Duchové země a Vodní bytosti.
Duchové země
Zemský element pevné hmoty reprezentují duchové hor,
skal, jeskyň a kamenů. O úctě k horám, k výšinám a ke kamenům mluví již
staré prameny, jak ruské, např. Slovo sv. Jana Zlatoústého, tak i západní,
např. Thietmar, Kosmas, Homiliář opatovický, Helmond, polská kázání, a
jihoslovanské, např. Život sv. Nauma z 10. stol. Jde sice většinou jen o
povšechné údaje, nicméně srovnáním s později doloženými zvyky je možno
je dokreslit do konkrétnější podoby. Když se např. u kamenů považovaných
za posvátné přísahalo a přinášely se jim oběti, pak z pozdějších
pozorování víme, že to nebylo určeno kamenům jako takovým, nýbrž
bytostem v nich přebývajících nebo s nimi spojeným.
V případě výšin není někdy jasné, zda úcta patřila jim nebo hájům či
idolům na nich umístěných, ale vždy můžeme předpokládat, že šlo především
o bytosti s těmito místy nebo předměty spojovanými. To je příklad hory Ślęzy
(Sobótky) ve Slezsku, o níž píše
merseburský kronikář Thietmar a která byla podle archeologických dokladů
centrem kultu již od pravěku. Podobnou pověst mají ve Slezsku ještě další
výšiny: Łysa Góra, Radunia, Góra Košciuszki. Ve Štětíně
stály chrámy na třech tamních výšinách, spojených příznačně s kultem
Triglavovým. V Čechách měl zvláštní pověst Říp, můžeme-li báji o
praotci Čechovi považovat za náznak zvláštní úcty k této hoře stojící
osaměle v rovině. Archeologickým dokladem kultu pro nejvyšší horu Českého
středohoří Milešovku je nález střepů z 9. stol. a parohového kotoučku
se slunečním symbolem na jejím vrcholu. Hliněný kotouč v vypíchaným
symbolem slunce byl nalezen též na vrchu, na němž později vzniklo hradiště
Libušín u Kladna. U jiných výšin se zachoval pouze výmluvný název bez
dalších jiných dokladů: Svatobor u Sušice v jižních Čechách, Radhošť
na Moravě, Bělbóh a Černobóh v Lužici atd.; některé z těchto názvů
jsou však patrně pozdějšího data.
Přesto je jisté, že byli uctíváni zvláštní horští duchové. Jestliže
Kosmas např. mluví o
oreádách, pak užívá řeckého označení horských
nymf zřejmě pro podobné bytosti, ctěné ještě v jeho době v Čechách.
Odpovídají
horským vílám, známým na celém Balkáně od Slovinska až po
Bulharsko jako vile planinkije nebo samovile samogorske, které obývají
jednotlivé hory nebo jeskyně, kde se zjevují též v podobě hadů. Lüneburští
Slované, poslední zbytek polabských Slovanů, jenž se udržel až do 16.
stol., uctívali
görzony, horské duchy, kteří si od nich vypůjčovali nádoby
na pečení chleba a odměňovali je za to bochánkem.
Také Jihoslované znali řadu horských duchů. Srbové vzývali
gorjanina,
který měl pověst léčitele nemocí. Slovinci se obávali zlého
labuse, jenž
sídlil v podzemních chodbách a lákal malé děti do hlubin. Zato si předcházeli
černého dimka nebo
bílého běliče či
labera obětinami chleba, mléka a sýra,
aby jim v dolech ukázali rudné žíly. Rovněž na Slovensku vládl v podzemí
kovlad se svými permoníky a střežil v něm poklady; havíři považovali za
svou povinnost varovat jej před každým výstřelem, jinak sami mohli přijít
k úrazu. Jeho ženským protipólem byla
runa, vládkyně zlatých dolů, zvaná
též zemná paní. V Čechách se dělníci v lomech obávali
skalního
ducha,
který je strašil hlomozem v podobě dusotu koní nebo silného vichru. Krkonoše
byly doménou horského ducha
Krakonoše, jenž trestal zlé a odměňoval dobré.
