovanů Veles (např. Čajkanović 1973).

Dalším rysem sv. Jiří, hojně dosvědčeném v oblasti východoslovanské a fragmentárně také jihoslovanské, je sv. Jiří jako vlčí pastýř, tedy vládce divé zvěře. Tento rys není příliš s ostatními vlastnostmi sv. Jiří kompaktní a je možných několik vysvětlení. Tento rys může souviset s funkcí ochránce dobytka, sv. Jiří tedy chrání dobytek především před divokými zvířaty. Dokládají to běloruské písně (Ty spasi našu skatinku … ot vołka chiščnago, ot miedwiedza ljutago). Každé dobytče, ulovené vlkem nebo medvědem, je také považováno za přímý dar svatému Jiří, což přináší hojnost celému stádu. Je také možné, že vývojem tohoto typu došlo ke kontaminaci postavy sv. Jiří se skutečným vládcem lesa a jeho zvířecích obyvatel, lesním mužem, který je zván Lešij, Lesovik nebo v Čechách také Hejkal (Famincyn 1884). V každém případě tento rys považujeme za druhotný a podmíněný.

Dále se v jihoslovanských, zvláště pak v písních spojených se Zeleným Jurajem, hovoří o příchodu sv. Jiří ze země, kterou jsme již dříve určili jako podsvětí. Právě příchodem do světa, do prostředí života člověka, začne působit jako bůh plodnosti. O tom, že sv. Jiří přichází, hovoří i písně makedonské a bulharské (de koj ti reče da dojdeš? … brgo da dojdeš, brgo da dojdeš po mene). Z písní východoslovanských nemůžeme o příchodu sv. Jiří říci nic konkrétního, avšak zmiňovaný duchovní verš o svatém Jiří Chrabrém, bez ohledu na vztah k bylinám, také docela jasně popisuje pobyt sv. Jiří v podsvětí (uvěznění v hrobě), jeho složitou cestu na svět a nakonec blaho, které jeho příchod přinesl. Můžeme tedy sv. Jiří považovat za nástupce božstva, které tráví určitý čas v uvězněné v podsvětí (během zimy), než svým nikoliv jednoduchým příchodem na svět přinese obnovení života v přírodě.

Poslední motiv, který se vyskytuje v obřadních slovanských písních i samotných rituálech, je motiv rosy, klíče a otevírání země. Tyto motivy se vyskytují vcelku shodně u písní západoslovanských a východoslovanských (Svatý Juří stál, pole odmykál, aby tráva růstla, tráva zelená; Smrtná neděla, kdes klíč poděla dala sem ho, dala, svatému Juří, aby nám otevřel do ráje dveří; padaj Bože kluče atvaryci siru zemlicu, da vypuščič Božiju rasicu; Jurij, vstavaj rano, otmykaj zemlju, vypuščaj rosu; svjatyj Juŕja, božij posol, do Boha pašou(, a u(zjau( ključi zolotyje, atamknul zemlju syruseńkuju, pusciu( rosu cjapljuseńku). S motivem rosy jsou silně spjaty i rituály jihoslovanské. Rosa na den sv. Jiří je považována za zvláště obdařenou čarovnou a léčebnou silou, dívky se v ní nahé válejí a myjí si obličej, aby byly zdravé a krásné. Také se sbírá a používá se na zadělání obřadního chleba. (Koleva 1981). Můžeme tedy i motiv rosy považovat za všeslovanský. Rosa je potřebná pro rozvoj jarní vegetace a pastvin, od deště se však liší jedním zásadním způsobem. V lidovém chápání nepřichází jako déšť z nebe, nýbrž ze země. Zárodek mýtu spojený se sv. Jiří se nám tedy již rýsuje. Božstvo, které nahradil, při příchodu z podsvětí otevírá zemi, snad za pomoci nějakého zvláštního klíče, čímž vypouští rosu v ní uvězněnou. A příchod rosy umožňuje rozvoj vegetace, které je toto božstvo patronem.

