O
Dažbogovi také častěji hovoří ruské prameny. Podle Nestorovi Povesti
vremennych let byl roku 980 Dažbogův idol vztyčen společně s idolem
Peruna, Striboga, Chorse, Mokoše a Simargla knížetem Vladimírem v Kyjevě,
po Vladimírově pokřtění po osmi letech byl však společně s ostatními
zničen. V Slově o pluku Igorově z konce 12. století jsou pak ruští
Slované nazýváni "vnuky Dažbogovými".
O
Dažbogovi máme i zmínky v novodobém jihoslovanském folklóru. Ze srbského
prostředí L. Niederle připomíná postavu zvanou Dabog, o němž se říká:
"Dabog car na zemi a Pán Bůh na nebesích." V tomto případě
byl však již Dažbog vlivem křesťanství ztotožněn s ďáblem, jako se to
stalo v českém prostředí s Velesem nebo na Slovensku s Perunem. O bohu
Dajbogovi vypráví i informátorka z makedonského Mariova (výsledek terénního
výzkumu z 90. let 20. století), která říká:"Od
otce vím o bohu Perunovi a o bohyni Moreně. Bohyně Morena - lidi zabíjí.
To, že se rodíme, nezpůsobuje bůh Perun, ale bůh Dajbog a bůh Dajbog nám
dává a bůh Perun dává lidem růst a bohyně Morena lidi bere, to znamená,
že umírají. A pak je svatý Aranďel zabíjí nožem, kopím. Pro dobytek byl
bůh Perun, jen ten, jen ten, jiný ne. Otec tak říkával, že byl i pro lidi,
a bůh Dajbog znamená, že dával lidi, a bůh Perun, aby rostl dobytek i lidé,
a bohyně Morena je brala. Lidem se zjevovala čas od času, plakala, procházela
se po vsích a po lukách. Prý tu zaplakala, a slyšeli ji v Prilepu. To znamená,
že když zapláče v Prilepu, tady ji uslyšíme. Tady na kopcích stála,
vysoko stála. A volala a ptala se: "Do kterého domu mám večer vstoupit,
kam mám přijít?" Dajbog zde tedy vystupuje jako dárce narození, života.
Samo Dažbogovo jméno má dva možné výklady. Jméno je jasně slovanského původu, je složeno z praslovanských kořenů *dadj a *bogъ. Dadj by potom bylo rozkazovacím způsobem slovesa dáti - dej a význam by byl "dávající bůh" nebo podle staršího významu "dárce bohatství", čemuž odpovídají i zprávy z Makedonie. Jiní však vykládají první část z kořene *dag, jehož význam je žár, světlo. Zajímavé je, že v polském prostředí se objevuje v polovině 14. století vlastní jméno Daczbog, jakýsi polský dvořan se jmenoval Dadzbóg ještě v 17. století. Podobně jsou v Čechách 12.-13. století známa osobní jména Perun a Bělbog.
Z uvedených informací vyplývá, že Dažbog byl slovanským bohem slunce. Jeho kult byl rozšířen mezi východními a jižními Slovany a lze ho předpokládat i u Slovanů západních. Dažbog byl synem a přímým následovníkem Svaroga, boha nebes a světla. Jako slunce byl Dažbog nejpřednějším ze všech světelných bohů. Stopy po silném slunečním kultu nalezneme u všech větvích Slovanů, o zvláštní úctě prokazované slunci výmluvně hovoří i novodobý slovanský folklór. Časté je i vyobrazení slunečního boha a sluneční symboliky (kruh, svastika, paprsky) v slovanské lidové ornamentice. Sluneční kult byl také v minulosti předmětem dvou velkých svátků, zimního a letního slunovratu. Na starý svátek zimního slunovratu, jehož nejstarší slovanské označení bylo Kračun, navazují i křesťanské Vánoce. Podle etnografických materiálů z různých období je při tomto svátku oslavováno zrození Slunce, které je u jižních Slovanů nazýváno Božić (tedy mladý bůh), jenž osvobodilo svět z temnoty a chaosu, darovalo život a blahobyt. Při svátku letního slunovratu, připadající u Slovanů na den sv. Jána (svatojánská noc), slunce dosahuje na obloze svého zenitu a jeho síla vrcholí. Na celém slovanském areálu byla tato noc slavena rozděláváním ohňů na vyvýšených místech. U východní Slovanů je tento svátek spojen s obřadním koupáním a je nazýván Kupalo. Doložen je od 13. století. V Čechách jsou koupadla přímo doložena v 15. století.
Dažbog bývá některými autory (Niederle, Váňa) ztotožňován s bohem Svarožicem. Svarožic je taktéž považován za syna Svarogova podle koncovky -ic v jeho jméně, která může označovat jméno syna po otci. V žádné památce však není Svarožic jako Svarogův syn přímo jmenován. Také bývá Svarožic vždy kladen do přímé souvislosti s ohněm a není nikdy s Dažbogem zaměňován. Proto považujeme ztotožnění Dažboga se Svarožicem za neopodstatněné.
VÍTĚZSLAV
Literatura:
Afanasьjevъ A., Poetičeskija vozzrěnija
slavjanъ na prirodu I.-III. Moskva 1865-1869.
Čausidis, Nikos: Mitskite sliki na Južnite Sloveni. Skopje 1994.
Fasmer, Maks: Etimologičeskij slovar' russkogo jazyka. http://starling.rinet.ru/babelru.htm.
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů II/I, Víra a náboženství. Praha 1924.
Pitro, Martin; Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi, Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990.
Vražinovski, Tanas: Narodna mitologija na Makedoncite II. Skopje-Prilep 1998.
převzato z Rodné víry