Východní Slované si vyprávěli o pyšných obrech, zvaných
asilkové či
osilkové, kteří vytvářeli skály a řeky, vytrhávali stromy a rozbíjeli
kameny. Obr
Svjatogor ruských bylin představoval ztělesnění zemské tíže:
sama země ho nemohla unést a on sám opět nemohl unést zemskou tíži,
kterou měl ukrytu v torbě. Byl proto upoután bez pohybu na jednom místě a
zahynul při setkání s Iljou Muromcem. Jeho jméno souvisí zřejmě s úctou
k posvátným horám, a může mít proto staré kořeny.
Všechny tyto představy patří již novodobému kulturnímu projevu a mají
vesměs lokální zabarvení, v němž se projevují i cizí vlivy, viz. např.
permoníky z německého Bergmännchen. Nicméně jsou dozvukem starých kultů
hor, skal a podzemí, které Slované sdíleli se svými evropskými sousedy.
Hmotnými svědky starého kultu kamenů jsou obětní kameny s vyhloubeninami,
jež mají většinou podobu misek, někdy však i lidských nohou, rukou, zvířecích
stop, střely, kříže apod. Na evropském kontinentě jsou rozloženy od Velké
Británie až po Rusko (tzv. Schalensteine, kamni-sledoviki) a z velké části
pocházejí již z pravěku. Byly však předmětem kultu nepřetržitě až po
středověk, ba i novověk. Podle etnografických záznamů se např. v Bělorusku
přinášely až do počátku 20. stol. na tyto kameny oběti v podobě květů
a pokrmu a dešťová voda z prohloubeninek byla považována za léčivou; přitom
šlo o kameny, které podle archeologického výzkumu pocházely již z doby
bronzové. Kult kamenů, resp. bytostí v nich přebývajících, měl tedy
hluboké kořeny, přesahující časové i etnické hranice. I Keltové uctívali
např. pravěké megality, Germáni své Externsteine ve Vestfálsku, koboldy a
trpaslíky, strážce pokladů pod zemí (proslulý byl zejména Alberich z Písně
o Nibelunzích). Trpaslíky - kaukis - znali i Baltové, u nichž je úcta ke
kamenům s obětmi na ně přinášenými doložena až do novověku. Rovněž
středověká, renesanční a barokní alchymie uznávala ve svém esoterním učení
gnómy jako představitele elementu země. Úctu k výšinám a jiným posvátným
místům přejímala nakonec i církev, která na nich stavěla kostely nebo kláštery.
Vodní
bytosti
Největšího rozšíření dosáhl kult duchů vodního elementu, bohatě doložený
už od nejstarších dob až do novověku. Již Prokopios zdůrazňoval úctu k
řekám a nymfám jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství.
Západní i východní prameny mluví pak po celý středověk téměř
stereotypně o uctívání pramenů, řek, jezer i moře spolu s duchy v nich přebývajícími.
Nechybějí ani konkrétní údaje. Např. Thietmar Merseburský se zmiňuje o
posvátném jezeře Glomačů-Daleminců, jež sloužilo jako orákulum, neboť
se v době hrozící války zabarvovalo do červena. Z jiného jezera u Retry zvěstoval
toto nebezpečí velký kanec, který se vynořoval ze zpěněných vln.
Objevuje
se též spojení posvátného stromu a pramene, známé již v antických mýtech
o nymfě Egerii; podle Herborda se s ním setkal Otto Bamberský při své misii
v Pomořanech na počátku 12. stol. Úcta k jezerům a řekám se podle svědectví
Helmoldovy kroniky zcela přirozeně rozvinula v meklenburské krajině, tak
bohaté na vodní plochy. V Čechách se podle Kosmy konaly oběti studánkám
ještě v 11. stol., takže i v křesťanské společnosti z počátku 12. stol.
byl pražský biskup nucen je přísně zakazovat (Homoliář opatovický). Také
Povest vremennych let dokládá u ruských kmenů oběti jezerům a studním a
po ní četné traktáty z 11. až 13. stol. Úcta k řekám se odráží i v láskyplné
personifikaci vodních toků v pozdějších ruských bylinách - tatíček Dněpr,
matička Volha apod. V slovanském překladu Řehoře Neziánského se o jižních
Slovanech praví, že uctívají řeku jako bohyni.
Ve světle těchto starých svědectví pak můžeme pochopit bohatství novějších
dokladů a hledat v nich se značnou dávkou oprávněnosti starý původ, zvláště
když v některých případech, jako u
vodníka,
víl a
rusalek, nechybějí určité
náznaky kultu rovněž již ve středověku.