Celá tato konstrukce, která odhaluje toto božstvo v natolik jasných obrysech, že jej můžeme považovat za praslovanské, stojí na nutnosti vyjasnit jeho vztah k postavám mu tak nebo tak podobných, jako je polabský Jarovít a východoslovanský Jarilo. V případě Jarovíra máme štěstí, že nám latinští kronikáři dochovali část řeči Jarovítova žerce při slavnostech. Ta zněla: „Jsem váš bůh, který pokrývá pole travou a lesy listím. Plody polí a lesů a všechny ostatní věci užitečné lidem jsou v mé moci.“ Ale k tomu máme přeci přesnou analogii v chorvatských obřadních písních! - Zeleni Juraj došal je … donesal je sve što nam treba: Lakat dugu mladicu i Padalj dugu travicu … A o pokrývání lesů listím hovoří také jihoslovanská obřadní píseň: so šuma je treva, so šuma je trava pred tebe. Vliv sv. Jiří na úrodu polí snad již ani nemusíme opakovat. A tak nám polabský Jarovít, kterého křesťanský kult sv. Jiří nikdy neovlivnil,   zcela zapadá do schématu nastíněným rozborem kultu sv. Jiří, což nám potvrzuje že Jarovít a sv. Jiří mají společnou předlohu v jediném praslovanském božstvu.

Zvláštní otázkou je východoslovanský Jarilo. Ten se nám totiž jeví ve dvou vcelku odlišných podobách, jedním z nich je mladý, vegetaci, úrodu a plodnost přinášejí Jarilo běloruský, který nám do našeho konceptu skvěle zapadá (včetně přesně analogických obřadních písní: polju žytu radziu(, a hdze ž on nahoju, tam žyto kapoju; chorvatské Kuda Jura odi, tuda polje rodi), maje svátek koncem dubna, a starý a nemohoucí Jarilo ruský se svátkem počátkem června, který nám naše božstvo příliš nepřipomíná. Jediné, co je spojuje, je vztah k plodnosti, ačkoliv protikladný. Ale můžeme přijmout vysvětlení Rybakova (1981), který ruského pozdního Jarila považuje za kalendářně pozdější fázi Jarila běloruského, Jarila s plodností již nepotřebnou, který je pohřben, aby jeho plodnost přešla novému zrnu. Takový obřad by byl potom k praslovanskému kultu tohoto božstva druhotný. Podobné rituály pohřbu falické figury jsou však známy i ve spojení s bulharským Germanem, rumunským Kalojanem a moldavským Trajanem (Čausidis 1994), při jiných příležitostech jsou známy i z dalších slovanských území. Je zde možná sekundární kontaminace s původně jiným mýtem a tato problematika vyžaduje další zvláštní výzkum. Někteří badatelé (např. Kirpičnikov 1879) proto odmítají sv. Jiří s Jarilem ztotožňovat. Tyto dvě postavy nepochybně totožné nejsou, ovšem především na základě Jarila běloruského můžeme připustit, že i Jarilo a sv. Jiří mají společnou předlohu v jediném praslovanském božstvu.

Našli jsme tedy boha, který byl nepochybně ctěn již v praslovanském období a dokázali určit i jeho základní vlastnosti. Zbývá nám však to nejviditelnější, určit jméno tohoto boha. To bohužel bude jen těžko někdy možné, neboť písemné prameny o tomto bohu zatvrzele mlčí. Zachovala se nám ale jména dvou postav, která z něj vycházejí. Je to tedy polabský Jarovít a východoslovanský Jarilo. Ani jedna z forem těchto jmen však není vyhovující. Přípona –vitъ je klasicky polabskoslovanská, srov. Svanto-vit, Rugie-vit, Pore-vit. Přípona –lo je zase klasicky východoslovanská, srov. např. Kupalo. Společný je ovšem kořen jar-, zastoupený shodně v obou jménech. Vychází z indoevropského kořene jo-r-. V praslovanštině nesl význam něčeho prudkého, horlivého, žhavého, příbuzným slovem je i jaro (Rejzek 2001).