Bytosti přebývající v pramenech, ve studánkách, v řekách v jezerech a v
mořích mají převážně ženskou podobu. Antickým nymfám a néreidám,
germánským nixám a undinám, keltským divám a divonám odpovídají
slovanské víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky, jež
mají při všech krajových odlišnostech v podstatě totožné vlastnosti i sféru
působnosti.
V popředí stojí
víly a
rusalky, které souvisejí i s jinými
elementy, zdá se však, že jejich vlastní doménou byl právě vodní živel.
Původní název, známí všem Slovanům, zněl asi
vila (na Balkáně
samovila), případně
diva,
samodiva (převzatá i do novořečtiny
jako samotitha), divka, což má indoevropský kořen - srov. keltské dive
divone, latinské divus, diva atd. Na Ukrajině se vládkyně rusalek nazývala
právě
Diva. Výraz vila pochází od viliti - být posedlý, vilý - bláznivý;
v Dalimilově kronice z počátku 14. století je užito slova vila ve smyslu blázen.
Označení rusalka je patrně novějšího data, alespoň není doloženo před
16. stol. Vzniklo jednak z domácího kořene - nejspíše "rusá"
podle barvy vlasů nebo "rusa" ve významu "řeka" (viz.
ruslo - řečiště, vodní proud), jednak pod vlivem antických slavností
bakchického rázu zvaných rosalia, jež se pod názvem rusalija rozšířily přes
Balkán na Rus, kde se slavily již v 11. stol.; výraz rusalka je vůbec rozšířen
především u východních Slovanů. Rusalije se spojovaly se vzpomínkou na
mrtvé a z toho asi vznikla představa rusalek jako duší dívek předčasně
zemřelých, utopených nebo sebevražednic, které se zařadily k přírodním
bytostem.
O
vílách se vypráví hlavně na Balkáně, v Bulharsku od 13. stol., v
Srbsku od 14. stol., známy však byly i ve střední Evropě, v Čechách např.
v 15. stol., nepřímo také ze starších místních názvů (Vilice, Vilov,
Vilín atd.), v Rusku jsou uváděny již v pramenech z 11.-12. století, z pozdějšího
folklóru však byly vytlačeny rusalkami; zná je i slovenská lidová kultura.
Vesměs jsou popisovány jako krásné dívky s průsvitným tělem v bílém šatě,
s dlouhými zlatými nebo rusými vlasy, jež jsou zdrojem jejich života a síly
- ztráta jediného vlasu by pro ně znamenala smrt. Okouzlující zjev umocňuje
i krásný hlas. S oblibou proto zpívají a tančí v kruhu (vilino kolo na
Balkáně); toto místo lze poznat podle vyšší trávy, jahod nebo podle hub
vyrostlých v kruhu či polokruhu a nedoporučovalo se na ně vstupovat. Jsou
schopny měnit se ve zvířata, nejčastěji v labutě, ale také v koně (kůň
bývá jejich darem), někdy v sokola, ba i ve vlka. Rády si vyjíždějí na
lov na koni nebo na jelenu jako antická Diana. Umějí též věštit a vyznají
se v léčení, především víly, jejichž pramen má léčivou moc. Rodí se
z rosy, zejména když prší, svítí slunce a utváří se duha.
Zajímavý je vztah víl k lidem. Většinou bývá příznivý, zvláště k
mladým statným mužům, jimž věnují svou lásku a pomoc v životě i v boji
s nepřáteli. Tato záliba v hrdinech silně připomíná germánské valkýry.
Junáci srbských lidových písní mají často vílu za
"posestrinu", tj. zvolenou sestru, která je chrání a obdarovává.
K sňatkům s muži však dochází někdy i nedobrovolně: když se mládenec
zmocní jejich odložených labutích křídel nebo uzdy. Ale jakmile získají
víly tyto věci nazpět anebo když se jim ustřihnou dlouhé vlasy, mizí.
Jejich děti jsou neobyčejně moudré a mají výbornou paměť. Někdy se víla
spřátelí s dívkou, která si od ní vyprošuje krásu a ochranu pro svého
milého. Kromě toho chrání víly také svá oblíbená zvířata - jeleny,
laně, kamzíky.