V Perejaslavském letopise ze 13. století je pak zmínka o bohu Jarunovi, který měl být ctěn v Suzdali. Jarun bývá dáván do souvislosti s Jarilem, potom je to nejstarší písemná zpráva o Jarilovi. V zápisu není nijak blíže určen, kořen jar- nás však uvádí do spojitosti s námi hledaným bohem. Činitelská přípona –un? odpovídá praslovanskému tvoření jmen bohů (srov. Perun?) a jméno Jarun je ve své formě nejarchaičtější ze všech doložených forem. Proto budeme i nadále používat pro označení tohoto praslovanského boha jména Jarun.

Zbývá však vysvětlit ještě poslední rys tohoto boha a to je rys válečnický. Ten je zvláště zdůrazněn u Jarovíta polabského, připomíná jej však i lidské hlava, kterou držel běloruský Jarilo ve své pravé ruce. O silném rozvinutí Jarovítova válečnického atributu svědčí jeho zlatý štít, který byl nošen v čele vojska a zaručoval vítězství. Herbord Jarovíta přímo nazval Martem, římským bohem války. Ani sv. Jiří nevybočuje z tohoto konceptu, je popisován jako mladý voják a je také považován za patrona vojáků. V předcházejícím popisu jsme vycházeli z mytologického konceptu přírodního, který založila německá mytologická škola 19. století, teď však bude vhodné použít model sociální, který představil a u Indoevropanů dokázal Georges Dumézil. Podle něj se mytologické představy určovaly i podle ideálního sociálního rozčlenění společnosti na kněze, bojovníky a zemědělce. A každé božstvo mělo pro každou tuto sociální skupino poněkud odlišný význam. Ale s christianizací slovanské společnosti došlo k vytěsnění pohanských představ na zemědělský venkov, čímž došlo i k celkové „ruralizaci“ mytologie. Byly tedy zdůrazněny ty aspekty božstev, které měli vliv na úrodu a plodnost. Magické a válečnické aspekty se tak postupně vytrácely.

Jarunův válečnický charakter však můžeme vysvětlit i podle přírodní metody popisu mytologie. Je to pomocí jeho slunečního charakteru. Jak jsme již uvedli, Jarun je bůh, který se po zimní období dostává do podsvětí, kde je nedobrovolně uvězněn až do jara. Je to obraz zimního, od světa odvráceného slunce, což přináší temnotu, chlad a smrt. Svůj příchod na svět si musí Jarun tvrdě vybojovat. Je to pro něj ale možné, neboť je bohem mladým, prudkým a žhnoucím, podobně jako jarní slunce. Svým odchodem z podsvětí otevírá zemi a vypouští na svět životadárnou rosu, která obnovuje po zimě umrtvenou vegetaci. Přichází tak Jarunova vláda, doba jara, plodnosti a obnovy sil. I Jarovítův zlatý štít je jasným slunečním symbolem. Sluneční symboliku můžeme najít i u Jarunových pozdějších nástupců.   Sv. Jiří jezdí na bílém nebo i zlatém koni, což je jasná sluneční symbolika. Bylo mu obětováno bílé zvíře, což je také příznačné pro sluneční bohy. Na mnoha místech jsou na sv. Jiří zapalovány ohně, což je také rituál svázaný se sluncem. Slunce, ačkoliv svými paprsky působí na okolní svět životadárně, může však působit i ničivě; obraz slunečních paprsků jako ohnivých šípů a slunce jako všespalujícího ohně (Afanaśjev 1865-69). Z této představy je možné pochopit i Jarunovu ohromnou ničivou sílu a důležitou válečnickou roli. Je však ještě nutné vymezit vztah Jaruna k dalším slovanským slunečním bohů, jako je Dažbog, Chors, Bělbog nebo Svantovít. Je třeba, aby zpracování této tématiky bylo předmětem dalšího výzkumu.