Mohou však působit i zlo. Mstí se za urážky, vyrušení ze svých rejů
nebo neuposlechnutí svých pokynů. Mohou člověka pomást na rozumu - stejně
jako antické nymfy, takový člověk se pak nazýval vilovnjak (srov. i staročeské
vila = blázen). Zlých skutků se dopouštějí zejména černé vodní víly,
které straší nebo topí koupající se mladíky, svádějí z cest poutníky,
nedovolují žíznivým pít ze svého pramene, ne moři pronásledují a potápějí
koráby. V Makedonii nazývají tyto zlé víly judy.
Aby si víly naklonili, přinášeli jim lidé oběti, zejména k pramenům: koláče,
polní plody, květy, pestré stužky rozvěšované po stromech apod. V
Bulharsku se dokonce
slavil o letnicích samovilský svátek, spojený se sbíráním a vázáním květů,
se zpěvy a s různými obřady při západu slunce.
Mnoho styčných bodů víl s východoslovanskými rusalkami naznačuje spřízněnost,
ne-li částečnou totožnost těchto elementárních bytostí, jejichž působištěm
byl vedle lesů a polí hlavně vodní živel. Jsou popisovány shodně jako víly,
také jejich moc je soustředěna v dlouhých vlasech, které musí zůstávat
neustále mokré, jinak by rusalka zahynula. Začne-li si je však rozčesávat,
může způsobit i povodeň. Snad k nim patří i bytosti zvané bereginje,
je-li výklad jejich původu od slova "bereg" (břeh) správný; jsou
zmiňovány bez bližšího vysvětlení v některých ruských Slovech z 12.
stol.
Také rusalské svátky se slavily o letnicích, kdy se přinášely oběti k břehům
vod (chléb, máslo, sýr), věšely na stromy kousky látek a věnce, popř. se
házely do vody. V onom svatodušním týdnu se však rusalky stávaly lidem
nebezpečnými: topily poutníky nebo je ulechtávaly k smrti, pokud neuhodli
jejich hádanky, bořily mosty, hráze, ničily rybářům sítě, na moři převrhovaly
lodě. Před jejich mocí však chránily některé rostliny, jako máta, pelyněk
a libeček.
Zdá se, že na rozdíl od víl bylo působení rusalek na lidi převážně
neblahé, a to zřejmě v důsledku jejich předpokládaného manistického původu:
duše nekřtěňátek, utopených dívek, sebevražedkyň, nevěst zemřelých před
svatbou apod. Vesměs tedy duše nešťastných lidí, na něž bylo třeba
pamatovat, aby se nemstily. Proto se také o rusalijích vzpomínalo na zemřelé
- pokud se podobné motivy objevovaly i u víl, odráží se v tom zřejmě zpětný
vliv kultu rusalek.
Podle některých náznaků byly rusalky jakýmsi posledním vývojovým stupněm
duší nešťastně zesnulých, neboť vedle nich podobně působily
mavky
(majky, navje), rovněž duše nekřtěňátek a utopených, o nichž se vyprávělo,
že se po sedmi letech, pokud je někdo nevysvobodil z jejich zakletí, měnily
v rusalky. Tyto bytosti však patřily výslovně ke kultu mrtvých. Představy,
že duše zemřelých spolupůsobí v přírodních silách, byly obecně rozšířeným
přesvědčením, jež se neomezovalo jen na určité etnické hranice.
Mužským představitelem vodních bytostí byl
vodník či vodní muž,
známý Slovanům západním (český
hartman,
mužíček,
slovenský
vodní chlap, lužický
wódny muž,
nykus,
wódnik,
polský
topielec,
topiel) i východním (
vodjanoj,
vodjanik,
vodovik), z jižních pak pouze Slovincům (
vodeni,
povodnji,
muk,
gestrin). Jde o představu nepochybně starou a původní, i
když ovlivněnou už ve středověku německým sousedstvím - viz české
hartman z německého Wassermann nebo lužického nykus z německého Nyx apod.
Zatímco vodní žínky, víly a rusalky jsou bytostmi skupinovými, vystupuje
vodník individuálně, ve svém prostředí působí obvykle sám, vůči lidem
většinou nepřátelsky. Nejraději se zdržuje v černých vodách. Smutné
zkušenosti s ním mívali zejména mlynáři, rybáři a plavci, a proto se ho
snažili usmířit obětmi, většinou zvířecími: koňmi, krávami, ovcemi,
černým kozlem, černou sviní, černým kohoutem, husami, kachnami, rybami; někdy
se však spokojil i s kousky chleba, s máslem nebo vínem. Aby nerozbořil hráz,
bylo nutno zakopat do ní koňskou hlavu. Pozoruhodné je, že tento ukrajinský
zvyk je doložen archeologicky i v jiných krajích, a sice nálezy koňských
lebek v hradbách časně středověkých hradišť, zřejmě za podobným
apotropaickým účelem (např. v Zabrušanech v Čechách, v Gdaňsku v
Polsku).
Ve vnější podobě vodníkově se projevují krajové rozdíly. Zatímco ruský
vodjanoj je líčen jako holohlavý stařec s nafouklým břichem a tvářemi, s
vysokou síťovou čepicí, s opaskem z vodní trávy a s husíma nohama a jeho
baltsko-slovanská obdoba "ančutka" jako rohatý, bezprstý a bezpatný
čertík létající též vzduchem, měl český vodník, existující jako maškara
již v 16. stol., zelené punčochy, kalhoty z teletiny a žlutý kabát, zelené
oči (pravé oko krhavé) i vlasy, z nichž neustále kapala voda. Lidové bajky
ho oblékaly ještě pestřeji: do červeného nebo zeleného kabátku s velkými
šosy (z jednoho kapala voda) a do klobouku zdobeného velkou kyticí. Jeho tělo
bylo měkké jako bláto. V ruce držel zelený proutek, jimž si otvíral vodu.
Slovinský vodeni se opět podobal spíše myslivci, chasníkovi nebo dědovi, měl
velké kníry, byl až po pás zelený, s dolní částí rybí, jindy nosil
pestré spodky, zelenou sukni, červenou čapku, stříbrné nebo skleněné střevíce.
Slovenský vodník z tatranských ples byl celý obrostlý mechem.
Ostatní vlastnosti byly víceméně shodné. Uměl se přeměňovat ve zvířata,
zejména vodní, za dne se skrýval v hlubinách, v noci vycházel na břeh,
odpočíval a česal si vlasy. V zimě spal a probouzel se až na jaře, kdy
zlostně lámal ledy a bouřil vodní hladinu. Kapku vody dovedl proměnit v
rozvodněnou řeku. Ve vodě jezdil na sumci, ale na souši proháněl i koně
nebo krávu. Mlynářům a rybářům prováděl darebné kousky, převracel loďky,
trhal sítě, mstil se za pohanu, koupající stahoval do vody a jejich duše věznil
v hrníčkách. Pokud nebyl ženat s vodní pannou, lákal k sobě dívky a ženil
se s nimi - známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Když se dívce podařilo
z moci vodníkovy uniknout, zabíjel ze msty jejich dítě - motiv známý i z
balady K.J. Erbena.
Vyloženě zlou variantou vodníka byl ruský
bolotjanyk, žijící v bažinách,
nebo
očeretjanyk, jehož domovem byly močály a rákosí. Pomáhal, jen
když byl v dobré náladě: pak naháněl rybáři ryby, chránil husy, kachny,
ryby i včely - proto se mu obětoval první roj. Neškodný byl obvykle v pátek,
jenž mu byl zasvěcen. Jeho vodní žena se chovala k lidem většinou laskavěji.
Ochranou proti vodníkovi byly některé rostliny, jako černobýl, tolita a
kapradí. Chytit ho bylo možno houžví upletenou z devatera lýčí a barevných
tkanic, zvláště nebezpečné pro něj bylo klokočí posvěcené na Květnou
neděli, které ho mohlo zahubit. Ke spoutání polského topielce bylo třeba lípového
lýka.
V chorvatském, srbském a bulharském folklóru výrazná postava vodníka chybí.
Na dalmatském pobřeží znali pouze mořské lidi (morski ljudi), bytosti napůl
rybí, napůl lidské, které v noci vylézaly na břeh a osvěcovaly jej svítivými
kameny. Kdo se jich zmocnil, měl štěstí po celý život. Jinak plnila u
Chorvatů funkci vodníka čarodějka žijící ve vodě. V Bulharsku jí odpovídala
stichija, která stahovala lidi do hlubin jezer a řek, zatímco Srbové znali
jen vodní víly, jejichž působnost byla však lidem spíše příznivá.
Zdeněk Váňa
Svět Slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)