 

VÍTĚZSLAV

Výběrová bibliografie:

• Afanas’jev, Aleksandr Nikolajevič: Poetičeskije vozzrenija slavjan na prirodu I-III. Moskva 1865-1869.

• Angelova, Rosica (Sofie, Bulharsko): Odin iz balladnych motivov v vesennich pesnjach južnych slavjan. In: Makedonski Folklor, god. VI, broj 12, Skopje 1973.
• Belaj, Vitomir: Hod kroz godinu. Zagreb 1998.
• Bogatyrev, Petr: Slavení sv. Jiří na Podkarpatské Rusi. In: Český lid 25/1925, 275-276.
• Čajkanović, Veselin: Mit i religija u Srba. Beograd 1973.
• Čausidis, Nikos: Mitskite sliki na Južnite Sloveni. Skopje 1994.
• Dumézil, Georges: Mýty a bohové Indoevropanů. Praha 1997.
• Famincyn, Aleksandr Sergeevič: Božestva drevnich slavjan. Sankt-Peterburg 1884, reprint: Sankt-Peterburg 1995 .

• Frolec, Václav: Sveti G’org’i vo narodnata tradicija na slovenskite narodi. In: Makedonski Folklor, god. VI, broj 12, Skopje 1973.

• Huzjak, Višnja (1957): Zeleni Juraj (Publikacije Etnološkog seminara Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu 2). Zagreb

• Jastrebov, I. S.: Obyčai i pěsni Tureckichъ Serbovъ. S. Peterburg 1886.
• Kapica, Fedor Sergejevič: Slavjanskije tradicionnyje verovanija, prazdniki i ritualy. Moskva 2000.
• Kirpičnikov, Aleksandr Ivanovič: Sv. Georgij i Jegorij Chrabryj. Sankt-Peterburg 1879.
• Kitevski, Marko: Makedonski praznici. Skopje 2001.

• Koleva, Tatjana: Gergjovden u Južnite Slavjani. Sofija 1981.

• Petreska, Vesna: Proletnite običai, obredi i veruvunja kaj Mijacite. Skopje 1998.

• Profantová, Naďa, Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
• Rybakov (1981), Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1994.
• Rybakov (1987), Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnej Rusi. Moskva 1987.
• Simitčiev, Kole (Vratislav): G’urd’ovdenskite narodni pesni i običai kaj Makedoncite, srbite i bugarite. In: Makedonski Folklor, god. VI, broj 12, Skopje 1973.
• Šeptunov, Igor M.: (Moskva), „Juŕjev deň“ v foľklore balkanskich narodov. In: Makedonski Folklor, god. VI, broj 12, Skopje 1973.
• Šuň, Marija: Krylatyj Symarhl – prototyp chrystyjanśkoho Jurija Zmijeborcja. Ľviv 1998.
• Václavík, Antonín: „Svatý Juří, trávu aj hady búří“. In: Naše Valašsko 13/1950, 32-36.
• Vančík, František: Specifické ve výročních zvycích na krajním jihu Čech. In: Český lid 58/1971, 16-20
• Vetterl, K.: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, I. Praha 1955.
• Vražinovski, Tanas: Narodna mitologija na Makedoncite I. Skopje-Prilep 1998.
• Vražinovski, Tanas: Ostatoci od g’urg’ovdenskoto žrtvoprinesuvanje vo Valandovo i Marvinci. In: Makedonski Folklor, god. VI, broj 12, Skopje 1973.
• Vražinovski, Tanas: Rečnik na narodnata mitologija na Makedoncite. Prilep - Skopje 2000.
• Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje... Praha 1899.
• Žeželj-Kaličanin, Tatjana (Skopje): Biljarski pesni od Zapadna Makedonija (svrzani so praznuvanjeto na G’urg’ovden). In: Makedonski Folklor, god. VI, broj 12, Skopje 1973.

 

převzato z Rodné víry